IV. ÚS 3456/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a to formou pokračujícího trestného činu podle § 116 trestního zákoníku.

3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením rozhodl, že podle § 68 odst. 1 a § 73b odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel bere do vazby z důvodů podle § 67 písm. b), c) trestního řádu, přičemž vazba se započítává dnem a hodinou zadržení, tj. ode dne 12. 11. 2024 od 07:30 hod.

4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání nesprávně stanovil výši škody, kterou měl trestnou činností způsobit. Podle stěžovatele duplicitní zahrnutí škody "připadající na vozidla" a chybný výpočet škody u poškozené A. B. vedl ke zvýšení částky celkové škody z 9 795 000 Kč na 11 795 000 Kč. Obecné soudy též nevzaly v potaz, že někteří poškození byli "minimálně částečně vyplaceni", a přehlížely výši škody podle § 137 trestního zákoníku.

6. Stěžovatel dovozuje, že u policejního orgánu nejde o neúmyslné chyby v počtech, ale o účelovou snahu ovlivnit právní kvalifikaci skutku, protože v případě škody velkého rozsahu (škoda dosahující částky nejméně 10 000 000 Kč) je ohrožen zákonnou trestní sazbou v rozmezí 5 až 10 let (§ 209 odst. 5 trestního zákoníku), namísto trestní sazby v rozmezí 2 až 8 let stanovené v § 209 odst. 4 trestního zákoníku (naplnění znaku "značná škoda", tj. výše škody nejméně 1 000 000 Kč). Stěžovatel má za to, že dozorová státní zástupkyně usnesení policejního orgánu i s pochybeními buď "tiše aprobovala", nebo je vůbec nečetla. Uvedenému rozhodnutí nevěnovali náležitou pozornost ani soudkyně obvodního soudu (která měla na vazební zasedání vyčleněno toliko 15 minut volného času, a to před dobou oběda) a členové senátu městského soudu. Stěžovatel dále prohlašuje, že podle jeho "dojmu" případ vlastně vůbec nikoho nezajímá a je v podstatě již na začátku přípravného řízení "odsouzen" k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

7. Závěrem stěžovatel uvádí, že soudkyně obvodního soudu nereagovala ani na námitku jeho obhájce, podle níž návrh na vzetí do vazby nebyl pravděpodobně soudu doručen řádně a včas. Tato námitka dokonce ani nebyla zaznamenána do protokolu o vazebním zasedání, nicméně by měla být zachycena na zvukovém záznamu z předmětného soudního jednání, jehož vyžádání stěžovatel Ústavnímu soudu navrhuje. Z doplnění stěžovatelovy instanční stížnosti vyplývá, že její těžiště představuje tvrzení, podle kterého stěžovateli, jeho obhájci a ani obvodnímu soudu nebyl řádně a včas doručen návrh na vzetí do vazby. Obhájci stěžovatele byl doručen návrh týkající se spoluobviněného V. N. Vzhledem k tomu, že u každého z obviněných je návrh na vzetí do vazby podáván individuálně a obhájci je pouze přeposílán, je zjevné, že návrh na vzetí do vazby stěžovatele pravděpodobně nebyl řádně a včas doručen ani obvodnímu soudu a tato skutečnost byla následně napravována až po upozornění obhájce.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

IV. a) Obecná východiska pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na nedotknutelnost osoby, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7). Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. ález sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

10. Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována značná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].

11. Zásada presumpce neviny, podle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně silné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc.

12. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném ustanovení čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura ESLP, podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzká interpretace slučitelná s cílem ustanovení čl. 5 Úmluvy (rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).

13. Ústavní soud dále podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody podle čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. nálezy ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453) či ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69)]. Jestliže by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a 90 Ústavy).

14. Jak Ústavní soud uvedl již mnohokrát ve své předchozí judikatuře, posuzování vazebních důvodů či jejich trvání in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [srov. např. nálezy ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83), ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137), ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235) či ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203)].

15. Také proces dokazování ve vazebních věcech se řídí zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani Ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání té které skutečnosti zvolit [viz nález ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 881/08 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [např. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. nálezy ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13 (N 195/75 SbNU 197) či ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239)]. Podstatou zásady volného hodnocení důkazů z ústavněprávního hlediska je, že nevybočuje-li proces dokazování z mezí ústavní konformity, nemůže Ústavní soud jeho výsledky přehodnocovat, i kdyby bylo možné či pravděpodobné, že by jiný soud na základě shodně provedeného dokazování dospěl k jinému závěru.

IV. b) Vlastní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

16. Obecné soudy vysvětlily, proč shledaly existenci důvodů koluzní vazby podle § 67 písm. b) trestního řádu a předstižné vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu, přičemž své závěry založily na konkrétních skutečnostech. Ústavní soud opětovně připomíná, že rozhodování je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) o důsledcích, jež mohou nastat, nebude-li obviněný vzat do vazby, resp. bude-li z ní propuštěn.

17. Důvod koluzní vazby obecné soudy spatřovaly v obavě, že by stěžovatel mohl po svém propuštění na svobodu ovlivňovat celou řadu osob důležitých pro trestní řízení, které jsou z okruhu jeho známých, resp. jsou na něm "svým způsobem" závislé, a to vše ve snaze mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, přinejmenším "minimalizovat" zjištění o "své účasti na celé věci". Připomenuly, že koluzní důvod vazby stěžovateli ze zákona uplyne nejpozději ke dni 12. 2. 2025. Jde-li o důvod vazby předstižné, položily důraz na skutečnost, že stěžovatel byl v minulosti již celkem třikrát soudně trestán za úmyslnou majetkovou trestnou činnost, přičemž v současné době se dokonce nachází ve zkušební době podmíněného odsouzení z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 10. 2022 sp. zn. 2 T 147/2021, jímž mu byl za úmyslnou majetkovou trestnou činnost uložen trest odnětí svobody v trvání 32 měsíců se stanovením zkušební doby do 28. 7. 2027, a tedy je zjevné, že se v nynější vazebně projednávané věci měl dopustit trestné činnosti ve zkušební době tohoto podmíněného odsouzení a v případě uznání viny mu nepochybně hrozí přeměna dosud podmíněně odloženého trestu odnětí svobody v trest nepodmíněný. Další trestní řízení pro úmyslnou majetkovou trestnou činnost je proti němu vedeno u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 11 T 70/2023. Obecné soudy též v souvislosti s důvodem vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu poukazovaly, že se měl trestné činnosti dopouštět dlouhodobě a promyšleným a sofistikovaným způsobem ve snaze se obohatit a získat zdroj finančních prostředků. Z prováděných odposlechů a dalších důkazních prostředků přitom vyplynulo, že stěžovatel se spoluobviněným V. N. plánovali pokračovat v inkriminované činnosti podle orgánů činných v trestním řízení založené na nadhodnocených diamantech, a to s využitím nově založené společnosti po "vzoru" podezřelého J. V., o kterém hovořili, že "okrádá stejné osoby pouze s novou firmou". Excesivní nejsou ani skutková zjištění obecných soudů předcházející těmto závěrům.

18. Stěžovatelova argumentace, podle níž mu orgány činné v trestním řízení přičítají nesprávnou výši škody, kterou měl způsobit, je tedy mimoběžná k rozhodovacím důvodům napadených usnesení, která proto v ústavněprávní rovině obstojí, i kdyby tyto výše rekapitulované námitky obsažené v ústavní stížnosti byly důvodné.

19. Aniž by Ústavní soud hodlal a mohl činit definitivní závěry o trestu, který by měl být stěžovateli případně uložen, konstatuje, že hrozba vysokého trestu jako důvod vazby (odůvodněná nejen samotnou trestní sazbou, ale i konkrétními okolnostmi případu) se typicky spojuje s tzv. útěkovou vazbou podle § 67 písm. a) trestního řádu. Městské státní zastupitelství ve svém návrhu na vzetí stěžovatele do vazby argumentovalo existencí rovněž tohoto vazebního důvodu, nicméně obvodní soud ji neshledal, což odůvodnil zejména tím, že stěžovatel v trestní věci vedené okresním soudem nebyl vzat do vazby, přičemž se neskrýval a neuprchl. Dlužno doplnit, že stěžovateli nic nebrání v tom, aby svoji kritiku týkající se výše škody v trestním řízení při své obhajobě uplatňoval nadále.

20. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy nereagovaly na jeho výhradu, podle níž návrh na vzetí do vazby nebyl pravděpodobně obvodnímu soudu doručen řádně a včas, neboť jeho obhájce obdržel návrh týkající se spoluobviněného a tentýž návrh - podle stěžovatele - obdržel též obvodní soud. Ústavní soud připomíná, že ne každé porušení formálního (procesního) práva může vést ke skutečnému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti ani neuvádí, jakou skutkovou nebo právní argumentaci v důsledku údajného procesního pochybení nemohl uplatnit.

21. Mezi přílohy ústavní stížnosti je zařazen stěžovatele se týkající návrh na vzetí do vazby s otiskem prezentačního razítka podatelny obvodního soudu s údajem "došlo dne 13. 11. 2024". Jak bylo uvedeno výše, stěžovatel byl zadržen dne 12. 11. 2024 od 07:30 hod. a vazební zasedání se konalo dne 14. 11. 2024. Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1447/17 (N 136/86 SbNU 293) interpretoval čl. 8 odst. 3 Listiny a § 77 odst. 1 trestního řádu, přičemž konstatoval, že ve lhůtě 48 hodin musí být zadržená osoba seznámena s důvody zadržení, musí být vyslechnuta a uplynutím lhůty musí být propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Pro obecné soudy je pak v čl. 8 odst. 3 in fine Listiny stanovena povinnost obviněného ve lhůtě 24 hodin vyslechnout a rozhodnout o vazbě. Údaje na podání připojenému k ústavní stížnosti stěžovatelem jeho argumentaci (o záměně návrhů na vzetí do vazby a dodržení předmětných lhůt) nepodporují. Vzhledem k těmto skutečnostem Ústavní soud považuje za nadbytečné vyžádání zvukového záznamu z vazebního zasedání, neboť ani zjištění, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil již před obvodním soudem, by věc neposunulo do ústavněprávní roviny.

22. Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obvodního soudu a městského soudu vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňuje konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uvádí důvody, na nichž byla založena, a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly výše vymezeným způsobem, jsou v jejich usneseních přehledně a srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na ně odkazuje. Principy řádného procesu uplatněné ve vazebním řízení (včetně respektování smyslu vazby jako institutu ultima ratio, jehož má být užito pouze tehdy, když nepostačuje užití jiných institutů či opatření, jimiž by bylo možné účinně účelu vazby dosáhnout), stejně jako princip presumpce neviny, nebyly podle zjištění Ústavního soudu porušeny. Ústavní soud k tomu dodává, že všechny závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněny, nepůsobí a priori nelogicky či jinak neobhajitelně, a lze je tedy označit za projev zásady volného hodnocení důkazů, proti němuž Ústavní soud nemá v posuzované věci důvod zasáhnout.

Závěr

23. Vzhledem k tomu, že napadenými usneseními nebyla porušena stěžovatelova základní práva, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu