Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Wolfana, zastoupeného JUDr. Ivetou Sokolovou, advokátkou, sídlem Ke Kostelu 56, Vrbice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. prosince 2024 č. j. 1 As 256/2024-32, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2024 č. j. 8 A 134/2023-51, jakož i proti jinému zásahu Nejvyššího správního soudu spočívajícímu v nepřipuštění zastoupení pověřeným zaměstnancem stěžovatele, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1. Vedlejší účastník řízení uznal stěžovatele vinným za spáchání přestupků podle zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, jichž se dopustil tím, že jako provozovatel pohřebních služeb nepoužil k ukládání lidských pozůstatků rakev, za což mu uložil napomenutí. Žalobu proti správnímu rozhodnutí Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl.
2. Nejvyšší správní soud rovněž napadeným usnesením odmítl kasační stížnost stěžovatele podle § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), jelikož trpěla vadami návrhu, pro něž nejde v řízení pokračovat. Stěžovatel, jenž se nechal v řízení před Nejvyšším správním soudem zastupovat svým zaměstnancem, sice předložil pověření zaměstnance k zastupování a doklady osvědčující jeho vysokoškolské právnické vzdělání, nicméně ani k výzvě nedoložil, že tato osoba splňuje požadavky stanovené v § 105 odst. 2 s. ř. s., tj. je zaměstnancem. Předložená dohoda o provedení práce byla účelová (jejím obsahem je v podstatě to, co je běžně náplní tzv. mandátní smlouvy o právním zastoupení), slouží k obcházení zákonných povinností, a proto ji soud neakceptoval.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel s rozhodnutími správních soudů nesouhlasí, navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V postupu Nejvyššího správního soudu, který nepřipustil jeho zastoupení prostřednictvím zaměstnance, shledává rovněž tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava").
4. Stěžovatel obsáhle rekapituluje průběh předchozího řízení, včetně řízení před správními orgány. Vymezuje se vůči závěrům Nejvyššího správního soudu, že se zvolením zástupce z řad zaměstnanců, JUDr. P. Rambouska, dopustil obcházení zákona. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje za nepřezkoumatelné. Zdůrazňuje, že pracovněprávní vztah k jeho právnímu zástupci je dlouhodobý, což dokládá fakt, že jej tento zaměstnanec zastupoval již v řízení před správními orgány a městským soudem. Odkazuje rovněž na předchozí dohodu o provedení práce z prosince 2023.
Splnění procesních předpokladů řízení
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Stěžovatel je právně zastoupen advokátkou v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ve zbytku, tj. ve vztahu k rozsudku městského soudu, je ústavní stížnost z níže uvedených důvodů nepřípustná.
6. Stěžovatel vedle samotného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu napadá rovněž i jemu předcházející postup spočívající v nepřipuštění zastoupení pověřeným zaměstnancem stěžovatele, jenž považuje za tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci. K takto formulované konstrukci petitu Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost proti rozhodnutí má obecně přednost před stížností zásahovou. Jelikož stejný akt veřejné moci nemůže mít dvojí povahu, platí, že je-li tvrzený protiústavní postup orgánu veřejné moci (zde Nejvyššího správního soudu) zakončen rozhodnutím, může být předmětem přezkumu Ústavním soudem právě jen toto rozhodnutí. Případný jiný zásah je zkonzumován ve výsledném rozhodnutí, resp. sám o sobě není způsobilý zasáhnout základní práva stěžovatele.
7. Ústavní soud proto není příslušný posoudit jiný zásah spočívající v nepřipuštění zastoupení v řízení před Nejvyšším správním soudem pověřeným zaměstnancem stěžovatele, neboť o této otázce Nejvyšší správní soud autoritativně rozhodl napadeným usnesením.
Vlastní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody, což znamená, že není jeho povinností perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud není ani primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. K výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy se Ústavní soud cítí být oprávněn pouze tehdy, jestliže by jeho použití správními soudy v daném konkrétním případě ve svém důsledku vedlo k zásahu do základních práv a svobod. Ústavní soud ve věci stěžovatele žádné z takových pochybení neshledal.
9. Pro nyní posuzovanou věc je podstatné, že řízení o kasační stížnosti (obdobně jako řízení dovolací či řízení před Ústavním soudem) je řízením, pro které procesní předpis vyžaduje kvalifikované zastoupení stěžovatele advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Z tohoto pravidla zákonná úprava připouští výjimku, jež se uplatní tehdy, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
10. Nejvyšší správní soud stěžovateli v napadeném usnesení vysvětlil, proč v jeho věci uplatnění této výjimky z obecného požadavku advokátního přímusu nepřipustil. Dospěl k závěru o obcházení zákona a obecné povinnosti právního zastoupení advokátem, neboť v případě stěžovatele šlo o ad hoc zastoupení, založené dohodou o provedení práce uzavřenou krátce před podáním kasační stížnosti, jejíž náplní bylo právě jen zastoupení v řízení o této kasační stížnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu, bod 7). Na nepřípustnost ad hoc zastoupení, založeného dohodou o provedení práce týkající se toliko řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud stěžovatele řádně upozornil (srov. tamtéž). Stěžovatel měl tedy nadále možnost vytýkanou vadu odstranit, tj. měl možnost nechat se v řízení zastupovat advokátem, což však neučinil. Na závěrech Nejvyššího správního soudu neshledal Ústavní soud cokoliv neústavního. Odůvodnění napadeného usnesení dostojí požadavkům, které Ústavní soud standardně klade na soudní rozhodnutí, a tedy v něm nelze spatřovat vytýkaný nedostatek nepřezkoumatelnosti. Ve stěžovatelově případě šlo o nepřípustné účelové jednorázové zastoupení, resp. "zaměstnání ad hoc" obcházející výslovný požadavek zákona. Na tom nic nemění ani skutečnost, že JUDr. Rambousek stěžovatele na základě dohody o provedení práce zastupoval již dříve, mj. též v řízení před městským soudem.
11. Na základě uvedených zjištění Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu je zjevně neopodstatněná.
12. Závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části, v níž je navrhováno zrušení rozsudku městského soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlédnout, že stěžovatel tím, že nesplnil povinnost řádného zastoupení v řízení o jím podané kasační stížnosti, účinně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu předchozí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o bezvadné kasační stížnosti, je v daném kontextu třeba na kasační stížnost stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebyla podána. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku městského soudu považovat za přípustnou.
13. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. V části směřující proti rozsudku městského soudu ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný. V části směřující proti tzv. jinému zásahu Nejvyššího správního soudu spočívajícímu v nepřipuštění zastoupení pověřeným zaměstnancem stěžovatele ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu