IV. ÚS 3496/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že došlo k porušení ústavními zákony garantovaného práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel požádal Odvolací finanční ředitelství o povolení obnovy řízení, ve kterém mu daňové orgány doměřily daň z přidané hodnoty. V původním řízení stěžovatel neprokázal faktické přijetí plnění. Jedním z důkazů v daňovém řízení byla výpověď Marka Chrásky, který měl za dodavatele realizaci plnění dosvědčit. Daňové orgány mimo jiné konstatovaly, že není jasné, jaký vztah k dodavateli Marek Chráska má - nebyl zaměstnancem ani jednatelem, což byla jedna z pochybností, kterou stěžovatel v daňovém řízení nevyvrátil. Nyní se ze zahraničí vrátila svědkyně, bývalá zaměstnankyně dodavatele, která vztah Marka Chrásky k dodavateli potvrdila. Odvolací finanční ředitelství svědkyni vyslechlo, ale návrh na povolení obnovy zamítlo. Podané odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítlo Generální finanční ředitelství.

3. Následně stěžovatel podal ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") správní žalobu na zrušení rozhodnutí Generálního finančního ředitelství, kterou krajský soud napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění krajský soud uvedl, že se sice výpovědí bývalé zaměstnankyně dodavatele povedlo rozptýlit pochybnosti o vztahu Marka Chrásky k dodavateli, nicméně výpověď nevyvrátila další pochybnosti uvedené v původním rozhodnutí o doměření daně z přidané hodnoty (nejasnost původu zboží, neexistující doklady o dopravě, nevěrohodná stěžovatelova tvrzení o zpracování zboží apod.), které věrohodně nevysvětlil ani Marek Chráska.

4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, ve které namítal, že pochyby o postavení Marka Chrásky jako ředitele dodavatele byly hlavním důvodem, proč daňové orgány odmítly vycházet z jeho výpovědi jako důkazu spolupráce se stěžovatelem, přestože touto výpovědí byla tato skutečnost prokázána. Krajskému soudu vytkl, že vycházel toliko z argumentace daňových orgánů a pominul důkazy, které odpovídají svědecké výpovědi Marka Chrásky a že pominul fakt, že v daňovém řízení byla existence daného zboží prokázána. Dílčí rozpory ve výpovědi Marka Chrásky nejsou takového rázu, aby mohly vést k posouzení výpovědi jako nevěrohodné. Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou napadeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se se závěrem krajského soudu v tom, že pochybnosti vzniklé daňovým orgánům v původním daňovém řízení totiž nestojí primárně na tom, že vznikly pochybnosti o oprávnění Marka Chrásky jednat za dodavatele, jelikož z odůvodnění Odvolacího finančního ředitelství je zřejmé, že jde v podstatě jen o podpůrnou pochybnost, která doplňuje pochybnosti ostatní, které nevyvrátila svou výpovědí ani bývalá zaměstnankyně dodavatele.

Argumentace stěžovatele

5. Podle stěžovatele se už v prvotním rozhodnutí jasně nepodařilo daňovému orgánu právně dostačujícím způsobem prokázat, že nastaly objektivní okolnosti svědčící o tom, že osoba povinná k dani věděla nebo mohla vědět, že se pořízením či přijetím tohoto plnění účastní plnění, které je součástí úniku na dani z přidané hodnoty. Linie úvah o pochybnosti ve svém souhrnu (resp. nepřímých pochybnostech) o existenci či neexistenci řádného obchodněprávního vztahu, včetně dodání či nedodání zboží, byla pomyslně přerušena, přičemž k důležitým momentům patřilo právní jednání za zadavatele.

6. Konstatování, že by nově nabízený důkaz slyšení dalších svědků nic nepřinesl (bez znalosti toho, co by mohli o věci sdělit) znamená, že došlo i k myšlenkovému řešení jakési "předběžné otázky", zda při negaci tohoto zjištění lze vůbec existenci objektivních pochybností dovodit.

7. Správce daně ukázal na určité objektivní skutečnosti, ale podle názoru stěžovatele z nich nevyplývá, že stěžovatel mohl vědět o své účasti na daňovém podvodu. V posuzované věci se bylo nezbytné vyrovnat se změnou faktických poměrů. Jestliže na počátku se jevilo jako zřejmé, že k právnímu úkonu nemohlo dojít od samého počátku, na základě domněnky, že Marek Chráska nejednal za prodávajícího, se úkon jevil jako simulovaný. Po vyvrácení tohoto předpokladu na tento stav nebylo reagováno, vyjma obecného tvrzení, že nejde o podstatnou okolnost pro věc samu. Hodnocení premis se postupně změnilo, náhled na stěžovatelovo jednání však nikoliv. Dále je uváděno, že i přes nově vznikající skutkové pochybnosti není možno stále doplňovat tvrzení staronovými důkazy. To však vede až k rezignaci na zásadu materiální pravdy.

8. Podle mínění stěžovatele postupovalo Odvolací finanční ředitelství jednostranně, směrem k zjištění "objektivních pochybností", nikoli k zjištění objektivního stavu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V ústavní stížnosti označil stěžovatel jako účastníka řízení také Generální finanční ředitelství, nicméně jeho rozhodnutí, jako rozhodnutí odvolacího správního orgánu, výslovně nenapadl. Učinil tak jenom vůči rozhodnutí prvostupňového správního orgánu a soudním rozhodnutím. Ústavní soud přesto považoval i toto rozhodnutí za napadené, aniž by stěžovatele vyzýval k odstranění vady.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, proto není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

11. Obnova daňového řízení je mimořádným opravným prostředkem a jeho přípustnost je zákonem omezena a přísně definována, a to v zájmu výjimečnosti uplatnění tohoto postupu umožňujícího nové řízení v situaci, kdy skutkový stav jako podklad původního rozhodnutí vzhledem k nově zjištěným skutečnostem neobstojí. Zákonné předpoklady přípustnosti obnovy daňového řízení tak vymezují situace, kdy je žádoucí prolomení právní moci rozhodnutí správce daně.

12. Napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody, a tedy není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Je povinností Nejvyššího správního soudu interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/0 (N 127/28 SbNU 95) a nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159)]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

13. Obsah stěžovatelovy ústavní stížnosti je pokračující polemikou se správními orgány. Avšak z obsahu rozhodnutí správních soudů je zjevné, že se konkrétními argumenty stěžovatele dostatečně zabývaly plně přezkoumatelným způsobem. Také rozsah odůvodnění navazujících soudních rozhodnutí je standardní a výkladové metody či závěry soudů nepředstavují libovůli ani nepřípustný formalismus. Námitky stěžovatele svědčí spíše o neztotožnění se s právním názorem rozhodujících soudů. V ústavní stížnosti přednesená polemika je nyní vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) a nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)]. Není úlohou Ústavního soudu být další, tj. "třetí", instancí správního soudnictví.

14. Ústavní soud konstatuje, že klíčový závěr Nejvyššího správního soudu (bod 28. odůvodnění napadeného rozsudku), podle kterého podmínka pro povolení obnovy řízení podle § 117 odst. 1 písm. a) daňového řádu v posuzované věci splněna nebyla, je ústavně souladný.

15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu