Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele Johna Boka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5 - Stodůlky, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. listopadu 2024 č. j. 18 C 151/2024-19, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku. Tvrdí, že rozsudek porušil stěžovatelova ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předloženého rozhodnutí plyne následující. Stěžovatel se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 2 500 Kč způsobené nepřiměřenou délkou přestupkového řízení vedeného Úřadem městské části Praha 1. Přestupku se měl stěžovatel dopustit tím, že spolu s další osobou před budovou Úřadu vlády postavil dva stany na chodníku, kde držel protestní hladovku za odstoupení ministra práce a sociálních věcí, který nezajistil zvýšení důchodů pro disidenty. Úřad městské části příkazem ze dne 11. 12. 2023 uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku podle § 42a odst. 1 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a uložil mu napomenutí. Příkaz byl stěžovateli doručen dne 18. 12. 2023 a stěžovatel proti němu podal odpor dne 27. 12. 2023. Následně bylo stěžovateli dne 27. 3. 2024 doručeno usnesení, kterým úřad městské části přestupkové řízení zastavil, usnesení nabylo právní moci dne 11. 4. 2024. Úřad v usnesení dospěl k závěru, že stěžovatel sice porušil zákon, ale jeho protest měl klidný průběh, nezpůsobil žádné škody ani nenarušil činnost státních orgánů, stěžovatel se tedy přestupku nedopustil.
3. Stěžovatel považoval délku přestupkového řízení za nepřiměřeně dlouhou, proto se u vedlejší účastnice domáhal náhrady nemajetkové újmy. Vedlejší účastnice naopak řízení nepřiměřeně dlouhým neshledala a stěžovatelovu žádost o náhradu nemajetkové újmy odmítla. Proto se stěžovatel domáhal náhrady újmy žalobou.
4. Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II). Obvodní soud uvedl, že stěžovateli mohla vznikat psychická újma způsobená nejistotou z výsledku přestupkového řízení pouze v době od doručení příkazu do doručení usnesení o zastavení řízení, tj. 3 měsíce a 10 dní. Taková doba není nepřiměřená. Úřad nepostupoval liknavě ani řízení zbytečně neprodlužoval, naopak věc pečlivě prověřoval. K ověření stěžovatelova tvrzení, že stan nepostavil, si úřad vyžádal součinnost Policie ČR. Poté stěžovatele informoval o závěru, že stan postavil on. Následně za měsíc a čtyři dny vydal detailně odůvodněné usnesení o zastavení řízení. Stěžovatelova psychická újma mohla spočívat pouze v nejistotě, zda mu bude uloženo napomenutí. Tato nejistota nebyla dlouhodobá, navíc se týkala pouze napomenutí, nikoli trestu závažně zasahujícího do majetkové sféry či svobody. Případně vzniklá újma v příčinné souvislosti s délkou řízení je v podstatě nulová.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byť samotné překročení lhůty pro vydání rozhodnutí nevede k závěru o nepřiměřené délce řízení, zde byla lhůta překročena výrazně. Tento případ nebyl natolik komplikovaný, aby řízení trvalo tak dlouho. V průběhu řízení stěžovatele tížila nejistota ohledně nákladů řízení. Přestupkové řízení mělo na stěžovatele i difamační dopad. Média totiž referovala o tom, že byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku, což vedlo k tomu, že čtenáři těchto médií zahrnovali stěžovatele na různých fórech neuctivými komentáři, často výsměšnými až nenávistnými. Proti těmto projevům se stěžovatel mohl účinně bránit až poté, co mu bylo doručeno usnesení o zastavení řízení. Soud uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení, čímž stát vysílá signál, že pokud se budou občané domáhat lhůt pro vydání rozhodnutí, budou potrestáni povinností hradit náklady řízení.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a též vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Stěžovatel podává ústavní stížnost proti rozhodnutí ve věci, v níž jde o bagatelní částku. Ústavní soud opakovaně judikuje, že často již bagatelní výše částky, která byla předmětem řízení, svědčí o tom, že věc postrádá ústavněprávní rozměr, a zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Zásah Ústavního soudu je tak namístě jen ve výjimečných případech, provázejí-li posuzovanou věc velmi mimořádné okolnosti [viz např. nález ze dne 8. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 157/16 (N 150/82 SbNU 379, bod 11]. Ústavní soud v této věci neshledal žádné výjimečné okolnosti, pro které by byl na místě jeho kasační zásah.
8. Z ústavněprávního hlediska není samo o sobě zásadní dodržení lhůt stanovených zákonem, ale autonomní vyhodnocení, zda řízení bylo skončeno v přiměřené lhůtě [nález ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 570/20 (N 199/102 SbNU 267)]. Mimo délky řízení je potřeba vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu vzít v úvahu též další kritéria, která vycházejí z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva a která jsou také uvedena v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem [tedy složitost řízení, jednání stěžovatele i orgánů veřejné moci a význam předmětu řízení pro stěžovatele, viz např. nález ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 (N 33/64 SbNU 349), bod 13].
9. Byť úřad městské části překročil lhůtu stanovenou zákonem pro vydání rozhodnutí, obvodní soud stěžovateli vysvětlil, proč délku řízení nepovažoval za nepřiměřenou. Podle obvodního soudu úřad v řízení nepostupoval liknavě, zbytečně řízení neprodlužoval, k prověření stěžovatelových tvrzení si vyžádal stanovisko Policie ČR a konečné rozhodnutí detailně odůvodnil. Na závěrech obvodního soudu neshledává Ústavní soud nic neústavního. Ostatně stěžovatel tyto závěry nijak kvalifikovaně nevyvrací, pouze opakuje argumentaci přednesenou již v řízení před obvodním soudem.
10. Povinnost hradit náklady řízení ve výši 900 Kč nelze vnímat jako trest za podání žaloby, ale jako zákonem předpokládaný důsledek neúspěchu v řízení před soudem.
11. Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu