IV. ÚS 3446/24: Rozhodování soudu o bydlišti dítěte v souladu s jeho nejlepším zájmem

Odůvodnění

Vymezení věci

1. Ústavní soud se v posuzované věci věnoval kritériím pro určení bydliště dětí vzhledem k plynutí času a na to navázané prohlubování těžiště života dětí, a to za situace, kdy rodič podal návrh na určení bydliště dětí poté, co děti dočasně žily v cizině na základě konsenzu rodičů, rodiče svá práva a povinnosti plynoucí z rodičovské odpovědnosti nevykonávali a řízení o určení bydliště trvalo takřka tři roky.

2. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze z důvodu porušení základních práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (Listina). Současně navrhuje odložit vykonatelnost napadeného rozsudku podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

3. Stěžovatelka (matka) a vedlejší účastník (otec) jako rodiče vedlejších účastníků (děti) spolu žili od roku 2011. V roce XXXX se narodil starší G., se kterým rodiče často pobývali v zahraničí. Soužití rodiče ukončili v únoru 2019, matka zůstala bydlet v X a otec se odstěhoval zpět do Italské republiky (Itálie). Mladší V. C. tak nikdy nepoznal a se synem se od roku 2020 nestýká. V únoru 2021 tudíž matka navrhla svěření dětí do své péče.

4. Na jaře 2021 se matka přestěhovala s dětmi z X do města Y. ve Španělském království. Otec s pobytem dětí ve Španělsku souhlasil s tím, že bude dočasný. Následně se návrhem z 24. listopadu 2021 domáhal určení bydliště dětí (následně modifikovaně nahrazení souhlasu matky s umístěním bydliště dětí) na adrese X. Nesouhlasil s tím, aby se děti přestěhovaly s matkou za otcem do Itálie, do XY.

5. Obvodní soud pro Prahu 6 mezitím rozsudkem ze dne 22. září 2022 svěřil děti do péče matky a určil otci výživné. Městský soud následně v části týkající se výživného rozsudek obvodního soudu změnil rozsudkem z 8. března 2023. Návrhy na určení bydliště dětí v Y ve Španělsku (ze dne 15. září 2022) a na úpravu styku otce s dětmi vzala matka zpět.

6. Obvodní soud rozsudkem ze dne 7. května 2024 č. j. 0 Nc 25001/2020-1570 návrh otce na určení bydliště dětí na určené adrese v X zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

7. Obvodní soud vyšel z toho, že děti od března 2021 žijí ve Španělsku, navštěvují tam školní zařízení a k X v podstatě nemají vztah. S tím se ztotožnil i opatrovník dětí, který dodal, že jsou děti ve Španělsku adaptovány, a vznesl otázku, jaký velký vliv by na děti mělo stěhování do takřka neznámého prostředí v X. S ohledem na plynutí času a zájem dětí neshledal obvodní soud pro určení místa bydliště v X žádný důvod. V případě přemístění do X by nebyla jejich školní docházka kontinuální a přestěhování by bylo s ohledem na současný pobyt a zaměstnání zatěžující i pro matku. Závěrem dodal, že posouzení úhrady nákladů na bydlení dětí ve Španělsku nebylo předmětem tohoto řízení.

8. Městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu změnil (výrok I) tak, že místem bydliště G. (výrok II) a V. C. (výrok III) určil X. Rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).

9. Městský soud odkázal na závěry 1. rodinněprávního sympozia k protiprávní změně bydliště nezletilého dítěte. Na základě zjištěných okolností shledal, že děti nemají více bydlišť, a to i proto, že v řízení o určení výživného se v rámci zajištění bytových potřeb dětí provozní náklady domu v X promítly do výše částky výživného, neboť pobyt dětí ve Španělsku byl přechodný a měl trvat nejpozději do zahájení povinné školní docházky G. Městský soud považoval pobyt dětí ve Španělsku od září 2022 za protiprávní a nežádoucí. Neměl proto za adekvátní úvahu obvodního soudu, že jsou děti do španělského prostředí skrze školní docházku integrovány, zejména když matka opakovaně uvažuje o přesídlení do Itálie a otec se školou nesouhlasil. Městský soud vyšel i z obecné zkušenosti, že možnost navázání trvalých dětských osobních vztahů je vzhledem k časté obměně složení třídy v mezinárodní škole značně omezená. Bydlení ve Španělsku není z hlediska dětí perspektivní, jelikož matka není schopna ze svého jediného příjmu zajistit bydlení na úrovni jakou je otcem hrazená vila v X. Uzavřel, že ve smyslu nejlepších dlouhodobých životních zájmů a bezpečné základny pro budování veškerých a stabilních sociálních vztahů (rodina matky, vrstevníci) je (s nadstandardní možností bydlení) X a přispěje to k normalizaci vztahu dětí k otci. Navíc jde o místo, na němž se rodiče naposledy shodli. Naopak neměl za souladné se zájmem dětí, že je matka využívá k obstrukčnímu chování vůči otci, které je motivované jejími finančními zájmy.

Argumentace stěžovatelky

10. Matka namítá, že rozhodnutí městského soudu je nečekané a překvapivé, a věnuje se výkladu § 220 odst. 1 občanského soudního řádu. Tvrdí, že městský soud neseznámil účastníky řízení s odlišným právním názorem, neumožnil jim se k němu vyjádřit a rozsudek změnil. Zasáhl tak do práva matky na soudní ochranu, zejména vyšel-li ze shodného skutkového stavu jako obvodní soud, věc posoudil po právní stránce odlišně a postup neodůvodnil. Matka se dále domnívá, že městský soud chybně vykládá § 858 ve spojení s § 80 občanského zákoníku. Je přesvědčena, že konsenzus rodičů stran místa pobytu dětí, s nímž městský soud pracoval, neexistoval. Městský soud neupřesňuje, kterými důkazy má konsenzus rodičů za prokázaný. Podle jejího názoru tak spíše uměle a účelově vytváří podklad pro rozhodnutí. Matka rozporuje závěr městského soudu, že by pobyt ve Španělsku od podzimu 2021 byl pouze dočasný, neboť takový závěr přehlíží, že děti i matka tam mají vybudované sociální, studijní a pracovní vazby na rozdíl od České republiky. Stejně tak městský soud pomíjí, že děti byly soudně svěřeny do její péče, styk určen nebyl a otec kontakt striktně odmítá. Doplňuje, že otec, ač se snaží docílit jejich přemístění ze Španělska do České republiky, o děti zájem nejeví. Podle matky rozhodnutí zasahuje do jejích osobnostních práv a nutí ji přeorganizovat si život a jde o zneužití institutu práva na určení místa bydliště. Odmítá proto závěry městského soudu jako nelogické, objektivně nesprávné a iracionální. Po matce nelze spravedlivě požadovat, aby ji jako pečujícímu rodiči soudní moc přikazovala žít na konkrétní adrese. Životní úroveň stěžovatelky a vysoce nadstandardní bydlení ve vile v X pak nesouvisí podle stěžovatelky s meritem věci a nejlepším životním zájmem dětí. Teze, že matka nemá mimo výživného jiné příjmy, výživné protiprávně zneužívá a není schopna zajistit požadovanou úroveň bydlení, považuje za lživé invektivy. Zájem dětí jako španělských rezidentů spatřuje v setrvání ve Španělsku.

Předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

Shrnutí řízení před Ústavním soudem

12. Usnesením ze dne 28. ledna 2025 Ústavní soud ustanovil nezletilým pro řízení o ústavní stížnosti opatrovníkem Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí.

13. Stěžovatelka podala současně s ústavní stížností také návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku. Ústavní soud usnesením z 28. ledna 2025 návrhu vyhověl a vykonatelnost napadeného rozsudku odložil.

14. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 0 Nc 25001/2020, a vyzval účastníka a vedlejší účastníky, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili (§ 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

15. Ústavní soud dospěl vzhledem k obsahu ústavní stížnosti k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od jednání nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Vyjádření k ústavní stížnosti a replika

16. Městský soud zdůraznil specifičnost a výjimečnost situace dětí, tj. že jádrem sporů je řešení osobních majetkových nároků matky vůči otci a zájem otce na zachování jeho dosavadního způsobu života v Itálii bez matky a dětí. Poznamenal, že napadené rozhodnutí není z povahy věci způsobilé bezprostředně zasáhnout do práv stěžovatelky na ochranu soukromého a rodinného života, svobody pobytu a volbu povolání, jelikož výrok rozhodnutí neukládá povinnost k plnění (neukládá navrácení) a není z povahy věci (objektivně) možný jeho soudní výkon či exekuce. Postup obvodního soudu - rozhodování po třech letech od podání - považoval za rozporný s § 471 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních, neboť soud nemůže své rozhodnutí odůvodňovat tím, že v důsledku jeho předchozího postupu v řízení v podstatě nebylo možno kvůli ustálení poměrů rozhodnout jinak. Stejně tak nenastala procesní situace, která by vyžadovala poučení podle § 118a odst. 1 občanského soudního řádu. K existenci původního konsenzu rodičů ohledně místa bydliště dětí na X adrese podotkl, že v návrzích týkajících se určení otcovství a úpravy péče se matka dovolala mezinárodní příslušnosti českých soudů, v řízení o výživném soudy vycházely z toho, že otec hradí náklady na provoz bydliště dětí na stanovené adrese, a konečně, že i vzájemné návrhy rodičů na uzavření dohody o péči a výživě vycházely z bydliště dětí na X adrese. Městský soud vyjádřil přesvědčení, že zájem dětí vymezil adekvátně. Navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout.

17. Otec taktéž navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Tvrdí, že celý spor způsobila svými obstrukcemi matka. Měla to být ona, která měla legálním způsobem nahradit souhlas otce s přemístěním dětí. Odmítnutí matky, navrátit se ze Španělska po opadnutí covidové pandemie, je podle otce svévolným přemístěním nezletilých a veškerá řízení jsou pouze řízením o uvedení věcí do původního konsenzuálního stavu. Má za to, že stěžovatelka nedostatečně vysvětlila ústavněprávní rovinu, sama nedokládá zájem nezletilých dětí, ani se jím nezabývá. Městský soud naopak podle otce posuzoval nejlepší zájem dětí z více hledisek. Díky mimořádné znalosti spisu a brilantnímu zpracování informací, orientaci ve spise a obecné orientaci v rodinné problematice městský soud podle otce pochopil, že matka děti používá jako "výrobní prostředek" za účelem stupňování svých finančních požadavků na otce. Právě ekonomická neudržitelnost pobytu dětí ve Španělsku a jeho prodlužování by bylo v rozporu s nejlepším zájmem dětí. Jde spíše o zájem stěžovatelky na vlastní integraci v Y ve skupinách lidí s velmi vysokým finančním statusem. Ekonomicky přiléhavější (i vzhledem k nedostatečnému finančnímu zajištění matkou), stále však materiálně nadstandardní život v X skýtá podle názoru otce dětem lepší budoucnost. Dále uvádí, že stížnost matky je postavena na argumentaci typické pro sporné řízení a má za to, že § 118a a 213b občanského soudního řádu nelze aplikovat pro rozpor s povahou řízení. Upozorňuje na obstrukční procesní strategii matky (zejména nedostavování se na jednání obou soudů), a domnívá se, že její důsledky poté nemůže svalovat na soud a tvrdit překvapivost rozhodnutí. Matka mohla být v odvolacím řízení důkazně aktivní, stejně jako otec, jehož návrhu městský soud na základě nového skutkového stavu a doplněného dokazování vyhověl. Stížnost je tedy spíše strategie k prodloužení protiprávního stavu. Porušena naopak byla práva otce již neadekvátní délkou řízení před obvodním soudem - dva roky, šest měsíců a čtrnáct dní. Závěrem dodává, že by Ústavní soud měl přihlédnout k mravní otázce celé věci, zejména difamaci otce matkou v rodinném a pracovním prostředí, stejně jako v online světě.

18. Opatrovník navrhl napadený rozsudek zrušit. Uvedl, že nadevší pochybnost bylo prokázáno, že od března 2021 žije matka s dětmi ve Španělsku, přičemž v době stěhování G. byly 4 roky a V. C. 1 rok. G. tak strávil ve Španělsku polovinu svého života a V. C. většinu. Poukázal na to, že otec své názory na pobyt ve Španělsku v korespondenci měnil, hradil výdaje spojené s pobytem, návštěvou před/školních zařízení a zájmových aktivit. Děti žijí ve Španělsku dlouhodobě se všemi důsledky, které z toho plynou. Z provedeného dokazování je podle opatrovníka zřejmé, že bydlištěm dětí je Y, stejně jako je zřejmé, že otec své rodičovské právo na určení bydliště dětí uplatňuje z finančních důvodů, nikoli za účelem výkonu svých rodičovských práv a povinností. Svým návrhem otec nesleduje ani zájem na styku s dětmi, ani na stabilním prostředí, stěhování do Itálie si nepřeje a v Česku s nimi v kontaktu není. Upozornil rovněž na to, že otec nevyužil např. postup podle haagské Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, aby zhojil tvrzené protiprávní přemístění do Španělska. Vytvořil tak prostor pro to, aby podle nařízení Rady (EU) 2019/1111 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (nařízení Brusel IIb) bylo Španělsko kvalifikováno jako místo obvyklého bydliště. Nosný závěr městského soudu o obvyklém bydlišti má proto za závadný a způsobilý zasáhnout do práva jak matky, tak dětí na ochranu rodinného života a práva na spravedlivý proces. Opatrovník rovněž provedl s G. pohovor a zajistil jeho participační práva.

19. Ústavní soud matce zaslal na vědomí obdržená vyjádření a umožnil jí na ně reagovat replikou. Matka se ztotožnila s názorem opatrovníka. Doplnila, že nečinnost otce právně stav od roku 2021 změnit svědčí o účelovosti jeho snahy dosáhnout po letech změny bydliště dětí, o něž neprojevuje zájem. Argumentaci městského soudu ve vztahu k výkonu rozhodnutí považuje za alibismus, který neospravedlňuje porušení jejích ústavně garantovaných práv. Dodává, že městský soud vychází i z nesprávně zjištěného skutkového stavu, neboť otec výdaje na správu domu na X adrese nehradí a zahájil řízení o zbavení matky spoluvlastnického práva k tomuto domu, který má být bydlištěm dětí a který chce otec prodat.

Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

VI. a) Obecná východiska

20. Ústavní soud v rámci ústavněprávního přezkumu posuzoval, zda napadený rozsudek respektoval ústavní záruky spravedlivého procesu, jejichž součástí jsou vedle požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257) a sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. února 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Vlastní skutkové a na ně navazující právní závěry obecných soudů, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmí být projevem libovůle, ani nesmí sloužit k sofistikovanému zdůvodnění zjevné nespravedlnosti [nález sp. zn. III. ÚS 127/96 ze dne 11. července 1996 (N 68/5 SbNU 519)]. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi důkazy provedenými obecnými soudy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry má za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže jde o rozpor "extrémní", který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nálezy sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. listopadu 1994 (N 49/2 SbNU 87) a sp. zn. III. ÚS 84/94].

21. Zásadám spravedlivého procesu přitom neodpovídá výklad a použití tzv. podústavního práva, jež nezohledňuje správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc [nález sp. zn. III. ÚS 256/01 ze dne 21. března 2002 (N 37/25 SbNU 287)], nebo zjevně a neodůvodněně vybočuje ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Rozhodnutí, jehož nosné důvody by byly výsledkem takto nesprávně provedeného výkladu, by z ústavněprávního hlediska nemohlo obstát.

22. Ústavní soud soustavně zdůrazňuje, že při jakémkoliv soudním rozhodování týkajícím se dětí musí být nejlepší zájem dítěte zkoumán a posuzován jako určující kritérium. Ustanovení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte se tedy mohou dovolávat nejen děti, ale též další účastníci řízení týkajících se dětí, tudíž i stěžovatelka. Ústavní soud může shledat rozpor soudního rozhodnutí, týkajícího se dětí, s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte i na základě ústavní stížnosti rodičů [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2344/18 ze dne 31. prosince 2018 (N 205/91 SbNU 611), bod 23].

23. Koncept nejlepšího zájmu dítěte v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte má trojí význam (Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte k právu dítěte ze dne 29. května 2013, CRC/C/GC/14, 6). Nejlepší zájem dítěte má být předním hlediskem při jakékoliv činnosti, která se ho dotýká. Zároveň jde o základní interpretační princip pro soudy a další orgány veřejné moci v případech, kdy se jejich činnost dotýká dětí; tedy je-li možné interpretovat právní předpis vícero způsoby, je třeba zvolit ten, který nejefektivněji naplňuje nejlepší zájem dítěte. Konečně z tohoto ustanovení plynou procesní požadavky, mezi něž patří i požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 2606/23 ze dne 13. března 2024 či sp. zn. I. ÚS 1737/16 ze dne 12. července 2017 (N 124/86 SbNU 109)].

24. Nejlepší zájem dítěte je jako koncept poměrně flexibilní; vždy musí být posuzován individuálně s ohledem na konkrétní situaci, v níž se dotčené dítě nachází. Pozornost je třeba věnovat zejména jeho osobním poměrům, situaci a potřebám [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3226/16 ze dne 29. června 2017 (N 116/85 SbNU 879), bod 30]. Při přijímání individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. prosince 2014 (N 235/75 SbNU 617) či sp. zn. IV. ÚS 1328/20 ze dne 28. července 2020 (N 157/101 SbNU 98)].

25. Při rozhodování o změně bydliště je soud vždy povinen zohlednit nejlepší zájem dítěte. Z odůvodnění musí být zřejmé, co je v konkrétní situaci nejlepším zájmem, jak (na základě jakých kritérií) k takovému závěru soud dospěl a jak byl nejlepší zájem dítěte poměřován s dalšími důležitými zájmy či právy (nález sp. zn. IV. ÚS 2206/23 ze dne 8. ledna 2024). Součástí je i zhodnocení možných dopadů rozhodnutí na dítě.

26. Pro zhodnocení těchto dopadů považuje Ústavní soud za vhodné věnovat prostor i závěrům 1. a 8. rodinněprávního sympozia Justiční akademie (dostupné na https://www.jacz.cz/vzdelavani/rodinne-pravni-sympozia-justicni-akademie), které se věnují tématu protiprávní změny bydliště dítěte, a to nejen proto, že na ně účastníci řízení odkazují. Rodič, který jednostranně významně změnil bydliště nezletilého dítěte bez dohody s druhým rodičem nebo rozhodnutí soudu, se dopustí protiprávního jednání bez ohledu na to, zda mu bylo dítě svěřeno do péče. Automaticky to však neznamená, že by soud měl na návrh druhého rodiče či z úřední povinnosti obnovit dřívější stav. Vždy bude nutno posoudit důvody, které rodiče k protiprávní změně bydliště vedly a primárně zohlednit zájem dítěte. K navrácení dítěte by mělo dojít zpravidla tehdy, hrozí-li narušení vztahu dítěte a rodiče. Pokud soud rozhoduje o návrhu rodiče na určení bydliště, měl by vyhodnotit a zohlednit možnost udržování a pokračování vztahu mezi dítětem a vzdálenějším rodičem; potenciální přínosy a rizika stěhování (pro dítě, pro rodiče); modifikace dřívější dohody rodičů, soudního rozhodnutí nebo rodičovských plánů pro dálkové vztahy a jejich vymahatelnost a konečně ochranu práv obou rodičů.

VI. b) Použití východisek na posuzovanou věc

27. Ústavní soud na základě vyžádaného opatrovnického spisu a se zohledněním vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení a repliky zhodnotil napadené rozhodnutí městského soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost matky je důvodná.

28. V posuzované věci je velmi podstatnou okolností jak ne-výkon rodičovské odpovědnosti otce, tak čas. A to jak čas, který uběhl od přestěhování dětí do Španělska, tedy i aktuální věk dětí, tak čas, po který běželo řízení o určení bydliště dětí, tedy jeho celková délka.

29. Ústavní soud se ztotožňuje s městským soudem, že obvodní soud věc neprojednal v souladu s požadavky na rychlost řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. Průtahy tak mají neodmyslitelný dopad na posouzení, které z prostředí bude z hlediska nejlepšího zájmu dítěte nejvhodnější pro určení místa jeho bydliště. Běh času pak zapříčiňuje, že si dítě v jiném, než navrhovaném bydlišti zvykne a začne si upevňovat vazby. Za takových okolností jakékoli řízení o uvedení věcí do původního stavu musí proběhnout v krátkém čase. K tomu slouží primárně řízení o navrácení, k němuž se vyjadřuje také opatrovník. Chtěl-li otec docílit navrácení dětí zpět do České republiky poté, co je měla matka ve Španělsku zadržet, hypoteticky tak mohl učinit prostřednictvím návrhu na navrácení u španělského soudu ve smyslu haagské Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Na druhou stranu nelze v té souvislosti přehlížet fakt, že otec fakticky právo péče (ani styk) nevykonával. To samo o sobě má vliv na úspěšnost návrhu. Obecně však vzhledem ke stanoveným krátkým lhůtám jde o efektivnější prostředek, jak se domoci navrácení dítěte do místa předchozího obvyklého bydliště než zahájením řízení o určení místa bydliště. Rovněž dokazování a právní posouzení je zacíleno na jiné otázky než plnohodnotné řízení o určení místa bydliště dítěte.

30. Městský soud se sice snažil formálně napravit procesní postup a laxnost obvodního soudu, z materiálního hlediska je však jeho rozhodnutí příliš formalistické, přehlíží stav věcí a je zjevně nespravedlivé.

31. Při rozhodování o určení bydliště dítěte musí soud posoudit kritéria, která se s místem, jež je těžištěm života dítěte, pojí. Čím déle dítě pobývá v konkrétním místě bydliště, tím silnější musí být důvody pro změnu bydliště na nové. Navíc musí soud hledět na věk dítěte. Po třech letech života v novém bydlišti hraje fakticita nezastupitelnou roli a může převážit nad zájmem zamezit další integraci dětí. V posuzované věci je to o to patrnější, jelikož starší G. strávil ve Španělsku polovinu svého dosavadního života, mladší V. C. prakticky celý život, jak velmi příhodně upozorňuje opatrovník dětí. Městský soud přesto zcela v rozporu s tím dovodil, že obvyklým bydlištěm dětí bylo a je (nejen má být) X (body 21 a 22 rozsudku). Městský soud tedy vůbec nepřipustil úvahu, že Španělsko se kdy vůbec stalo či mohlo stát bydlištěm dětí a v logice toho pak ani neřešil kritéria pro změnu bydliště, protože ani v rovině změny neuvažoval. Skutečnost, že v roce 2021 v době podání návrhu by za určitých okolností mohlo dětem svědčit zachování bydliště v České republice, nemůže popřít, že téměř tři roky žijí jinde. Odůvodňuje-li městský soud, že pobyt dětí ve Španělsku je po letech protiprávní, nedbá bohaté judikatury jak Soudního dvora Evropské unie k problematice nabývání obvyklého bydliště (zejména rozsudky A, C-523/07, ze dne 2. dubna 2009, body 40 a 44, a Mercredi, C-497/10 PPU, ze dne 22. prosince 2010), tak přehlíží judikaturu ve vztahu k protiprávním přemístěním a zadržením dětí (blíže databáze INCADAT). Např. Nejvyšší soud Rakouska rozhodl, že doba pobytu delší než 6 měsíců v daném státě zpravidla bude mít charakter obvyklého bydliště, a to i přesto, děje-li se tak proti vůli jednoho z rodičů, jelikož se to týká faktického určení těžiště života dítěte (rozhodnutí 1 Ob 220/02p ze dne 25. října 2002). Stejný závěr vyslovil i Spolkový ústavní soud k devítiměsíčnímu pobytu dětí, nehledě na charakter jejich přemístění do Francie (2 BvR 1206/98 ze dne 29. října 1998). Přestože výše uvedená judikatura se vztahuje k pojmu obvyklého bydliště u právních úprav sledujících různý účel - ať určení bydliště v řízení o navrácení do místa obvyklého bydliště, či určení mezinárodní příslušnosti soudu v řízeních ve věcech rodičovské odpovědnosti, přesto mají tato kritéria společné právě to, že neodhlížejí od těžiště života dítěte, co dítěti přináší a proč je stěžejní jej zkoumat. Není důvod jej tedy vykládat odlišně (srov. již cit. 1 Ob 220/02p). V řízení o určení bydliště je nutné jít dál za výše uvedená kritéria a poměřovat vhodnost přesunu bydliště z aktuálního místa obvyklého pobytu do určovaného místa.

32. Proto určují-li obecné soudy místo bydliště dítěte, musí zvažovat, jaké dopady na dítě rozhodnutí bude mít, tedy jaký přínos, respektive v čem konkrétně se zlepší životní podmínky dítěte, jaký vliv to bude mít na vzdělání dítěte, na již vytvořené sociální a širší rodinné vazby, na kulturní vazby, jak bude zajištěna lékařská péče, stejně tak vliv rozhodnutí na výkon práv a povinností plynoucích z rodičovské odpovědnosti obou rodičů. To musí poměřovat s aktuálním bydlištěm dítěte. Z kritérií, jak je formulovalo rodinněprávní sympozium pro případ změn bydliště, je vhodné doplnit dále měřítko vývojové fáze dítěte a na to navázané názory a preference dítěte (nikoliv ve vztahu k rodičům, ale ke stěhování jako takovému), je-li již dítě dostatečně zralé, aby se mohlo vyjádřit.

33. Městský soud tyto úvahy a poměřování v mnoha oblastech ani neučinil, nebo tak učinil nedostatečně. Především zcela pominul, jaký vliv určení X adresy jako místa bydliště bude mít na výkon rodičovských práv a povinností jak otce, tak matky. Městský soud také nijak nezkoumal, jaké rodinné a sociální vazby děti mají ve Španělsku (pouze krátce konstatoval přítomnost rodiny matky v České republice), dále jak rodinné vazby udržují, jakož i jaké kulturní vazby např. ve vztahu k jejich jazykové vybavenosti mají, a jak jim obě alternativy bydliště tyto kulturní vazby zachovávají.

34. Městský soud založil své rozhodnutí především na úmyslu rodičů. Ten ale není bez dalšího dostatečně silným argumentem pro určení bydliště po delším plynutí času a vzhledem k tomu, že určování obvyklého bydliště dítěte ve smyslu nařízení Brusel IIb se zakládá zejména na objektivních okolnostech, není v zásadě sám o sobě v tomto ohledu rozhodující. Jde případně jen o indicii, která může doplnit soubor dalších shodujících se skutečností (v tomto smyslu srov. rozsudek SDEU OL proti PQ, C-111/17 PPU, ze dne 8. června 2017, body 47 a 51). Zároveň platí, že úmysl obou či jednoho z nich usadit se s dítětem v jiném členském státě vyjádřený pomocí určitých hmatatelných opatření, jako je koupě či nájem bytu v tomto členském státě, může být indicií pro přemístění obvyklého bydliště dítěte (viz cit. výše rozsudky A, body 40 a 44, a Mercredi, bod 50). Ač tedy mohly kroky rodičů (zahájení řízení matkou v době, kdy žili ještě v Česku; návrhy dohody rodičů) ukazovat na původní úmysl založit bydliště v České republice v roce 2021 tím, že otec dále hradil náklady na bydlení a na školu ve Španělsku, fakticky přispíval k tomu, aby děti získaly těžiště života právě tam. K rozporu mezi faktickým jednáním a tvrzeným úmyslem se městský soud blíže nevyjádřil.

35. V posuzované věci otec vyjma peněžitého plnění svá práva a povinnosti plynoucí z rodičovské odpovědnosti nevykonává. Domáhá-li se poté určení bydliště dětí, nemůže soud ignorovat cíl a účel takového určení významné záležitosti dítěte. Bydliště dítěte je provázáno s mnoha právy a povinnostmi rodiče, stejně jako právy a povinnostmi dítěte (nejen ve vztahu k rodičům). Místo bydliště přináší určitou životní úroveň, zázemí, míru občanské vybavenosti, dopravní obslužnosti, nabídky kulturního a sportovního vyžití, jakož i dalších služeb a také životní prostředí v daném místě. Místo bydliště taktéž zahrnuje rozličné nabídky vzdělávání a na to navázaných možností. Všechny tyto oblasti se mohou promítat i do způsobu výchovy dítěte rodičem a mají vliv také na socializaci dítěte. Bydliště dítěte je spojeno s rodiči dítěte a zachováním nerezidentního rodiče v životě dítěte, tj. s možnostmi péče a styku rodiče s dítětem. A je povinností rodiče styk s dítětem udržovat a o děti pečovat. Nic z toho však otec nečiní, dlouhodobě nemá o péči o děti zájem a žije v jiném státě.

36. Ústavní soud proto musí odmítnout argument městského soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti, že bylo určeno bydliště dětí, nikoli matky, respektive matce nebyla uložena povinnost navrácení, a proto nemohlo rozhodnutí do jejích práv bezprostředně zasáhnout. Takový náhled by byl totiž velmi izolovaný a ignoruje komplexnost vztahů v rámci rodiny. Mají-li mít děti bydliště v České republice, důsledky pochopitelně dopadají i na matku. Je to právě matka, která o děti výhradně pečuje, zajišťuje jejich výchovu, vzdělání či lékařskou péči. Nezmění-li matka své bydliště, je těžko představitelné, že by otec v takovém případě převzal péči o děti, které k němu nemají vytvořený vztah a jedno z nich otce ani nezná. Sotva si lze představit, že přestěhováním dětí do České republiky dojde k normalizaci vztahu dětí k otci.

37. Rozhodnutí tak - minimálně vlivem délky řízení a s ohledem na faktický osobní nezájem otce o děti - vytváří poměrně absurdní situaci. Otec sice hradí veškeré, rozhodně nezanedbatelné, výdaje dětí, plní svou vyživovací povinnost, tu by měl ale i tehdy, byl-li by na rodičovské odpovědnosti omezen, či by jí byl zbaven. Otec de facto vykonává pouze taková práva, jimiž může zamezit životu matky a dětí v jeho blízkosti, další rodičovská práva a povinnosti nijak vykonávat nemíní - zejména si nepřeje, aby děti žily s matkou v Itálii (srov. č. l. 1135, 1141, k nabídkám matky na styk s dětmi v blízkosti bydliště [adresa] - návrh dohody, že bude hradit výdaje spojené s ubytováním dětí ve Španělsku či jinde, ale ne v Itálii, č. l. 1459, 1497 - písemné vyjádření otce ke kontaktu pouze s jedním z dětí a Itálii jako potenciálnímu bydlišti dětí, v němž nemají žádné vazby, atd.). Právní úprava rodičovské odpovědnosti ve vztahu k významné záležitosti dítěte, jakou bydliště je, však stěží cílí na případy, při nichž rodiče chtějí vykonávat pouze ta práva k dítěti, která jim osobně konvenují a nepřináší rodiči žádné povinnosti. Rodič by tak za pomoci soudní moci neměl vytrhávat jen určitá rodičovská práva z celého komplexu rodičovské odpovědnosti. Obecné soudy proto nesmí přehlížet, nakolik rodič podávající návrh na určení bydliště dětí hájí zájmy dětí a snaží se o řádné plnění svých rodičovských povinností.

38. Ústavní soud tak souhlasí s opatrovníkem, že motivace otce - jak peněžní, tak motivace zabránit dětem žít v Itálii, tedy nejblíže otci - se míjí s podstatou řízení. Ač ze spisu je patrné, že matka má konkrétní požadavky stran peněžního plnění, což může na otce vytvářet tlak, v rámci řízení o určení bydliště dětí soud vztah rodičů, způsob jejich komunikace a vypořádávání peněžitých nároků blíže neposuzuje. A to i proto, že tyto okolnosti nemohou převážit nad imperativem nejlepšího zájmu dítěte a výše uvedenými kritérii.

39. Ústavní soud proto uzavírá, že městský soud klíčová kritéria pro určení bydliště dětí neposoudil. Jeho rozhodnutí je proto libovůlí a zasahuje do práva stěžovatelky na soudní ochranu a práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života.

40. K námitce překvapivosti rozhodnutí Ústavní soud nakonec poznamenává, že soudní rozhodnutí není nepředvídatelné, muselo-li být stěžovatelce známo, že daná právní kvalifikace je možná, nic jí nebránilo, aby tomu přizpůsobila svou obranu v odvolacím řízení. Ustanovení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Znamená však, že účastníci musejí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 233/17 ze dne 27. února 2018 (N 34/88 SbNU 479)], předmětem poučovací povinnosti tak není informace o tom, jak soud míní rozhodnout, ale na základě jakých právních norem tak učiní.

Závěr

41. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl, neboť shledal, že napadeným rozsudkem městského soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na nezasahování do rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny.

42. Ústavní soud tak ze shora uvedených důvodů podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soud zrušil rozsudek v celém rozsahu, včetně akcesorického nákladového výroku.

43. V novém řízení je městský soud vázán tímto nálezem a jeho nosnými důvody. Bude na něm, aby znovu rozhodl o návrhu otce na určení bydliště dětí a posoudil dopady rozhodnutí do práv a zájmů všech účastníků řízení, a ta poměřoval s nejlepším zájmem dětí.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 19. března 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze z důvodu porušení základních práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhuje odložit vykonatelnost napadeného rozsudku podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

2. Stěžovatelka (matka) se na jaře 2021 přestěhovala z P. s nezletilými vedlejšími účastníky (děti) do M. do Španělska se souhlasem vedlejšího účastníka (otec) s tím, že tento pobyt bude dočasný. Když matka následně zvažovala, že se s dětmi přestěhuje za otcem do Itálie, otec souhlas s přestěhováním dětí neudělil. Otec se pak návrhem z 24. listopadu 2021 podaným k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 domáhal nahrazení souhlasu matky s umístěním bydliště dětí na adrese P.

3. Obvodní soud rozsudkem č. j. 0 Nc 25001/2020-1570 ze dne 7. května 2024 návrh otce zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

4. Městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu změnil (výrok I) tak, že místem bydliště G. (výrok II) a V. C. (výrok III) určil P. Rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).

5. V ústavní stížnosti matka argumentuje, že městský soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, jeho rozhodnutí je nečekané a překvapivé, zejména vyšel-li ze shodného skutkového stavu jako obvodní soud. Odůvodnění odlišného právního posouzení chybí. Stěžovatelka se dále domnívá, že městský soud chybně vykládá § 858 ve spojení s § 80 občanského zákoníku. Tvrdí, že konsensus rodičů stran místa pobytu dětí, s nímž městský soud pracoval, neexistoval. Městský soud tak uměle a účelově vytváří podklad pro rozhodnutí. Životní úroveň stěžovatelky a vysoce nadstandardní bydlení ve vile v P. nesouvisí podle stěžovatelky s meritem věci. Doplňuje, že otec o děti nejeví zájem a dceru ani nikdy osobně neviděl, ač se snaží docílit jejich přemístění ze Španělska do České republiky. Tam děti ani od okamžiku jejich narození nežily. Matka namítá, že rozhodnutí zasahuje do jejích osobnostních práv a nutí ji přeorganizovat si život. Odmítá proto závěry městského soudu jako nelogické, objektivně nesprávné a iracionální. Podle stěžovatelky je naplněna alternativa dvou bydlišť dětí. Zájem dětí jako španělských rezidentů spatřuje v setrvání ve Španělsku.

6. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku matka odůvodňuje stručně tím, že výkon napadeného rozsudku spočívající v radikální životní změně by v jejím životě a životě dětí znamenal nepoměrně větší újmu, než by představovalo odložení jeho vykonatelnosti pro otce.

7. Soudkyně zpravodajka si vyžádala k návrhu na odklad vykonatelnosti vyjádření městského soudu, otce a opatrovníka dětí před obecnými soudy a dotázala se i na aktuální místo pobytu stěžovatelky s dětmi.

8. Městský soud zdůraznil specifickou rodinnou situaci a to, že podstatou sporů je řešení osobních majetkových nároků stěžovatelky vůči otci. Upozornil na nepřiměřeně dlouhý, tři roky trvající postup obvodního soudu pro vydání rozhodnutí v rozporu s § 471 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních. Má za to, že z odůvodnění napadeného rozsudku plynou důvody, proč takový stav není z hlediska nejlepšího zájmu dětí optimální. Prodlužování procesního pochybení obvodního soudu s postupující integrací dětí ve španělském bydlišti by mohlo dětem způsobit závažnou újmu. Naopak je v jejich zájmu výchova a vzdělávání v určeném místě bydliště v P. K aktuálnímu místu pobytu stěžovatelky a dětí se nevyjádřil.

9. Opatrovník dětí před obecnými soudy - Městská část Praha 6 - poukázal na skutečnost, že děti fakticky žijí ve Španělsku od roku 2021. Pro dlouhodobou neznalost aktuálního stavu dětí a velký vliv stěhování dětí do téměř neznámého prostředí se vyslovil pro odklad vykonatelnosti.

10. Otec uvedl, že výkon rozhodnutí považuje vzhledem k citlivosti pro nezletilé za krajní až extrémní řešení, nicméně jej do budoucna nechce vyloučit. Stěžovatelce nic v přesunu nebrání. Má veškeré hmotné zabezpečení, aby uvedla bydliště dětí do souladu s právem. Zároveň zdůraznil, že pobyt stěžovatelky a dětí ve Španělsku je velmi nákladný a plně jej hradí otec. To však neznačí jeho souhlas s pobytem. Důvody k odkladu nejsou podle něho dány. K místu pobytu dětí uvedl, že adresa pobytu v přílohách k ústavní stížnosti odpovídá nemovitosti, již do konce roku 2023 hradil. Aktuální informace o pobytu dětí od matky otec nemá.

11. Podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

12. V posuzované věci považuje Ústavní soud uvedené podmínky za splněné. S ohledem na rozsah stěžovatelčiných námitek i jejich povahu není možné o ústavní stížnosti rozhodnout ihned. Vzhledem k uvedeným informacím lze mít za to, že doposud matka místo pobytu dětí nepřesunula na rozsudkem určenou adresu. Pro stěžovatelku a děti by výkon rozsudku znamenal zásadní změnu životních okolností, sociálních vazeb a kulturního prostředí. Ač lze přisvědčit městskému soudu, že délka řízení před obvodním soudem znamenala prodlužující se integraci do španělského prostředí, neztotožňuje se však s tím, že odklad vykonatelnosti by měl způsobit tak závažnou újmu, že by neměl být povolen. A to i s přihlédnutím k průběhu školního roku (trimestrů) a přestupu na novou školu v průběhu trimestru. Ústavní soud přihlédl i k tomu, že otec žije v Itálii, nikoli v blízkosti rozsudkem určeného bydliště. Nelze se tak domnívat, že by odložení vykonatelnosti mělo zásadní negativní dopad na výkon ostatních práv otce plynoucí z rodičovské odpovědnosti. Otec ve vyjádření neuvádí žádný důvod, jakou újmu by odklad vykonatelnosti pro něho mohl způsobit. Ve vyjádření zdůrazňuje majetkové souvislosti, nikoli aspekt výkonu svých rodičovských práv, z vyjádření i plyne, že nemovitost, kde by se děti měly zdržovat, již od roku 2024 ani nehradí.

13. Ústavní soud zároveň neshledal v odkladu vykonatelnosti rozpor s důležitým veřejným zájmem.

14. Ústavní soud proto návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 28. 1. 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka (matka) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím Městský soud v Praze porušil její základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 7. května 2024 č. j. 0 Nc 25001/2020-1570 návrh otce na nahrazení souhlasu matky s umístěním bydliště nezletilých na adrese X, zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

3. Městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu změnil (výrok I) tak, že místem bydliště G. (výrok II) a V. C. (výrok III) určil Y. Rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).

4. V řízení o ústavní stížnosti mají nezletilí postavení vedlejších účastníků řízení a matka (jako stěžovatelka) a otec (jako vedlejší účastník) se řízení rovněž účastní. Podle § 892 odst. 3 občanského zákoníku platí, že rodič nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem; v takovém případě jmenuje soud dítěti opatrovníka.

5. Ústavní soud tak podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 469 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, jmenoval nezletilým k účinnému hájení jejich práv v řízení o ústavní stížnosti jako opatrovníka Českou republiku - Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Opatrovník se jmenováním vyslovil souhlas.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 28. ledna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu