IV. ÚS 3509/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod čl. 90 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem pro zmeškání ze dne 12. 10. 2023 č. j. 27 C 314/2022-50 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 129 422,88 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

3. Následně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že rozsudek pro zmeškání se nevydává. Vyšel ze zjištění o průběhu řízení před obvodním soudem a uzavřel, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání podle § 153b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nebyly splněny. Obvodní soud nepostupoval uvážlivě a zdrženlivě, protože vynesení rozsudku pro zmeškání by bylo v rozporu s jeho účelem.

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť jej neshledal přípustným. V odůvodnění odkázal na relevantní judikaturu a poznamenal, že k vydání rozsudku pro zmeškání musí soud přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména tehdy, je-li nezájem žalovaného zřejmý. V posuzované věci městský soud v souladu s judikaturními závěry vysvětlil, proč neshledal postup pro vydání rozsudku pro zmeškání vhodným, a to s přihlédnutím k dosavadní procesní aktivitě vedlejší účastnice a s ohledem na povahu sporu, přičemž Nejvyšší soud tyto úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením věci městským soudem a Nejvyšším soudem. Podle něj byly naplněny všechny podmínky pro to, aby ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. Okolnost, že se vedlejší účastnice k věci vyjádřila, resp. podala odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu, ještě neznamená, že nejsou splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, v jejím postupu byla podle stěžovatele zřejmá snaha o maření jednání. Stěžovatel rovněž zpochybňuje závěr městského soudu, že obsah vyrozumění o odročení jednání bránil následnému vydání rozsudku pro zmeškání. Vydání rozsudku pro zmeškání nevyvolává nerovnost účastníků řízení, neboť rozsudek pro zmeškání se nevydává automaticky, ale jen tehdy, vedou-li skutková tvrzení žalobce k závěru, že jeho nároky jsou oprávněné. Nejvyšší soud se podle stěžovatele nedostatečně zabýval jeho dovolací argumentací, jíž zpochybňoval závěr městského soudu, že obsah vyrozumění obvodního soudu o odročení jednání měl bránit vydání rozsudku pro zmeškání.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní soud ověřil, že stěžovatel je advokát zapsaný u České advokátní komory, nevztahuje se na něj tedy povinnost být právně zastoupen [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.

7. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita, která se po procedurální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Ústavní soud není až na výjimky oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících. Je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná rozhodnutí ve věci, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny opravné procesní prostředky vyčerpány [např. usnesení ze dne 10. 10. 2023 sp. zn. I. ÚS 2342/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].

8. V posuzované věci stěžovatel napadá (byť pravomocná) dílčí rozhodnutí, která nejsou konečným rozhodnutím o věci samé, neboť o podané žalobě bude opět rozhodováno u obvodního soudu. Řízení o vlastním předmětu sporu dále pokračuje a stěžovatel v něm může uplatnit tvrzení a důkazy obsažené v ústavní stížnosti, ev. i další. Posléze bude mít k dispozici další zákonné prostředky, kterými může napadnout pro něj nepříznivé rozhodnutí. Ústavní soud pro úplnost dodává, že rozhodnutí o odmítnutí této ústavní stížnosti nijak neomezuje stěžovatele v podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí ve věci samé. V současné době je však ústavní stížnost vzhledem k požadavku na její materiální subsidiaritu předčasná.

9. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2025

Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj