IV. ÚS 3526/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení jejich ústavně zaručených práv v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne následující. Vedlejší účastnice se u okresního soudu domáhala určení, že pozemky vyjmenované v žalobě patří do společného jmění manželů a nejsou zatíženy žádným věcným břemenem. Pozemky koupili společně s manželem (prvním stěžovatelem) v letech 2008 až 2010 z prostředků ve společném jmění manželů a postavili na nich dům, v němž se dodnes nachází domácnost rodiny. V katastru nemovitostí byl jako vlastník evidován jen manžel. V souvislosti s projednáváním rozvodu a úpravy poměrů nezletilých dětí se na jaře 2022 vedlejší účastnice dozvěděla, že darovací smlouvou ze dne 28. 2. 2022 manžel převedl nemovitosti na svého otce (druhého stěžovatele). V souvislosti s darováním byla manželovi zřízena služebnost bezplatného doživotního užívání nemovitostí.

3. Okresní soud Plzeň-město v napadeném rozsudku určil, že vlastníky pozemků jsou vedlejší účastnice a první stěžovatel v režimu společného jmění manželů, a že služebnost bezplatného doživotního užívání pozemků zřízená ve prospěch prvního stěžovatele neexistuje. Podle okresního soudu se neprokázala skutková verze stěžovatelů, že koupi pozemků a stavbu rodinného domu financoval první stěžovatel ze svých výlučných prostředků, získaných darem od druhého stěžovatele. Vedlejší účastnice s převodem vlastnického práva k nemovitostem a zřízením věcného břemene neudělila souhlas, darovací smlouva proto byla neplatná pro porušení § 747 odst. 1 a § 714 odst. 2 občanského zákoníku. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud tak, že stěžovatelé jsou povinni vedlejší účastnici zaplatit společně a nerozdílně částku ve výši 703 606 Kč. Při určení odměny advokáta vyšel okresní soud z tarifní hodnoty odpovídající ceně žalovaných nemovitostí k 11. 10. 2023. Ta byla stanovena znaleckým posudkem, který okresnímu soudu vedlejší účastnice předložila na posledním jednání.

4. Krajský soud v Plzni k odvolání stěžovatelů potvrdil rozsudek okresního soudu v části týkající se jádra sporu. Změnil však nákladový výrok okresního soudu. Okresní soud postupoval správně, pokud při určení tarifní hodnoty vycházel z ceny nemovitostí ve znaleckém posudku, avšak nezohlednil, že nemovitosti patřily do společného jmění manželů (kde platí obecné pravidlo, že podíly na vypořádávaném jmění obou manželů jsou stejné). Bylo na místě, aby tarifní hodnota byla určena jen jako jedna polovina zjištěné ceny nemovitostí. Stěžovatelé proto měli správně zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů v řízení před okresním soudem společně a nerozdílně nižší částku, celkem 427 145 Kč.

5. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů. Otázky vztahující se k nákladovému výroku byly podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu objektivně nepřípustné. V další části dovolání trpělo vadami, pro které nebylo možné v řízení pokračovat. Nebylo totiž zřejmé, se kterým ze dvou vymezených předpokladů přípustnosti se jednotlivé otázky pojily. Nejvyšší soud nicméně dodal, že otázka, zda pozemky patřily do společného jmění manželů, nebyla řešena jako předběžná, šlo o jádro sporu. Z ustálené judikatury přitom plyne, že třetí osoba může být účastníkem řízení o určení, zda je věc ve společném jmění manželů. V mnoha případech půjde o nutnou podmínku pro naplnění pasivní věcné legitimace. Odvolací soud se neodchýlil od závěrů ustálené judikatury.

Argumentace stěžovatelů

6. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádí, že odmítnutí dovolání bylo v rozporu s požadavky spravedlivého procesu. Citují pasáž z nálezu ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355), podle níž účel sledovaný řízením o mimořádném opravném prostředku nemůže převážit nad ochranou subjektivních práv účastníků. K jádru sporu stěžovatelé namítají, že obecné soudy fakticky spojily dohromady dvě řízení s odlišným okruhem účastníků i jiným předmětem řízení. Podle stěžovatelů měly soudy nejprve vyřešit otázku, zda pozemky náležely do společného jmění manželů, a až následně se zabývat neplatností převodu na třetí osobu podle § 747 odst. 1 občanského zákoníku a určením vlastnického práva. V řízení, jehož předmětem je společné jmění manželů, nemůže třetí osoba úspěšně vznášet námitky, jelikož nemá přehled o majetkových vztazích mezi manžely. Po třetí osobě tak nelze spravedlivě požadovat, aby se takového řízení účastnila, natož aby společně a nerozdílně s jedním z manželů platila významné náklady řízení, které nezapříčinila.

7. Stěžovatelé dále soudům vytýkají, že řádně neprovedly k důkazu znalecký posudek o zjištění ceny nemovitostí, který byl základem vysoké částky na nákladech řízení [§ 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Vedlejší účastnice znalecký posudek předložila až po koncentraci řízení na posledním jednání ve věci. Stěžovatelům neměli prostor, aby na tento znalecký posudek reagovali. Vzhledem k tomu, jaké další procesní úkony by soudy musely realizovat (poskytnout účastníkům možnost komplexně se vyjádřit, případně vypracovat revizní posudek a nařídit jednání za účelem dalšího dokazování), nebylo možné hodnotu podílu na nemovitém majetku zjistit bez nepoměrných obtíží. Pro věc samu znalecký posudek nebyl potřebný. Výše odměny za zastupování se tak měla odvíjet od § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu s fixní tarifní hodnotou. Krajský soud sice snížil základ pro tarifní hodnotu na polovinu, nelze však automaticky vycházet z toho, že podíl vedlejší účastnice na nevypořádaném společném jmění bude roven přesně polovině hodnoty nemovitostí.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [vyjma části napadající výrok III rozsudku okresního soudu ve věci náhrady nákladů řízení, které krajský soud změnil; v tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno, viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až § 31 téhož zákona). Vyčerpali též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Jde-li o námitky stěžovatelů, že obecné soudy nesprávně spojily dohromady dvě řízení s odlišným předmětem a okruhem účastníků, Nejvyšší soud dovolání v této části odmítl jako vadné. Z dovolání totiž podle Nejvyššího soudu neplynulo, se kterým ze dvou uvedených předpokladů přípustnosti se pojily uvedené právní otázky. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé v doplnění dovolání ze dne 6. 9. 2024 vymezili předpoklad přípustnosti dovolání tak, že "napadené rozhodnutí závisí rovněž na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. tato právní otázka by měla být posouzena jinak". V další části dovolání stěžovatelé odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 28. 1. 2010 sp. zn. 22 Cdo 2614/2008 a navazující judikaturu) a vysvětlují, proč závěry tam uvedené nešlo aplikovat na posuzovanou věc.

10. Dovolání je nutné posuzovat podle jeho obsahu. Plynou-li předpoklady přípustnosti dovolání dostatečně z právní argumentace obsažené v dovolání, nelze takové dovolání odmítnout jako vadné jen proto, že předpoklady přípustnosti nejsou v dovolání označeny explicitně a přímo. Nejvyšší soud by měl v případě pochybností o naplnění požadavku na vymezení přípustnosti zvolit postup vstřícnější k právu dovolatele na soudní ochranu (viz např. nález ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 3085/23, body 21 a 22). Podle Ústavního soudu byl z celkového obsahu dovolání patrný záměr stěžovatelů. Je zřejmé, že vymezené právní otázky považovali za dosud neřešené. V dovolání zdůvodnili, proč podle nich stávající judikatura Nejvyššího soudu na jejich věc nedopadala. Další z uvedených předpokladů přípustnosti (judikaturní odklon) byl pouze zástupným pro případ, že by Nejvyšší soud měl odlišný postoj k použitelnosti judikatury na danou věc. Využije-li dovolatel při vymezení předpokladu přípustnosti svého dovolání vícero možností plynoucích z § 237 občanského soudního řádu jako případných předpokladů v jejich posloupnosti, neporušuje tím požadavek, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jen jedno za zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání [nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2659/20 (N 59/105 SbNU 163)].

11. Přestože Nejvyšší soud neposoudil vymezení předpokladů přípustnosti dovolání správně, neporušil tím právo stěžovatelů na soudní ochranu. Nejvyšší soud totiž v další části napadeného usnesení dovolání kvazimeritorně přezkoumal. Dospěl k závěru, že závěry krajského soudu byly v souladu s ustálenou judikaturou, dovolání by proto nemohlo být přípustné. Stěžovatelé se proti těmto závěrům v ústavní stížnosti věcně vymezují. Ústavní stížnost tak v části týkající se námitek o smísení dvou řízení s odlišným předmětem a okruhem účastníků byla přípustná a věcně projednatelná, a to i ve vztahu k napadeným rozsudkům okresního a krajského soudu [srov. a contrario stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), výrok II a body 59 a násl.].

12. Ústavní soud neshledal na procesním postupu obecných soudů nic neústavního. Namítají-li stěžovatelé, že soudy měly nejprve s manžely v samostatném řízení vyřešit otázku, zda žalované pozemky patřily do společného jmění manželů, a až následně v dalším řízení zahrnout mezi účastníky druhého stěžovatele a zabývat se otázkou neplatnosti darovací smlouvy, bylo by takové řešení v rozporu se smyslem a účelem určovacích žalob. Zákon je připouští pouze v případě, že předjímaný soudní výrok bude způsobilý vystihnout komplexní řešení určité právní situace a zajistit úplnou a rychlou ochranu práv účastníků řízení. Proto jsou určovací žaloby podmíněny naléhavým právním zájmem žalobce na požadovaném určení (§ 80 občanského soudního řádu). S tím souvisí také subjektivní hledisko. O splnění podmínek naléhavého právního zájmu lze uvažovat pouze tehdy, bude-li předjímaný soudní výrok závazný pro všechny subjekty sporného vztahu. Tak tomu může být, jen pokud všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 občanského soudního řádu).

13. V posuzovaném případě naléhavý zájem vedlejší účastnice (jako žalobkyně) spočíval v tom, že právní stav zapsaný v katastru nemovitostí nebyl v souladu se skutečným právním stavem, z čehož pro vedlejší účastnici plynula rizika z hlediska dalších právních dispozic evidovaným vlastníkem - druhým stěžovatelem (viz bod 29 rozsudku okresního soudu). Vedení soudního řízení jen mezi manžely nemohlo odstranit stav nejistoty v právních vztazích. Případné rozhodnutí vzešlé z takového řízení by nezavazovalo druhého stěžovatele, který byl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí, a nemělo by žádný vliv na zápis do katastru nemovitostí [§ 17 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)]. Ústavní soud tak nevidí jako ústavně problematické, dospěly-li soudy k závěru, že pro zajištění efektivní ochrany práv vedlejší účastnice bylo nezbytné sporné vztahy posuzovat komplexně v jediném řízení, jehož účastníkem byl také druhý stěžovatel.

14. Nelze pominout ani pozadí sporu. Stěžovatelé (otec a syn) si bez vědomí a souhlasu vedlejší účastnice mezi sebou bezúplatně převedli nemovitosti, ve kterých se nacházela domácnost rodiny vedlejší účastnice a prvního stěžovatele, a které byly součástí společného jmění manželů (v řízení před okresním soudem bylo zčásti vyvráceno a z části se neprokázalo tvrzení stěžovatelů, že nemovitosti byly pořízeny z výlučných prostředků prvního stěžovatele, které mu měl darovat právě druhý stěžovatel). To vše v situaci, kdy se vztahy mezi manžely zhoršily, a schylovalo se k rozvodu. Stěžovatelé nebyli schopni přesvědčivě zdůvodnit, proč nemovitosti bezúplatně převedli.

15. Nebylo ani nepřiměřené, pokud obecné soudy zavázaly oba stěžovatele jako nerozlučné procesní společníky uhradit společně a nerozdílně náklady řízení, neboť svým vzájemným právním jednáním zavdali příčinu k podání žaloby.

16. Ani při posouzení dalších námitek, týkajících se stanovení výše nákladů řízení, neshledal Ústavní soud žádné ústavněprávní deficity. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávního významu teprve tehdy, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémnímu vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. V této věci nebyl důvod použít fixní tarifní hodnotu podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Předmětem sporu byly věci nejen penězi ocenitelné, ale dokonce takové, které byly v průběhu soudního řízení oceněny. Předložený znalecký posudek představoval dostatečně spolehlivý a věrohodný podklad pro určení tarifní hodnoty (č. l. 370 soudního spisu). Nebylo podstatné ani to, že znalecký posudek byl předložen až po uplynutí koncentrační lhůty. Koncentrace podle § 118b občanského soudního řádu se totiž týká pouze skutečností, které jsou významné pro rozhodnutí ve věci samé, nikoli tzv. procesních skutečností, jako jsou podklady pro výpočet nákladů řízení. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti; je-li v době jeho rozhodování ve spise založen spolehlivý podklad pro ocenění předmětu sporu, nic mu nebrání, aby jej pro stanovení tarifní hodnoty využil (viz usnesení ze dne 22. 10. 2024 sp. zn. III. ÚS 2594/24, bod 10).

17. Stěžovatelé byli na jednání dne 24. 1. 2024 se znaleckým posudkem konfrontováni (č. l. 388 soudního spisu), věcně se proti němu nijak nevymezili, a to ani v odvolání, či v průběhu řízení před krajským soudem. Argumentovali jen, že by bylo nezbytné další dokazování a revizní posudky, hodnotu sporu podle nich nebylo možné zjistit bez nepoměrných obtíží. Tato námitka nemohla být důvodná. Pojem nepoměrné" obtíže "implicitně předpokládá proporcionální poměřování mezi úsilím vynaloženým na zjištění hodnoty předmětu sporu a významem, který takové zjištění pro průběh sporu má. Jinými slovy řečeno, čím větší je disproporce mezi odměnou určenou dle § 8 advokátního tarifu ve srovnání s odměnou dle § 9 téhož předpisu, tím spíše lze tolerovat jisté časové a finanční náklady vynaložené na ocenění předmětu sporu" [nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 (N 230/87 SbNU 763), bod 22]. V kontextu nynější věci nešlo o zanedbatelný rozdíl. Zatímco náklady řízení před okresním a krajským soudem stanovené podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu činily celkem částku 487 451 Kč, stěžovatelé po použití fixní tarifní hodnoty v 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu náklady vyčíslili ve výši jen 75 824 Kč. Nebylo tedy bez významu věnovat otázce hodnoty nemovitostí náležitou péči. Pokud stěžovatelé nesouhlasili se závěry znaleckého posudku, měli dost prostoru ho zpochybnit.

18. Stěžovatelé se opírají též o úvahy v nálezu IV. ÚS 2688/15, bod 27, zda by vzhledem k nahodilosti způsobu rozhodování o nákladech řízení nebylo vhodné ve všech případech aplikovat fixní tarifní hodnotu podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Tyto závěry však byly vysloveny jen obiter dictum nad rámec nosných důvodů rozhodnutí a nepromítly se do zákonné úpravy. I podle současné judikatury je třeba důsledně odlišovat tarifní hodnoty v závislosti na konkrétních skutečnostech (srov. nález ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3281/22). Konečně ani úvahy krajského soudu, který v napadeném rozhodnutí tarifní hodnotu snížil, aby odpovídala jedné polovině zjištěné ceny nemovitostí, nebyly excesivní.

19. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem pro nepříslušnost [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu