IV. ÚS 349/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výroků II a III v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. V exekučním řízení vedeném na majetek prvního stěžovatele (povinného) Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil k odvolání obou stěžovatelů (druhá stěžovatelka vystupuje v řízení jako manželka povinného) usnesení Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 4. 2024 č. j. 12 EXE 1064/2023-171, jímž byl návrh stěžovatelů na zastavení, resp. částečné zastavení exekuce zamítnut, tak, že exekuci prováděnou zřízením exekutorského zástavního práva zastavil (výrok I). Důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), byl rozpor exekučního titulu (notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti) se zákonem [§ 437 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák.")] i dobrými mravy (§ 1 odst. 2, § 2 odst. 3, § 547, § 580, § 588 obč. zák.). Krajský soud dovodil, že zástupkyně prvního stěžovatele, kterou zmocnil k jednání při vyřizování úvěru včetně uzavření dohody o přímé vykonatelnosti, byla ve střetu zájmů, neboť současně vystupovala jako obchodní zástupkyně vedlejší účastnice řízení (oprávněné, poskytovatelky úvěru). Výrokem II změnil krajský soud výrok III okresního soudu o náhradě nákladů řízení tak, že se stěžovatelům jejich náhrada nepřiznává, výrokem III nepřiznal stěžovatelům náhradu nákladů odvolacího řízení a výrokem IV nepřiznal soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce. Při rozhodování o nákladech řízení ve vztahu ke stěžovatelům použil § 150 o. s. ř. Konstatoval, že stěžovatelé svůj fakticky nahodilý procesní úspěch nezaznamenali v důsledku svých "sofistikovaných, kvalifikovaných nebo koncentrovaných procesních tvrzení nebo předložených důkazů", ale v důsledku pečlivého přezkumu exekučního titulu krajským soudem z úřední povinnosti. Z uvedeného důvodu by nebylo spravedlivé, aby jim, jako skutečným dlužníkům, bylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekučního řízení, resp. úspěšného zastupování v exekučním řízení.

Argumentace stěžovatelů

3. Stěžovatelé namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Uvádí, že napadené výroky usnesení krajského soudu jsou projevem soudní libovůle a jde o zjevný exces spočívající v chybné aplikaci § 150 o. s. ř. Přestože připouštějí, že k zastavení exekuce došlo na základě právní argumentace, ke které krajský soud přihlédl z úřední povinnosti, domnívají se, že i tak jim měla být přiznána alespoň částečná náhrada nákladů. Při rozhodování o nákladech řízení se uplatní zásada úspěchu ve věci a jejich moderace podle § 150 o. s. ř. by měla být výjimečná. Skutečnost, že vedlejší účastnice řízení nepostupovala s odbornou péčí, nemůže jít stěžovatelům k tíži. Stěžovatelé dále rozebírají okolnosti uzavření úvěru poskytnutého prvnímu stěžovateli a finanční situaci, v níž se v té době nacházeli. Jako právní laici museli vyhledat právní pomoc, díky níž byl podán návrh na zastavení exekuce a nakonec dosaženo i jejího samotného zastavení. Rovněž namítají, že se k aplikaci § 150 o. s. ř. nemohli nikterak vyjádřit. Krajský soud tak postupoval v rozporu např. s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 814/08 (N 97/49 SbNU 451).

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

6. Stěžovatelé se domáhají zrušení výroků krajského soudu, jimiž jim na základě aplikace § 150 o. s. ř. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Z pohledu posouzení je nutno předeslat, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05 a další].

7. Závěry o omezeném přezkumu nákladů řízení o to více platí pro případy rozhodování podle § 150 o. s. ř. Jak již bylo naznačeno výše, oprávnění posoudit, zda jsou ve věci dané důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci § 150 o. s. ř., přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. usnesení ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 121/24, bod 9). Ač obecné soudy mají při moderaci poměrně široký prostor, neznamená to, že smí svévolně nepřiznat náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí musí řádně a přesvědčivě odůvodnit [srov. nález ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 1317/19 (N 185/97 SbNU 26), bod 14 včetně tam uvedené judikatury].

8. Ústavní soud není přezkumným soudem, nemůže proto hodnotit, zda ty či ony okolnosti zakládají použitelnost hypotézy § 150 o. s. ř. Hodnotí tak pouze, zda obecné soudy nepostupovaly svévolně. V nyní posuzované věci o žádnou svévoli nešlo. Krajský soud se neuchýlil k nicneříkající citaci zákona, nýbrž odůvodnil, v čem spatřuje důvody zvláštního zřetele hodné a co jej vedlo k aplikaci § 150 o. s. ř. (viz body 42 a 43 napadeného usnesení). Nelze přehlédnout, na co příhodně poukázal krajský soud, že stěžovatelé zůstávají dlužníky a i nadále je stíhá povinnost vzniklý dluh uhradit. I když byla exekuce zastavena pro nezpůsobilý exekuční titul (z důvodu střetu zájmů zástupkyně prvního stěžovatele), byl to první stěžovatel, který podle krajského soudu uvedl vedlejší účastnici řízení v omyl tím, že vystupoval při sjednávání úvěru jako aktivní podnikatel, ačkoliv si úvěr podle svých následujících tvrzení bral jako spotřebitel na krytí běžných životních nákladů (k tomu blíže bod 11 a 14 napadeného usnesení). Věděla-li by vedlejší účastnice řízení, že první stěžovatel není podnikatelem, resp. úvěr nesjednává pro podnikatelské účely, ale vystupuje jako řadový spotřebitel, finanční prostředky by mu v takové výši neposkytla (viz bod 11 napadeného usnesení). Z uvedených důvodů se Ústavnímu soudu nejeví rozhodnutí krajského soudu o nepřiznání náhrady nákladů stěžovatelům z hlediska spravedlivého řešení vzájemných vztahů jako nepřiměřené.

9. Jako nedůvodnou shledal Ústavní soud i námitku, že se stěžovatelé nemohli vyjádřit k aplikaci § 150 o. s. ř. Ústavní soud si je samozřejmě vědom závěrů vyplývajících mj. i ze stěžovateli zmiňovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 814/08 a na něj navazující nálezové judikatury, ale v nyní posuzované věci tyto závěry nejsou případné. Soud při rozhodování o zastavení exekuce (na rozdíl od sporného řízení) není striktně vázán argumenty účastníků řízení, ale je oprávněn sám věc právně posoudit a ve věci rozhodnout. Rovněž platí, že mění-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodne i o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně. Rozhoduje přitom z úřední povinnosti. Krajský soud proto mohl v návaznosti na rozhodnutí ve věci samé změnit rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení, aniž by o to kterýkoliv z účastníků řízení žádal. Stěžovatelé se svým odvoláním domáhali změny rozhodnutí okresního soudu a museli tedy očekávat, že bude-li jejich odvolání vyhověno, bude soud z úřední povinnosti rozhodovat rovněž o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Skutečnost, že krajský soud bude rozhodovat o náhradě nákladů řízení, tedy nemohla být překvapivá a stěžovatelé měli příležitost se k této problematice vyjádřit nejen písemně, ale i přímo u soudu v průběhu dvou ústních jednání, která se ve věci konala. V neposlední řadě je třeba vyjít z toho, že náklady prvostupňového řízení přiznané okresním soudem úspěšné vedlejší účastnici řízení byly určeny ve výši 5 760,69 Kč. Nelze předpokládat, že by náklady řízení včetně nákladů odvolacího řízení, vycházel-li by krajský soud čistě z úspěchu ve věci, výrazně přesahovaly uvedenou, ale z pohledu Ústavního soudu bagatelní, částku.

10. Ústavní soud shrnuje, že v postupu krajského soudu nespatřuje exces, který by si vyžadoval jeho kasační zásah. Ze strany stěžovatelů jde o pouhou polemiku s hodnocením existence důvodů zvláštního zřetele hodných, která však ústavněprávní roviny nedosahuje. Krajský soud jasně a srozumitelně vysvětlil, jaké okolnosti pro aplikaci § 150 o. s. ř. považoval za důležité. I kdyby se Ústavní soud se závěrem krajského soudu o použití § 150 o. s. ř. v této věci neztotožňoval, samotná tato skutečnost by pro zrušení napadeného usnesení (napadených výroků) nestačila.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu