IV. ÚS 3773/25

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

2. Stěžovatelka je matkou nezletilého stěžovatele (nar. 2018). Nezletilý byl dne X (zhruba 5 týdnů po porodu) hospitalizován na jednotce intenzivní a resuscitační péče (dále jen "JIRP") ve zdravotnickém zařízení první vedlejší účastnice z důvodu mimořádně závažného zdravotního stavu (zápal plic). Stěžovatelka se domáhala dne 24. 3. 2018 v čase od 18:00 do 21:00 hodin možnosti přespat na JIRP buď přímo u lůžka nezletilého, či v jeho bezprostřední blízkosti, avšak nebylo jí to umožněno. Důvodem bylo, že JIRP není svým vybavením uzpůsobena k přespávání jiných osob než pacientů a porušovalo by to požární, hygienické i vnitřní předpisy první vedlejší účastnice. Stěžovatelka pak noc strávila před oddělením JIRP. Jak zjistil Ústavní soud z napadených rozhodnutí, stěžovatelka podala žalobu i za nezletilého se schválením tohoto úkonu opatrovnickým soudem.

3. Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem tak, že zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení náhrady nemajetkové újmy v částce 60 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a zamítl žalobu nezletilého na zaplacení náhrady nemajetkové újmy v částce 40 000 Kč s příslušenstvím (výrok II). Dále zamítl návrhy obou stěžovatelů na uložení povinnosti první vedlejší účastnici zaslat stěžovatelům a zveřejnit na svých internetových stránkách omluvu a zamítl návrh stěžovatelky na omluvu v konkrétním znění (výroky III a IV). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení, a to tak, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit první vedlejší účastnici náklady řízení (výrok V) a dále, že jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit druhé vedlejší účastnici náklady řízení (výrok VI).

4. Po právní stránce uzavřel, že první vedlejší účastnice neporušila žádnou právní povinnost, neboť § 28 odst. 3 písm. e) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, podmiňuje výkon práva na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce souladem s jinými právními předpisy a vnitřním řádem zařízení a nenaruší-li to poskytování zdravotních služeb. Jelikož bylo prokázáno, že JIRP žalované neumožňuje přespání jiných osob než pacientů, a současně bylo stěžovatelce umožněno být v bdělém kontaktu s nezletilým, nebylo jí jen umožněno na JIRP přespat, nebyla porušena právní povinnost a žaloba na náhradu nemajetkové újmy nemůže být úspěšná. Neshledal důvodným ani nárok na náhradu nemajetkové újmy, jež měla být způsobena zásahem do osobnostních práv stěžovatelky jednáním lékaře první vedlejší účastnice, neboť jeho jednání nepovažoval za protiprávní.

5. Krajský soud v Ústí nad Labem výrokem I odmítl odvolání stěžovatele do výroků I a IV rozsudku okresního soudu. Výrokem II odmítl odvolání stěžovatelky do výroku II rozsudku. Výrokem III a) potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I až IV, výrokem III b) a c) změnil rozsudek v nákladových výrocích V a VI jen potud, že nepřiznal vedlejším účastnicím náhradu nákladů řízení vůči nezletilému, jinak jej potvrdil. Výroky IV a V rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

6. Ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným okresním soudem a doplnil dokazování nahrávkou konfliktu mezi stěžovatelkou a P. L., zakladatelkou spolku X, zabývající se ochranou práv pacientů v nemocnicích, na straně jedné, a lékařem A. C., na straně druhé. Záznam konfliktu pořídila právě P. L. Krajský soud zdůraznil, že právo nezletilého pacienta na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce a právo na umožnění pobytu zákonného zástupce nejsou kvalitativně totožná. Pobyt zákonného zástupce je podmíněn podmínkou vybavenosti zdravotnického zařízení a nejde tak o absolutní právo. Krajský soud souhlasil se závěrem, že oddělení JIRP dětské kliniky neumožňuje pobyt zákonných zástupců nezletilých pacientů přímo na pokoji přes noc. Stěžovatelka odmítla možnost přespání v ubytovně v areálu nemocnice, a domáhala se přenocování (přespání) na oddělení JIRP. Nepřipuštěním této možnosti neporušila první vedlejší účastnice svou zákonnou povinnost. Ačkoliv se objektivně jednalo o zásah do práva nezletilého na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce (stěžovatelky), resp. do práva stěžovatelky na osobní péči o nezletilého, byl to zásah proporcionální. Cílem bylo zajistit nerušené poskytování zdravotní péče nezletilému i ostatním pacientům JIRP a nebylo možné sledovaného cíle dosáhnout jinými prostředky, které by do dotčeného práva zasahovaly méně.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání. Nejvyšší soud připustil dovolání pro posouzení otázky proporcionality zásahu do práv stěžovatelky spočívajícího v odepření jejího pobytu s hospitalizovaným nezletilým dítětem. V této části pak dovolání stěžovatelky (proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím) zamítl. Ve zbytku dovolání odmítl.

8. Nejvyšší soud uzavřel (stejně jako krajský soud), že zásah do osobnostních práv stěžovatelky byl proporcionální. Za daného skutkového stavu nad právem na soukromý a rodinný život stěžovatelky, resp. jejím právem na péči o dítě, převážily právo na ochranu zdraví nezletilého a umožnění řádné zdravotní péče o něj, resp. všechny dětské pacienty hospitalizované ve velmi vážném zdravotním stavu na oddělení JIRP, vyloučení rizika úrazu zdravotnického personálu i samotné stěžovatelky a zachování požárních a hygienických předpisů.

Argumentace stěžovatelů

9. Stěžovatelé shrnují v ústavní stížnosti skutkový stav věci, vytýkají soudům, že se v rozhodnutích nezabývaly nejlepším zájmem dítěte a řešily pouze technické podmínky zdravotnického zařízení. Tímto postupem se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Namítají, že vykázání stěžovatelky od nezletilého dítěte bylo neproporcionálním zásahem do práva na nepřetržitou přítomnost rodiče u dítěte.

10. Soudy svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily a porušily tak právo na spravedlivý proces. Stěžovatelé nerozporují, že za určitých okolností může být právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce omezeno (převáží-li jiný, důležitější zájem), tvrdí však, že soudy tyto okolnosti náležitě nevyhodnotily, a svá rozhodnutí postavily pouze na domněnce, že stěžovatelka bude narušovat poskytování zdravotní péče.

11. Taktéž poukazují na to, že první vedlejší účastnici byly přiznány náklady řízení, i přes to, že se nejedná o účelně vynaložené náklady. První vedlejší účastnice disponuje vlastním právním oddělením a je schopna řešit spory týkající se její činnosti vlastními prostředky bez nutnosti právního zastoupení.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Námitka nezohlednění nejlepšího zájmu dítěte v posuzované věci neobstojí. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že se soudy otázkou nejlepšího zájmu nezletilého zabývaly. Soudy poměřovaly právo stěžovatelky na přítomnost u nezletilého se zájmy kolidujícími. Zohledňovaly jak zájem nezletilého na přítomnost stěžovatelky, tak rizika s tím spojená, mj. pro pacienty na JIRP, včetně nezletilého samotného. Soudy nejlepší zájem nezletilého posuzovaly a dostatečně se s ním vypořádaly bez ohledu na to, jakou terminologii používají. Jak plyne z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelce nejde primárně o samotné zohlednění nejlepšího zájmu nezletilého, ale o prosazení závěru, že v jeho nejlepším zájmu je právě řešení prosazované stěžovatelkou.

13. Ústavní soud připomíná, že posouzení nejlepšího zájmu dítěte není právními předpisy nijak vymezeno. Nejlepší zájem dítěte je definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu (srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13). Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu zdůraznit, že posuzování skutkových otázek musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů. Soudy však specifickou situaci nezletilého, jeho potřeby a další okolnosti věci zohlednily. Nezletilý byl hospitalizován ve věku pěti týdnů ve vážném zdravotním stavu, nenacházel se na běžném nemocničním pokoji, ale na jednotce intenzivní a resuscitační péče, na níž je přirozeně možné vyžadovat přísnější režim v zájmu ochrany zdraví samotných pacientů, hygienických podmínek, z důvodu přístupu personálu k přístrojovému vybavení, pohybu personálu při urgentních situacích, zejména život zachraňujících zásazích apod.

14. Nelze zároveň souhlasit se stěžovatelkou, že soudy řešily pouze technické podmínky ve zdravotnickém zařízení a nezohlednily nejlepší zájem nezletilého. Byť soudy explicitně nezmiňují pojem samotný, je z jejich úvah zcela zjevné, že jej braly v potaz.

15. Nelze stěžovatelce přisvědčit ani v tom, že by rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněná. Krajský soud se doplněním dokazování dostatečně vypořádává s argumentací stěžovatelky, která je opětovně předestřena též v ústavní stížnosti. Soudy zohledňují konkrétní okolnosti posuzovaného případu, v řízení bylo prováděno velmi podrobné dokazování, výslech řady svědků i šetření na místě samém.

16. Soudy, včetně Nejvyššího soudu, při meritorním posouzení věci správně poměřovaly proporcionalitu zásahu do osobnostních práv stěžovatelky (konkrétně práva na nepřetržitou přítomnost rodiče u hospitalizovaného nezletilého dítěte). Zdůvodnily, že nad právem na soukromý a rodinný život a na péči o dítě převážily právo na ochranu zdraví nezletilého, umožnění řádné zdravotní péče o všechny dětské pacienty hospitalizované ve velmi vážném zdravotním stavu na oddělení JIRP, včetně nezletilého, ale též např. vyloučení rizika úrazu zdravotnického personálu i samotné stěžovatelky či zachování požárních a hygienických předpisů.

17. Stejně tak je v rozporu s provedeným dokazováním tvrzení stěžovatelky, že nechtěla na oddělení přespat, nýbrž jen "zůstat u lůžka" nezletilého. Nelze stěžovatelce přisvědčit, že soudy vycházejí pouze z domněnek. Krajský soud naopak na základě dokazování (výslechy svědků, audiozáznam konfliktu) postavil najisto, že stěžovatelka hodlala na JIRP přespat, za tímto účelem jí P. L. přinesla karimatku, přičemž celý konflikt mezi nimi a lékařem spočíval právě v tom, že lékař variantu přespání přímo na JIRP nechtěl připustit. Stěžovatelka přitom možnost přespání v ubytovně v areálu nemocnice odmítla.

18. Odvolací soud se též vypořádal s variantou, zda mohla vedlejší účastnice nabídnout stěžovatelce jinou variantu přítomnosti u lůžka (body 40 až 41), přičemž uzavřel, že v případě stěžovatelky nebyla tato varianta reálná z důvodu zdravotního a psychického stavu samotné stěžovatelky, která by objektivně nebyla schopná vydržet u nezletilého celou noc vzhůru. Soud tento závěr dokládá následným vývojem situace i svědeckými výpověďmi zdravotních sester. Jak ostatně plyne z napadeného rozhodnutí, následnou dohodu, že stěžovatelka stráví noc přímo na chodbě oddělení JIRP na sedačce a bude přítomna krmení nezletilého, resp. sestra zajistí její přítomnost při "neklidu" nezletilého, kterou byl konflikt ukončen, stěžovatelka beztak nedodržela. Jak shrnuje krajský soud "skutečnost (toto žalobkyně potvrdila), že se žalobkyně v rozporu s dohodou následně na chodbě uložila ke spánku na donesené podložce a požádala, aby nebyla sestrou buzena na krmení nezletilého žalobce v době od 00:30 hodin dne 25. 3. 2018 do cca 5:00 hodin, prokazuje, že žalobkyně svou přítomností u žalobce během noci mínila přespání, tj. usilovala o umožnění spánku vleže, a jiné řešení, byť jej sama iniciovala a přijala, nebyla schopna (sestra potvrdila, že žalobkyně spala velmi tvrdě a bylo obtížné ji probudit) či ochotna fakticky uskutečnit". Stěžovatelka taktéž nerespektovala pokyny zdravotnického personálu i v jiných případech, když např. omezila přístup zdravotníků k lůžku nezletilého tím, že do prostoru mezi lůžky na pokoji JIRP umístila velký kufr, používala mobilní telefon přímo na pokoji pacientů (přes zákaz používání mobilních telefonů na oddělení), opakovaně nedodržela pokyn k zajištění (uzavření) lůžka nezletilého při odchodu (bod 41 rozhodnutí krajského soudu).

19. Pokud soudy posoudily zásah vedlejší účastnice spočívající v omezení (nikoli vyloučení) kontaktu stěžovatelky s nezletilým od 18 do 21 hodin (přičemž po 19 hodině byla stěžovatelka v pokoji u nezletilého a po 20 hodině byla přítomna jeho krmení), šlo o zásah přiměřený všem zjištěným okolnostem (snaha stěžovatelky o přespání, eskalace konfliktu P. L., potřeba jediného přítomného lékaře konflikt řešit a zároveň se starat o pacienty ve vážném stavu, přivolání policie ke zklidnění situace, snaha o nalezení dohody).

20. Okolnost, že první vedlejší účastnice je zřízena územně samosprávným celkem, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu (viz nález ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 3790/19, a v něm citované nálezy) zpravidla nemá právo na náhradu nákladů advokátního zastoupení, neznamená, že by ani jím zřízené právnické osoby neměly mít právo na náhradu nákladů řízení. Je třeba rozlišovat územně samosprávné celky (kraje, města), popřípadě jiné subjekty hospodařící s veřejnými prostředky, na něž dopadá zmíněná judikatura, a jimi zřizované subjekty mající formu obchodní společnosti. Šlo navíc o poměrně atypický spor. Nelze opomenout ani to, že stěžovatelka uzavřela smlouvu se spolkem X, který se zavázal k náhradě nákladů řízení v případě neúspěchu stěžovatelky ve sporu.

21. Krajský soud navíc dopady zmírnil užitím moderačního práva podle § 150 o. s. ř. z důvodů hodných zvláštního zřetele, když náhradu nákladů řízení vedlejším účastnicím nepřiznal vůči nezletilému (bod 50 rozsudku krajského soudu).

22. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu