Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů M. Š. a M. S., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, sídlem Na Poříčí 116/5, Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 83/2021-9930 ze dne 7. srpna 2024, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Náhrada nákladů řízení se stěžovatelům nepřiznává.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé tvrdí, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V petitu ústavní stížnosti sice navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 83/2021-8805 ze dne 15. června 2022, jelikož se však toto usnesení stěžovatelů netýkalo (bylo jím zamítnuto odvolání obžalovaných ve stejné trestní věci) a v ústavní stížnosti opakovaně uvedli, že směřuje proti usnesení vrchního soudu označeného v záhlaví, posoudil Ústavní soud jejich ústavní stížnost tak, že se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu domáhají zrušení usnesení označeného v záhlaví a žádají, aby Ústavní soud zavázal vrchní soud, aby stěžovatele při novém projednání jejich odvolání považoval za osoby oprávněné podat odvolání.
2. Stěžovatelé rovněž požadují, aby Ústavní soud nálezem rozhodl, že "Žalovaný je povinen nahradit žalobci soudní poplatky, náklady řízení a právního zastoupení a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku" a že "Neučiní-li žalovaný řádně a včas to, co mu ukládá tento rozsudek, je žalobce oprávněn vést výkon rozhodnutí na základě tohoto rozsudku". Ústavní soud tyto návrhy posoudil - ve snaze vyložit je podle skutečné vůle stěžovatelů - jako návrh ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tedy aby Ústavní soud uložil účastníkovi řízení, aby zcela nebo zčásti nahradil stěžovatelům jejich náklady řízení.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v trestním řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení, byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 31 T 6/2006-5162 ze dne 12. září 2017 obžalovaní J. H. a J. B. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a), tr. zákoníku dílem dokonaným a ve stadiu pokusu. Vrchní soud poté usnesením č. j. 3 To 83/2021-8652 ze dne 4. května 2022 zamítl odvolání poškozených podaná společnými zmocněnci, mj. i odvolání stěžovatele M. Š. Mezi odvolateli naopak nefigurovala stěžovatelka M. S. Toto usnesení bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1803/22 ze dne 20. dubna 2023, a to z důvodu obsáhlého porušení práv poškozených.
4. Napadeným usnesením tak vrchní soud opětovně rozhodl o odvoláních poškozených M. Š. a obchodní společnosti X, přičemž je podle § 253 odst. 1 trestního řádu zamítl jako podaná neoprávněnými osobami.
5. Stěžovatelé namítají, že vrchní soud lživě a účelově tvrdí, že v řízení neuplatnili nárok na náhradu škody, ačkoliv "ze skutečného průběhu věci z podaného odvolání jasně plyne, že stěžovatelům tuto možnost jeho kriminálním postupem odepřel právě Krajský soud v Ostravě". Tvrdí, že Krajský soud v Ostravě je nevyrozuměl o podání obžaloby, nezaslal jim obžalobu a nevyrozuměl je o hlavním líčení. Z toho dovozují, že svůj nárok na náhradu škody nevznesli výhradně vinou krajského soudu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení, a to mj. z hlediska oprávněnosti stěžovatelů podat proti napadenému usnesení ústavní stížnost. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat ústavní stížnost podle citovaného ustanovení Ústavy fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
7. V této souvislosti Ústavní soud nemohl přehlédnout, že (jak již bylo uvedeno) napadeným usnesením bylo zamítnuto odvolání poškozených M. Š. a obchodní společnosti X. Tímto usnesením tedy nebylo vůbec rozhodnuto o stěžovatelce M. S. Ta je sice jednatelkou obchodní společnosti X, nicméně Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že taková okolnost nemůže založit oprávnění fyzické osoby podat ústavní stížnost v situaci, kdy bylo daným rozhodnutím zasaženo toliko do práv právnické osoby, za niž fyzická osoba jedná (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1682/07 ze dne 16. října 2007, sp. zn. II. ÚS 3644/10 ze dne 15. února 2011 či sp. zn. I. ÚS 64/19 ze dne 12. března 2019). Z uvedeného důvodu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost M. S. jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou.
8. Stěžovatel M. Š. byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, je oprávněným stěžovatelem a je řádně právně zastoupený advokátem. Ústavní stížnost je včasná a přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
9. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však zde nejde.
10. Vrchní soud svůj závěr o neoprávněnosti stěžovatele M. Š. k podání odvolání odůvodnil tím, že stěžovatel v trestním řízení neuplatnil žádný nárok na náhradu škody a z jeho vyjádření prezentovaných v průběhu trestního řízení naopak vyplývá, že se vůbec necítí být poškozeným. Takové prohlášení výslovně učinil v rámci svého výslechu v průběhu přípravného řízení, a přestože byl řádně poučen jako poškozený, uvedl, že se necítí být poškozeným a že se nebude připojovat k trestnímu řízení. Na tomto stanovisku setrval i u hlavního líčení konaném dne 22. února 2012, kdy k dotazu obhájkyně uvedl, že se necítí být poškozeným (blíže viz body 14 a 15 napadeného usnesení). Z toho vrchní soud dovodil, že stěžovatel nefiguruje mezi osobami oprávněnými podat odvolání vyjmenovanými v § 246 odst. 1 trestního řádu.
11. Stěžovatel na tuto argumentaci v ústavní stížnosti nijak konkrétně nereaguje, resp. ji nerozporuje a pouze ji bez dalšího vysvětlení označuje jako lživou a účelovou. Místo toho poukazuje na zjevná pochybení krajského soudu ve vztahu k poškozeným. Z uvedeného je však patrné, že tato pochybení, která Ústavní soud obecným soudům vytknul v kasačním nálezu sp. zn. II. ÚS 1803/22 ze dne 20. dubna 2023, nemají žádnou souvislost s tím, proč vrchní soud zamítl stěžovatelovo odvolání, tedy že stěžovatel v trestním řízení neuplatnil právo na náhradu škody. Jestliže pak např. poukazuje mj. na to, že jej krajský soud nevyrozuměl o hlavním líčení, zcela opomíjí skutečnost, že se tohoto hlavního líčení účastnil a opakovaně prohlásil, že se poškozeným být necítí.
12. Rozhodl-li se stěžovatel nepřipojovat se s nárokem na náhradu újmy (o které navíc tvrdil, že mu ani nevznikla - necítil se poškozeným) k trestnímu řízení, vyloučil se tím z okruhu osob oprávněných podat odvolání proti rozsudku krajského soudu, takže vrchní soud nemohl postupovat vadně, když jeho odvolání zamítl jako podané neoprávněnou osobou. Argumentace neústavním postupem obecných soudů dovozená ve věci sp. zn. II. ÚS 1803/22 není ve vztahu k napadenému rozhodnutí přiléhavá.
13. Ústavní soud se seznámil s obsahem protokolu o výslechu stěžovatele z přípravného řízení ze dne 1. listopadu 2001 a dále s obsahem jeho výpovědi zachycené v protokolu o hlavním líčení ze dne 22. února 2012, na které vrchní soud odkázal v bodu 15 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žádný zjevný důvod, který by opodstatňoval stěžovatelovu obecnou námitku o "lživé a účelové" argumentaci vrchního soudu, z nich nezjistil. Podrobněji obsah nezkoumal, neboť není úkolem Ústavního soudu za stěžovatele domýšlet argumentaci.
14. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatelky M. S. jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu] a ústavní stížnost stěžovatele M. Š. odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], když neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele.
15. Ústavní soud stěžovatelům nepřiznal náhradu nákladů řízení. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. To stěžovatele již samo o sobě z přiznání náhrady nákladů řízení vylučuje, neboť jejich stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 22. ledna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu