IV. ÚS 3743/25

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň se domáhá, aby Ústavní soud rozhodl podle § 28 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, že obchodní společnost PON Praha a. s. je vedlejším účastníkem řízení o ústavní stížnosti.

2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 9 398 892 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 6 647 358 Kč se specifikovaným příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a výroky III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení.

3. K odvolání stěžovatele proti výrokům I a III Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu v napadených výrocích potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.

4. Soudy vyšly ze zjištění, že účastníci řízení (stěžovatel a vedlejší účastnice), jejichž manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 30. 10. 2008, uzavřeli dne 24. 3. 2005 smlouvu o zúžení společného jmění manželů, na jejímž základě se vedlejší účastnice stala výlučným vlastníkem nemovitých věcí dosud náležejících do společného jmění manželů. Nemovité věci byly prodány v exekuční dražbě a výtěžek z dražby byl vyplacen soudnímu exekutorovi a oprávněnému, obchodní společnosti PON Praha a. s. k uspokojení výlučného deliktního závazku stěžovatele vůči této společnosti, jenž vznikl v důsledku jeho trestné činnosti v roce 2004. Další prostředky byly vyplaceny téže společnosti coby přihlášenému věřiteli k uspokojení pohledávky za stěžovatelem. Obecné soudy konstatovaly, že i v případě, že účelem smlouvy o zúžení společného jmění manželů bylo poškození práv věřitele, nejedná se o smlouvu absolutně neplatnou podle v té době účinného § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nýbrž o smlouvu relativně neúčinnou. Opíraly se o ustálenou rozhodovací praxi, podle níž zásah do práv věřitelů učiněný dohodou o vypořádání společného jmění manželů nezpůsobuje neplatnost, nýbrž tzv. relativní neúčinnost. Na základě toho dospěly k závěru, že se stěžovatel na úkor vedlejší účastnice bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť vedlejší účastnice prostřednictvím zpeněžení svého výlučného majetku, který byl pro účely exekuce považován za majetek patřící do společného jmění manželů, plnila výlučný dluh stěžovatele, který měl po právu plnit sám (srov. též rozsudek městského soudu ze dne 21. 5. 2024 č. j. 16 Co 213/2022-371, který byl vydán mezi stejnými účastníky ve věci exekuce a řešil totéž bezdůvodné obohacení).

5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, neboť pro žádnou z vymezených právních otázek neshledal dovolání přípustné.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesprávné posouzení smlouvy o zúžení společného jmění manželů. Má za to, že zmíněná smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy s odkazem na hlavu první zákona č. 89/2012 Sb. V této souvislosti stěžovatel odkazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 1916/20, podle něhož základní práva a svobody působí i v horizontálních vztazích (mezi soukromými osobami). Podle stěžovatele Nejvyšší soud rozhodl v rozporu s vlastní judikaturou, např. rozsudkem ze dne 3. 5. 2011 sp. zn. 22 Cdo 141/2009. Z něj plyne, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, podle které jeden z manželů získal všechna společná aktiva, zatímco značně zadlužený manžel převzal všechna společná pasiva, je v případě neexistence důvodu ospravedlňujícího uzavření takové dohody neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Přesně tato situace ale v případě stěžovatele nastala. Stěžovatel se navíc v ústavní stížnosti dovolává závěrů obecných soudů plynoucích ze sporů mezi ním a vedlejší účastnicí. Odkazuje na to, že smlouva o zúžení společného jmění byla učiněna v rozporu se zákonem, neboť dohodou nesmí být poškozena práva třetích osob. V posuzované věci tedy není namístě dovozovat toliko následnou právní neúčinnost smlouvy vůči třetím stranám (která byla shledána v jiném řízení), ale je třeba takovou smlouvu, obcházející zákon, hodnotit jako smlouvu absolutně neplatnou.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal.

8. S argumentací stěžovatele se dostatečně vypořádaly obecné soudy, když vysvětlily, proč nelze v jeho věci vycházet z absolutní neplatnosti smlouvy podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., ale z neúčinnosti smlouvy vůči věřitelům. Proto již v rámci dovolací argumentace neobstály odkazy stěžovatele na judikaturu Nejvyššího soudu, která se týkala obecných závazkových smluv a jejich eventuálního rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud zdůvodnil, proč na věc dopadá právní úprava týkající se krácení věřitele při dohodě o vypořádání, resp. zúžení společného jmění manželů a proč nelze s ohledem na okamžik uzavření smlouvy na daný případ se zpětnou účinností aplikovat obecná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci již předestřenou obecným soudům a dožaduje se pouze odlišného výkladu podústavního práva.

9. Stěžovatel tvrdí neústavnost postupu obecných soudů mj. pro porušení principů právního státu, z nichž dovozuje, že právo musí chránit poctivost a spravedlnost, nesmí tolerovat jednání zjevně nemravné a soudy mají povinnost aplikovat právní předpisy způsobem, který podporuje integritu právního řádu. Přístup obecných soudů však ani v kontextu uvedených principů nelze považovat za neústavní. Stěžovatel nezpochybňuje, že smlouvu o zúžení společného jmění manželů s vedlejší účastnicí uzavřel právě proto, aby nedošlo k postižení majetku v jeho vlastnictví, respektive majetku ve společném jmění manželů. Stěžovatel tak byl sám motivován k tomu, aby uvedenou smlouvu, o které nyní tvrdí, že byla koncipovaná v jeho neprospěch, dobrovolně uzavřel, byl motivován vlastním prospěchem, resp. úmyslem zkrátit práva jeho věřitelů. Už tím se ovšem stěžovatelův případ značně odlišuje od skutkových okolností jím odkazovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1916/20 nebo od skutkových okolností rozsudku sp. zn. 22 Cdo 141/2009. Pokud totiž Ústavní soud, respektive Nejvyšší soud v těchto případech dospěly k závěru, že majetkové vypořádání mezi (bývalými) manžely je nespravedlivé, a proto odporuje dobrým mravům, zohlednily právě skutkové okolnosti jimi posuzovaných případů. V nyní posuzované věci Nejvyšší soud upozornil na to, že by bylo v rozporu se zásadami soukromého práva, pokud by se účastník řízení mohl úspěšně dovolávat vlastní nepoctivosti. Na uvedený závěr stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně nereaguje, toliko odkazuje na předchozí - dílem překonané - závěry obecných soudů.

10. Z napadených rozhodnutí zjednodušeně řečeno vyplývá, že stěžovatel s vedlejší účastnicí vědomě uzavřeli smlouvou o zúžení společného jmění manželů, protože v tom viděli řešení vlastních ekonomických problémů bez ohledu na důsledky, které takové rozhodnutí mělo vůči věřitelům stěžovatele (zkrácení věřitelů). Pokud se posléze - při změně okolností - stěžovatel začal dovolávat toho, že uvedené uspořádání mezi ním a vedlejší účastnicí je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, protože mu přestalo vyhovovat, nelze vytýkat obecným soudům, že jeho argumentaci nepřisvědčily a takovému jednání právní ochranu neposkytly.

11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z důvodu zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nerozhodoval Ústavní soud o ani účastenství společnosti PON Praha a. s. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu