IV. ÚS 3483/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že soud porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Okresní soud ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 3. 8. 2023 č. j. 0 P 88/2019-682, 7 P a Nc 97/2019, snížil výživné stanovené stěžovateli pro nezletilé rozsudkem okresního soudu ze dne 16. 2. 2017 č. j. 0 Nc 4758/2016-67, a to počínaje dnem 1. 4. 2020 (výrok I.). Současně rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit dlužné výživné (výrok II.) a o nákladech řízení (výrok III.). Soud rozhodnutí zdůvodnil "výraznou změnou poměrů ve všech směrech". Stěžovateli se podle soudu zejména výrazně snížily příjmy, z důvodu zhoršených hospodářských výsledků jeho zaměstnavatele.

3. Krajský soud napadeným rozsudkem změnil ve výroku I. rozsudek okresního soudu a výživné stanovené stěžovateli rozsudkem okresního soudu ze dne 16. 2. 2017 č. j. 0 Nc 4758/2016-67 pro nezl. staršího syna v částce 8 000 Kč měsíčně a pro nezl. mladšího syna v částce 7 000 Kč měsíčně, snížil pouze pro dobu od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020 na částky 5 000 Kč měsíčně pro nezl. staršího syna a 4 000 Kč měsíčně pro nezl. mladšího syna a pro dobu od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022 na částky 5 500 Kč měsíčně pro nezl. staršího syna a 4 500 Kč měsíčně pro nezl. mladšího syna; jinak ponechal v platnosti úpravu stanovenou rozsudkem okresního soudu ze dne 16. 2. 2017 č. j. 0 Nc 4758/2016-67. Dále soud rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem i krajským soudem (výroky II. a III.). Podle závěrů krajského soudu se okresní soud s otázkou výživného pro nezletilé nevypořádal odpovídajícím způsobem, jakkoliv jeho skutková zjištění hodnotil jako správná a odkázal na ně. Přesto krajský soud přistoupil k rozsáhlému doplnění dokazování a (na rozdíl od okresního soudu) uzavřel, že důvody pro snížení výživného jsou dány pouze pro období kalendářních roků 2020 a 2022. Jen v těchto obdobích se podle soudu příjmy stěžovatele snížily podstatným způsobem (oproti stavu v době posledního rozhodování). V ostatních obdobích (tj. letech 2019, 2021, 2023 a 2024) byl podle zjištění soudu příjem otce srovnatelný jako v době posledního rozhodování soudu o výživném v roce 2017.

4. Napadeným usnesením krajský soud nevyhověl návrhu stěžovatele na opravu výroku I. rozsudku krajského soudu ze dne 26. 9. 2024 č. j. 14 Co 394/2023-798. Konstatoval, že se při vyhlašování rozsudku nedopustil žádné zjevné nesprávnosti a dostatečně z něj vyplývá, že rozsudek okresního soudu ze dne 3. 8. 2023 č. j. 0 P 88/2019-682 je měněn v celém jeho rozsahu (v opačném případě by musel následovat potvrzující výrok). Soud rovněž poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož je zřejmé, v jakém konkrétním období došlo ke změně výše (snížení) výživného pro nezletilé oproti jeho poslední úpravě z roku 2017. Neshledal přitom důvod pro vyčíslení případného dlužného výživného, protože nedošlo ke zvýšení výživného pro nezletilé syny oproti výši stanovené naposledy rozsudkem okresního soudu v roce 2017; nebyl dán žádný důvod pro stěžovatelem dovozovanou potřebu "přepočtu dluhu na výživném".

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel tvrdí, že ústavní stížnost je důsledkem závažných procesních pochybení krajského soudu, který změnil "jinak přiléhavý" rozsudek okresního soudu. Tato pochybení podle stěžovatele spočívají v "nesprávném procesním postupu krajského soudu při změně poměrů ve vztahu k dřívější soudní úpravě a dále v extrémním nesouladu skutkových závěrů krajského soudu s obsahem spisu".

6. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že krajský soud nepřistoupil ke změně "celého" rozsudku okresního soudu z roku 2017. Takový postup je podle něj procesně vadný. Napadeným rozsudkem došlo ke změně výživného na základě zjištěné změny poměrů a krajský soud měl povinnost provést změnu původního rozsudku z roku 2017 jako celku a "vydat rozhodnutí upravující poměry do budoucna znovu, i kdyby částky výživného chtěl ponechat v původní výši".

7. Dále tvrdí, že mu vznikl dluh na výživném v celkové výši 122 500 Kč, protože po dobu předběžně vykonatelné úpravy (tj. rozsudku okresního soudu ze dne 3. 8. 2023) hradil výživné snížené. Krajský soud se však podle stěžovatele "odmítl zabývat výpočtem výživného a stanovením přiměřené splatnosti dluhu" s odůvodněním, že původní rozsudek do budoucna nemění, a tedy není nutné dluh přepočítávat. Tím bylo zasaženo do práva stěžovatele na ochranu vlastnictví, kdy v případě vyššího dlužného výživného je nutno dluh na výživném stanovit k úhradě v přiměřených částkách.

8. Zbývající námitky stěžovatele směřují proti údajnému extrémnímu nesouladu skutkových závěrů krajského soudu s obsahem spisu. Tvrdí, že soud nesprávně uvedl, že v okamžiku stanovení výživného původním rozsudkem z roku 2017 dosahoval stěžovatel příjmu 42 786 Kč. Podle stěžovatele je však z obsahu spisu zřejmé, že dohoda rodičů byla uzavřena na základě skutečnosti, že v období května 2015 až ledna 2017 dosahoval příjmů 42 000 Kč až 90 000 Kč měsíčně. Postup krajského soudu hodnotí stěžovatel jako čistě formalistický, navíc bez náležitého zohlednění toho, že prvotní výživné bylo sjednáno dohodou rodičů.

9. Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti rovněž žádá o odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, protože není schopen uhradit jednorázově dluh na výživném (fakticky splatný ihned).

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé či stanovení výživného. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem je pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který namítá jejich porušení. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán tehdy, jsou-li jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich nemají podklad, nebylo-li řízení jako celek spravedlivé, byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele anebo je-li soudní rozhodnutí nepřezkoumatelné, resp. postrádá řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617), ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275) či ze dne 8. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2206/23, body 31 a 32].

12. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být z pohledu výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a vést ke zrušení napadeného rozsudku krajského soudu.

13. Krajský soud postupoval procesně správně, pakliže k částečné změně rozsudku okresního soudu přistoupil poté, co v řízení odkázal na rozsáhlé dokazování okresního soudu, z jehož skutkových zjištění nadále vycházel (srov. bod 10 napadeného rozsudku krajského soudu) a provedl další nové důkazy k objasnění (nejen aktuální) situace. Jeho závěry, které vychází ze všech v řízení prokázaných skutečností, přitom nejsou v extrémním rozporu s těmito důkazy (k tomu, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu, srov. například usnesení ze dne 18. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 2872/23, bod 18).

14. Podle Ústavního soudu nebylo důvodu měnit výši výživného v dalších posuzovaných letech (měsících), jestliže se od vydání posledního rozhodnutí (v roce 2017) změnily majetkové poměry u stěžovatele prokazatelně pouze v určitém období. Naopak, soud může přistoupit ke změně rozhodnutí v opatrovnických věcech, jen pokud nastane změna poměrů u rodičů nebo potomků. Proto není postup krajského soudu, který zčásti změnil dohodu rodičů, resp. výši výživného pouze v určitých obdobích, zatímco ve zbytku ponechal v platnosti předchozí soudní rozhodnutí z roku 2017, v rozporu s příslušnou právní úpravou. Jakkoliv by se mohlo jevit vhodnějším stanovit výživné pro nezletilé napadeným rozsudkem nově (tj. do budoucna), nic by to nezměnilo na výsledku, který je tu stěžejním. Pochybení krajského soudu nelze spatřovat ani v tom, jaké znění výroku I. napadeného rozsudku zvolil, je-li z něj jednoznačně zřejmé, jaká úprava výživného je v jednotlivých obdobích (a do budoucna) pro stěžovatele závazná.

15. Ústavní soud dále z obsahu přiložených rozhodnutí ověřil, že krajský soud skutečně při svém rozhodování vycházel z příjmů stěžovatele, které doložil při rozhodování okresního soudu v roce 2017, a to ve výši 42 000 Kč měsíčně (srov. bod 36 napadeného rozsudku krajského soudu). Stěžovatel se mýlí, jestliže dovozuje, že soud měl vycházet z průměrné výše jeho příjmů za období od května 2015 do ledna 2017. Výživné bylo totiž okresním soudem stanoveno od 1. 2. 2017 a v období předcházejícím vydání rozhodnutí byly zjištěny příjmy stěžovatele ve výši 42 486 Kč měsíčně (od srpna 2016 do ledna 2017). Postup krajského soudu proto shledal Ústavní soud logickým a majícím oporu v provedeném dokazování.

16. Pokud jde o stěžovatelem zmiňovaný dluh na výživném a absenci jeho vyjádření ve výroku napadeného rozsudku, soud své závěry zdůvodnil v bodě 7 napadeného usnesení krajského soudu. Podle Ústavního soudu stěžovatel správně poukazuje na předběžnou vykonatelnost rozsudku okresního soudu, avšak ten byl vydán dne 3. 8. 2023 a o odvolání bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto dne 26. 9. 2024. V situaci, kdy rozdíl ve výši výživného stanoveného stěžovateli činil celkem 3 000 Kč, jen stěží mohl dluh dosáhnout částky uváděné stěžovatelem (viz výše bod 7). Navíc, pakliže soud o výši dluhu nerozhodoval, vycházel z toho, že samotná povinnost stěžovatele platit určité výživné pro nezletilé syny (a též eventuální dluh na výživném) vyplývá již z předchozího vykonatelného rozhodnutí soudu o výživném z roku 2017. Žádný "nový" dluh na základě napadeného rozsudku krajského soudu nevznikl (nedošlo ke zvýšení výživného), proto o něm nebylo ve výroku rozhodováno.

17. Ústavní soud proto uzavírá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí, do základních práv stěžovatele nebylo zasaženo. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl o předmětné ústavní stížnosti bez zbytečného prodlení, o návrhu na odložení vykonatelnosti samostatně nerozhodoval.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu