IV. ÚS 3755/25

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka vystupovala jako poškozená v trestním řízení vedeném proti obžalované první vedlejší účastnici pro skutek, ve kterém byl obžalobou spatřován zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Toho se měla obžalovaná - zjednodušeně řečeno - dopustit tím, že ve skladu nápojů (a mimo dosah bezpečnostních kamer) fyzicky napadla stěžovatelku, svou spolupracovnici z čerpací stanice. Konkrétně ji zde měla dostrkat do rohu k regálu a tam ji úchopem za pracovní vestu pod krkem nadzvedávat, poté ji opakovaně oběma rukama (s otevřenou dlaní) asi 6 až 8 krát uhodit do oblasti hlavy, nosu a krku. Následně měla v útoku přestat a vyjít na chodbu. Když ji stěžovatelka následovala, měla ji oběma rukama strčit do hrudníku tak silně, že upadla na zem, poté dvakrát kopnout do pravého boku a nejméně 6 krát udeřit otevřenou dlaní do obličeje.

3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě byla obžalovaná zproštěna obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se skutek, pro nějž byla stíhána, stal. Stěžovatelka byla současně se svým nárokem na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že i po provedení rozsáhlého dokazování má nadále pochybnosti o tom, zda se skutek vůbec stal, resp. zda se jednání, které je obžalované kladeno za vinu, obžalovaná skutečně dopustila, neboť o způsobu provedení skutku, a to nejen jednání, ale i následcích v podobě duševní poruchy poškozené a příčinné souvislosti a zejména i o tom, zda by taková příčinná souvislost mohla být vůbec pokryta zaviněním, zůstaly pochybnosti, a proto musel v souladu se zásadou in dubio pro reo obžalovanou zprostit obžaloby.

4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání státní zástupce i stěžovatelka jako poškozená. Krajský soud v Brně odvolání státního zástupce zamítl jako nedůvodné a odvolání stěžovatelky zamítl jako podané osobou neoprávněnou.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka předně s odkazem na nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 namítá, že obecné soudy porušily svůj pozitivní závazek zajistit provedení tzv. účinného vyšetřování. Postup obecných soudů byl stižen závažnými pochybeními, neboť nejednaly kompetentně a efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby.

6. Těžiště stěžovatelčiných námitek spočívá v obsáhlé polemice s postupem obecných soudů (především pak soudu okresního) při hodnocení důkazů. Skutková zjištění učiněná obecnými soudy jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Stěžovatelka rozporuje prakticky všechny skutkové závěry okresního soudu. Napadená rozhodnutí jsou vnitřně rozporná, nepřezkoumatelná a překvapivá. Rozhodnutí krajského soudu je navíc i nedostatečně odůvodněné, neboť poukazuje jen na pár konkrétních závěrů, které navíc zcela neodpovídají provedenému dokazování (specificky přitom rozporuje konstatování krajského soudu ohledně stáří podlitin na těle stěžovatelky). Vina obžalované byla podle jejího názoru v trestním řízení nade vši pochybnost prokázána (velmi nadstandardním počtem důkazů) a soudy tudíž neměly rozhodnout podle zásady in dubio pro reo. Jestliže obecné soudy v důsledku nesprávně zjištěného skutkového stavu dospěly k nesprávnému závěru o (ne)vině obžalované, zprostředkovaně pak dospěly i k nesprávnému rozhodnutí co do nároku stěžovatelky na náhradu majetkové škody i nemajetkové újmy.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Povinnost provést účinné vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska vyžadovat především v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy. Plná povinnost provést účinné vyšetřování orgány veřejné moci existuje zejména u zásahů do práva na život (čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy), zákazu mučení a jiného špatného zacházení (čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy) a zákazu nucených prací (čl. 9 Listiny a čl. 4 Úmluvy) [srov. nálezy ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13, bod 23; či ze dne 2. 4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3248/24, bod 30]. Povinnost účinného vyšetřování se však může vztahovat i na intenzivní zásahy do práva na soukromí (čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy).

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, na poli kterého základního práva námitku porušení práva na účinné vyšetřování vznáší, zmiňuje pouze čl. 36 odst. 1 Listiny, z něhož však povinnost státu provést účinné vyšetřování nevyplývá. Ústavní soud s ohledem na zásadu, podle níž soud zná právo (iura novit curia), není vázán právní kvalifikací provedenou stěžovatelkou v ústavní stížnosti. Podstatné je, že stěžovatelka tvrdí nedostatečné účinné vyšetřování a vznesla hájitelná tvrzení týkající se konkrétní jí způsobené újmy. Tvrzený zásah do osobní integrity stěžovatelky, resp. jejího zdraví, je možno podřadit pod rámec čl. 7 odst. 1 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy. Ostatně i kvalifikace skutku dovozovaná obžalobou odpovídala zločinu, a ne pouhému přečinu (srov. k tomu podrobně např. nález ze dne 3. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2582/24, body 35 a násl.).

9. Povinnost vést účinné trestní řízení je povinností prostředků (náležité péče), nikoli výsledku. Stát tedy musí zajistit, že proběhne řádné a adekvátní trestní vyšetřování. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že toto právo se uplatní především vůči orgánům moci výkonné, v soudním řízení jej lze uplatnit pouze v omezené míře (srov. nálezy ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12, body 17 až 20; ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16, body 31 až 32; usnesení ze dne 12. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 707/21, bod 40).

10. Leitmotivem judikatury Ústavního soudu při přezkumu tvrzených porušení práva na účinné vyšetřování, k nimž mělo dojít až ve fázi trestního řízení realizovaného před obecnými soudy, je snaha o maximální zdrženlivost. Ústavní soud totiž nemůže ze své pozice nahrazovat při posuzování skutkového stavu věci trestní soudy. Namísto toho se musí zaměřit na to, zda se v řízení objevily tak závažné nedostatky, které by mohly ohrozit základní cíle vyšetřování závažné trestné činnosti, tj. zjistit rozhodné okolnosti nebo identifikovat odpovědné osoby. Pokud trestní soud pravomocně zprostí obžalovaného viny, musí být Ústavní soud obzvláště zdrženlivý a ke kasačnímu (zrušujícímu) zásahu by se mohl uchýlit jen ve výjimečných situacích, jinak by překračoval své vlastní pravomoci (srov. nálezy ze dne 19. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 17/24, Kauza Anička, body 75 až 77; a ze dne 1. 10. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1562/24, body 46 a 47).

11. V projednávaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že se o takovouto výjimečnou situaci nejedná a obecné soudy se nedopustily pochybení, v jehož důsledku by bylo možno konstatovat porušení práva stěžovatelky na účinné vyšetřování. Okresní soud totiž velmi pečlivě zvážil provedené důkazy a přesvědčivě a logicky zdůvodnil svůj závěr o tom, že i po provedeném dokazování a zhodnocení všech dostupných důkazů měl nadále důvodné pochybnosti o způsobu provedení skutku, a to jak o jednání obžalované, tak i jeho následcích v podobě duševní poruchy stěžovatelky, příčinné souvislosti, ale i zavinění.

12. Okresní soud se v tomto směru velmi podrobně zabýval výpovědí stěžovatelky jako klíčovým důkazem proti obžalované a po jejím zhodnocení (jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy) dospěl k závěru o její snížené věrohodnosti. Řada provedených důkazů totiž zpochybňovala stěžovatelčinu skutkovou verzi příběhu (především tvrzenou intenzitu útoku proti ní). Ze znaleckého posudku z oboru soudního lékařství okresní soud vyvodil zejména závěr, že drobná poranění (hematomy a oděrky), jež stěžovatelka utrpěla, nedosahovala trestněprávní intenzity. Zohlednil i její, znalecky potvrzené, sklony k dramatizaci. Pochybnosti dále budil samotný způsob vedení útoku (razance), tj. zda vůbec mohl svou intenzitou směřovat k poruše zdraví, neboť stěžovatelka měla po celou dobu držet v obou rukou lahve a ani po pádu na zem je nepustit (bod 12 rozsudku okresního soudu).

13. Po incidentu byla stěžovatelce diagnostikována posttraumatická stresová porucha. Vzhledem k rozporům mezi výpovědí stěžovatelky a výsledky dokazování ohledně intenzity fyzického útoku, byl pak okresní soud skeptický i ohledně délky a intenzity dopadů incidentu na psychiku stěžovatelky. I zde totiž z dokazování vyšly najevo skutečnosti její výpověď znevěrohodňující: stěžovatelka popřela sice jakékoli dřívější psychické potíže, avšak posléze vyšlo najevo, že byla obětí týrání ze strany bývalého manžela, svědci ji označili za labilnější a taktéž u ní spatřili psychofarmaka, která jí sice nebyla předepsána, avšak podle znalce -psychiatra jsou poměrně snadno dostupná i bez předpisu (viz bod 12 napadeného rozsudku okresního soudu). V řízení bylo dále prokázáno, že hlavní spouštěče poruchy představoval útok, jemuž stěžovatelka čelila, avšak ze znaleckého dokazování, zpráv Bílého kruhu bezpečí a zdravotnické dokumentace vyplynulo, že psychický stav stěžovatelky negativně ovlivnila celá řada dalších faktorů a délka pracovní neschopnosti byla též ovlivněna komplikovaným zápalem plic (body 7, 10 a 12 rozsudku okresního soudu).

14. Ústavní soud tedy, s ohledem na výše uvedené, neshledal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními v rozhodování okresního soudu, na něž poukazuje stěžovatelka. Měl-li okresní soud po řádném vyhodnocení důkazů pochybnost o tom, že se skutek stal tak, jak jej popisuje stěžovatelka jako poškozená, nelze mu vytýkat, že postupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo a rozhodl o zproštění obžaloby. Uvedená zásada je jednou ze základních záruk spravedlivého procesu v rámci trestního řízení a trestní soudy mají povinnost k ní přihlédnout v situacích, kdy jsou přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu. V nynějším případě okresní soud své pochybnosti přesvědčivě zdůvodnil a Ústavní soud v odůvodnění jeho rozhodnutí neshledal žádné ústavněprávní vady. S ohledem na uvedené pak Ústavní soud ani nepřisvědčil stěžovatelce ohledně toho, že by snad rozhodnutí okresního soudu bylo vnitřně rozporné, nepřezkoumatelné či překvapivé.

15. Existenci ústavně relevantních vad pak Ústavní soud neshledal ani v případě rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud, který potvrdil rozhodnutí okresního soudu, mj. s ohledem na to, že nebyly navrženy žádné nové důkazy, neprováděl dokazování a omezil se pouze na vypořádání námitky státního zástupce rozporující proces hodnocení důkazů. Vysvětlil přitom, proč dospěl k závěru, že dokazovaní provedené okresním soudem a tím pádem i jeho rozhodnutí považuje za správné a proč se s jeho závěry ztotožnil. Ústavní soud tedy ani v tomto případě nemohl konstatovat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Rozhodnutí krajského soudu neshledává Ústavní soud ani jako vnitřně rozporné, nepřezkoumatelné, nedostatečně odůvodněné či překvapivé.

16. Na těchto závěrech nic nezměnila ani námitka stěžovatelky proti konstatování krajského soudu o tom, že na fotografiích, jež tvoří součást spisu, nejsou zachyceny tři hodiny staré hematomy, ale že se muselo jednat o hematomy starší. Toto tvrzení stěžovatelka považuje za absurdní, neboť toto hodnocení neplyne ze znaleckých posudků a současně není ani jasné, které fotografie měl krajský soud na mysli, zda ty, které pořídila stěžovatelka den po incidentu a které připojila ke svému trestnímu oznámení, anebo ty pořízené policejním orgánem zhruba o týden později. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná spíše o nepřesnost, a v horším případě pouze o izolovanou chybu, která nemůže být důvodem úspěšné ústavní stížnosti. K závažným nedostatkům, které by mohly omezit základní cíle vyšetřování (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1562/24, bod 53), v posuzované věci nedošlo.

17. Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu