IV. ÚS 355/26

Odůvodnění

1. Stěžovatel se žalobou domáhal zřízení služebnosti nezbytné cesty přes pozemek vlastněný vedlejšími účastníky, a to ve prospěch svůj a ve prospěch všech budoucích vlastníků jeho pozemků. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 2. 2025 č. j. 10 C 55/2024-105 žalobu zamítl. Z veřejné komunikace není na stěžovatelův pozemek přístup možný, stěžovatel proto musí chodit přes pozemek vedlejších účastníků. Tuto situaci nikdo z nich nezavinil. Nejsou splněny podmínky pro zřízení nezbytné cesty přes pozemek, protože obligačně zajištěný přístup nabízený vedlejšími účastníky je pro stěžovatele dostatečný. Vedlejší účastníci opakovaně nabízejí stěžovateli uzavření smlouvy, která by navazovala na smlouvu, která tento problém mezi nimi bezproblémově řešila v letech 2014 až 2024 a v mezičase umožňují stěžovateli a jeho rodině přecházet jejich pozemek bez právního důvodu. Vedlejší účastníci pro stěžovatele a jeho rodinu navrhovali v podstatě totožný obligační režim jako dosud, jejich vyjednávání ztroskotalo na tom, že stěžovatel vznášel nepřiměřené požadavky, jako je posunutí plotu vedlejších účastníků, aby mohl jezdit autem až ke svému domu. Vedlejší účastníci by kvůli tomu přišli o část již tak malého pozemku, na který sami autem nejezdí. Stěžovatel nepotřebuje jet až k domu autem, jde jen o dvacet čtyři metrů, k řešení případných rekonstrukcí či havárií slouží jiné instituty občanského práva.

2. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 19. 6. 2025 č. j. 19 Co 108/2025-138 potvrdil rozsudek okresního soudu. Zcela se ztotožnil se skutkovým i právním hodnocením okresního soudu. O totožné žalobě stěžovatele již civilní soudy v minulosti rozhodly (v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 57/2015) a od té doby nedošlo k takové změně okolnosti, která by vedla ke změně závazných závěrů. Stěžovatelův (byť zhoršený) zdravotní stav mu umožňuje překonat trasu k domu dlouhou dvacet čtyři metrů. Uzavření smlouvy nabídnuté vedlejšími účastníky lze po stěžovateli spravedlivě požadovat, vedlejší účastníci jsou také ochotni do smlouvy zakomponovat stěžovatelovy požadavky vyplývající z jeho zdravotního stavu. Stěžovatelův návrh by neúměrně zatěžoval vedlejší účastníky, kteří by museli upravovat svůj pozemek a též výrazně omezit jeho užívání.

3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Krajský soud se neodchýlil od judikatury při řešení otázky, zda lze zamítnout žalobu stěžovatele s odkazem na fakt, že odmítl uzavřít vedlejšími účastníky nabízenou smlouvu. Žalobu lze zamítnout tehdy, pokud lze po stěžovateli spravedlivě požadovat, aby nabízenou smlouvu uzavřel, což v posuzované věci nastalo. Vedlejší účastníci stěžovateli opakovaně, a to i v průběhu řízení, nabízeli takřka totožnou smlouvu, která mezi nimi deset let bezproblémově fungovala, a též mu byli ochotni vyjít vstříc, co se týče požadavků vyplývajících z jeho zdravotního stavu. Nová smlouva není v žádném ohledu nevýhodnější. Nezbytná cesta by se týkala pouze dvaceti čtyř metrů, což je běžná vzdálenost překonávaná při přístupu do nemovitostí a stěžovatelovy požadavky by neúměrně zatěžovaly vedlejší účastníky. Civilní soudy náležitě posoudily individuální okolnosti případu a dostatečně posoudily proporcionalitu při poměřování práv stěžovatele a vedlejších účastníků. Krajský soud se od judikatury neodchýlil ani při řešení otázky, zda lze vyloučit zřízení služebnosti nezbytné cesty na základě předchozího rozhodnutí mezi účastníky v podobné věci. K vyloučení zřízení služebnosti nedošlo na základě předchozího rozhodnutí mezi účastníky, protože civilní soudy zjistily, že ani za současné situace nenastaly podmínky pro její zřízení.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti argumentuje, že se civilní soudy dopustily přepjatě formalistické interpretace práva a ignorovaly nálezovou judikaturu. Situace, jako je ta nynější, jsou problémem systémovým. Stěžovatel nemůže za stávající nežádoucí stav a civilní soudy mu ani tak nevyhověly, což též řádně neodůvodnily. Jejich přístup zcela pomíjí účel institutu nezbytné cesty. Civilní soudy odkázaly stěžovatele na jednostrannou toleranci vedlejších účastníků a vůbec se nezabývaly proporcionalitou zvoleného řešení. Nejde o stěžovatelovo pohodlí, ale o samotný výkon jeho vlastnického práva, což civilní soudy pominuly či bagatelizovaly s odkazem na existenci jiných nepřiléhavých právních institutů. Stěžovatelovo právo není chráněno a zbylo mu tzv. holé vlastnictví. Přednost obligačního řešení nemá oporu v zákoně. Civilní soudy neposoudily individuální okolnosti věci a nezohlednily změnu skutečností od jejich minulého rozhodnutí. Zřízení nezbytné cesty jako věcného práva má být pravidlem.

5. Ústavní soud nejprve připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). O takovou situaci v posuzované věci nejde.

6. Nejvyšší soud srozumitelně a v souladu s ústavními požadavky vysvětlil, že krajský soud (a předtím i okresní soud) v souladu s ustálenou judikaturou posoudil všechny individuální okolnosti případu. Vedlejší účastníci opakovaně nabízejí stěžovateli smlouvu, která pro něj není nepříznivější než ta, která mezi nimi bez problému fungovala posledních deset let, a po stěžovateli lze spravedlivě požadovat, aby ji uzavřel. Vedlejší účastníci v mezičase před uzavřením nové smlouvy tolerují užívání jejich pozemku stěžovatelem a též jeho rodinou bez právního důvodu. Uzavření smlouvy opakovaně ztroskotává jen na tom, že stěžovatel klade na vedlejší účastníky nepřiměřené požadavky, jako je umožnění průjezdu automobilem až na jeho pozemek. Sami vedlejší účastníci na svůj pozemek nejezdí a úprava, kterou požaduje stěžovatel, by vedla k neproporcionálnímu omezení vedlejších účastníků. Vedlejší účastníci by kvůli rozšíření současné cesty užívané stěžovatelem (ohraničené plotem) museli zbourat plot a užívat svůj již tak malý pozemek ještě omezeněji, navíc bez soukromí.

7. Cesta z veřejná komunikace na pozemek stěžovatele činí pouhých dvacet čtyři metrů, což je vzdálenost běžná, kterou může stěžovatel bez problému překonat i se svým zhoršeným zdravotním stavem. Vedlejší účastníci jsou ochotni do smlouvy stěžovatelův zdravotní stav promítnout a v tomto ohledu mu udělat různé ústupky (jako například výslovně zakotvit možnost přejíždět přes jejich pozemek pomocí zdravotních pomůcek, např. elektrickým invalidním vozíkem). Není pravda, že Nejvyšší soud nezkoumal individuální okolnosti věci či neposuzoval proporcionalitu zvoleného řešení (body 8 až 19 napadeného usnesení).

8. Je proto zřejmé, že civilní soudy nevyšly pouze z předchozího pravomocného rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 12 C 57/2015, ale přihlédly k novým rozhodujícím skutečnostem. Tím dostály nálezové judikatuře, na kterou stěžovatel odkazuje. Ústavní soud dodává, že neexistuje ústavněprávní požadavek preferovat věcněprávní řešení nad řešením obligačním, neboť § 1029 odst. 2 občanského zákoníku stanoví to, že nezbytnou cestu lze zřídit i jako služebnost (srov. nález ze dne 20. 11. 2024 sp. zn. II. ÚS 3045/23, body 31 až 33).

9. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu