IV. ÚS 364/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (jejich jednotlivých výrokových částí) s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (jakož i ústavněprávní principy) zaručená čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 43 Cm 101/2021 vyplývá, že stěžovatel vystupoval v řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, jako ustanovený zástupce první vedlejší účastnice (žalobkyně). Předmětem sporu bylo - zjednodušeně řečeno - určení, zda zesnulý otec klientky stěžovatele byl ke dni své smrti vlastníkem družstevního podílu v bytovém družstvu. Klientka stěžovatele nebyla se svou žalobou úspěšná. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") výrokem VI svého rozsudku přiznal stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 63 283 Kč za vyjmenované úkony, které stěžovatel klientce poskytoval jako ustanovený zástupce, k nimž připočetl rovněž náhradu hotových výdajů. Výrokem VIII zamítl stěžovatelovu žádost o zaplacení zálohy na odměnu. V odůvodnění k tomu uvedl, že odměna stěžovatele byla vypočtena podle § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přičemž za tarifní hodnotu ve věcech týkajících se mimo jiné družstev považoval částku 50 000 Kč. K rozsahu úkonů, které do výpočtu odměny pro stěžovatele zahrnul, krajský soud uvedl, že stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů spojenou se všemi replikami a duplikami, protože v tomto rozsahu nepovažoval poskytnutí právní služby a náklady s tím spojené za účelné. Vysvětlil, že stěžovateli nepřiznal odměnu za soudem specifikované porady s klientkou, neboť výstupy z nich opět nebyly účelné. Stěžovateli nepřiznal požadovanou zálohu na náklady řízení s tím, že k tomu neviděl důvod, přičemž výše požadované zálohy neodpovídala ani přibližně výši stěžovateli přiznané náhradě nákladů řízení.

3. K odvolání stěžovatelovy klientky do výroků II až VI a samostatnému odvolání stěžovatele do výroku VI rozsudku krajského soudu rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") výrokem III napadeného rozsudku mimo jiné tak, že stěžovateli se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 32 186 Kč. Ve vztahu k náhradě nákladů řízení vrchní soud uvedl, že v průběhu řízení nevyplynula nezbytnost opakovaných porad stěžovatele s klientkou, ani potřeba opakovaných vyjádření ke stanoviskům žalovaných (tím méně, pokud se klientka stěžovatele vyjadřovala ke každému z žalovaných zvlášť). Vrchní soud znovu v odůvodnění svého rozhodnutí specifikoval ty úkony právní služby, za něž stěžovateli přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů. K návrhu stěžovatele, aby o jeho nárocích bylo rozhodováno až po pravomocném skončení věci, uvedl, že jeho požadavek nemá oporu v právní úpravě.

Argumentace stěžovatele

4. Podle stěžovatele soudy vycházely při stanovení jeho odměny z nesprávné tarifní hodnoty, nesprávně nepřiznaly odměnu ani za jednu z porad s klientkou a nepřiznaly mu odměnu ani za jedno z podaných vyjádření. Vrchní soud pochybil i v tom, že vzdor odvolání klientky i samotného stěžovatele částku přiznanou stěžovateli ještě snížil, čímž postupoval v rozporu se zásadou reformatio in peius. Tarifní hodnota, z níž měly soudy vycházet, měla být odvozena od hodnoty předmětu sporu, tedy hodnoty družstevního podílu a nikoliv z náhradního kritéria pro určení tarifní hodnoty [v této souvislosti odkazuje na nálezy ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1332/07 (N 22/60 SbNU 239) a ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1788/23]. Upozorňuje, že mu nebyla vyplacena požadovaná záloha na odměnu a před rozhodnutím o věci samé bylo rozhodnuto o celém jeho nároku. Tím byla poškozena i jeho klientka, neboť stěžovatel musel v rámci svého odvolání předestřít protistraně rozsah poskytnutých právních služeb, což narušilo důvěrnost vztahu mezi ním a klientkou. Přiznaná částka mu navíc doposud nebyla vyplacena. Tím, že o stěžovatelově odměně bylo rozhodnuto rozsudkem ve věci samé, došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení v neprospěch stěžovatele. Pokud obecné soudy považovaly za neúčelné všechny porady stěžovatele s klientkou, je jejich názor odtržený od reality. Měl-li krajský soud za to, že vybrané úkony právní služby považuje za neúčelné, měl na to stěžovatele v průběhu řízení upozornit. Pokud tak neučinil, lze jeho finální rozhodnutí považovat za překvapivé, až retroaktivní. Stěžovatel legitimně očekával, že za zastupování klientky mu bude přiznána spravedlivá odměna. Okolnost, že se tak nestalo, povede k tomu, že ustanovení zástupci budou ještě více pasivní, což ve svém důsledku bude znamenat ulehčení práce soudů.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání, s níže uvedenou výjimkou, příslušný. Ústavní soud ověřil, že stěžovatel je advokát zapsaný u České advokátní komory, nevztahuje se na něj tedy povinnost být právně zastoupen [viz stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

6. Je-li ústavní stížností napadán i výrok VI rozsudku krajského soudu změněný rozsudkem vrchního soudu, pak k rozhodování o ústavnosti takového výroku rozsudku krajského soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, v nyní posuzovaném případě nedošlo.

8. V návaznosti na stěžovatelovu argumentaci je v prvé řadě nutné poznamenat, že oba soudy vycházely při stanovení odměny stěžovatele jako ustanoveného zástupce z tarifní hodnoty, kterou použil sám stěžovatel. Stěžovatel k tomu uvádí, že tuto tarifní hodnotu zvolil s ohledem na zájmy své klientky. Podle Ústavního soudu lze těžko obecným soudům vytýkat, že postupovaly na základě stejného kritéria. Proto také neobstojí jinak osamocené odkazy stěžovatele na nálezy sp. zn. IV. ÚS 1332/07 a sp. zn. IV. ÚS 1788/23.

9. Obecné soudy v napadených rozhodnutích obsáhle vysvětlily, proč nepovažovaly stěžovatelem prezentované porady s klientkou a na ně navazující vyjádření za účelné z hlediska určení odměny stěžovatele. Ústavní soud na těchto závěrech nic neústavního nevidí. K tvrzení stěžovatele, že mu obecné soudy neumožnily ani jednu poradu s klientkou, Ústavní soud za prvé připomíná, že klientka byla stěžovatelem nejprve zastoupena na základě plné moci a součástí převzetí věci je rovněž porada s klientkou. To se však neodehrálo v režimu soudem ustanoveného zastoupení, jehož náklady hradí stát. Za druhé, klientka stěžovatele v průběhu řízení sama písemně komunikovala se soudem, písemně reagovala přípisy soudu po téměř každém soudním jednání i mezi nimi. Zjevně tedy byla bez porady a ingerence stěžovatele schopna a připravena hájit své zájmy.

10. Neobstojí ani tvrzení stěžovatele, že vrchní soud v dané věci porušil zákaz reformatio in peius. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje zejména na nedávné stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24. V něm Ústavní soud mimo jiné uvedl, že z ústavního pořádku neplyne zákaz změny k horšímu při rozhodování odvolacích soudů o nákladech řízení s tím, že není porušením ústavního pořádku, pokud odvolací soud v neprospěch účastníka řízení k jeho odvolání změní rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Tímto stanoviskem je nyní rozhodující senát Ústavního soudu vázán. Ústavní soud proto nespatřuje v tom, že došlo rozhodnutím vrchního soudu ke snížení odměny stěžovatele, a to navíc o bagatelní částku, zásah do jeho ústavních práv.

11. Stěžovatel v ústavní stížnosti nevysvětluje, jak mohlo dojít v dané věci k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Podle názoru Ústavního soudu k ničemu takovému nedošlo, už proto, že sám stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu odvolání.

12. Podle Ústavního soudu není relevantní ani stěžovatelovo tvrzení, že jej krajský soud neupozornil na eventuální neúčelnost některých jím prováděných úkonů právní služby z hlediska stanovení odměny. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že krajský soud stěžovateli opakovaně sděloval, že některá podání protistrany mu zasílá jen na vědomí [srov. k tomu např. č. l. 190, 231 atd.]. Pokud se i přesto k těmto podáním stěžovatel vyjadřoval - a zde Ústavní soud nezpochybňuje tvrzení stěžovatele, že si to klientka přála - mohl očekávat, že tato vyjádření krajský soud nebude považovat za účelné úkony právní služby.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost z části jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu