IV. ÚS 3842/25

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá prohlášení jiného zásahu orgánu veřejné moci za neústavní s tvrzením, že jím došlo k porušení práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 10, čl. 36 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 2 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a příslušnému policejnímu orgánu, jakož i dozorovému státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Praze, má Ústavní soud zakázat pokračovat v porušování práv stěžovatele. Stěžovatel svou stížnost spojil s návrhem na zrušení § 128 a § 129 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pokud Ústavní soud dojde k závěru, že není možný ústavně komfortní výklad uvedených ustanovení.

2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality, 1. oddělení (dále jen "policejní orgán") ve věci sp. zn. KRPA-130742/TČ-2021-000091 poskytl Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") na jeho žádost, pro účely insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. MSPH 92 INS 9865/2023, usnesení o zahájení trestního stíhání se stěžovatelem podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo posléze v plném znění založeno do neanonymizovaného insolvenčního spisu a v částečně anonymizované podobě bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku.

3. Na základě stěžovatelova podnětu k výkonu dozoru státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") poté při výkonu dozoru přezkoumal podání stěžovatele a vyrozuměním ze dne 31. 10. 2025 č. j. 1 KZV 163/2025-76 dospěl k závěru, že postup policejního orgánu je souladný s § 65 odst. 4 trestního řádu, neboť insolvenční soud jako státní orgán měl na základě žádosti o součinnost právo na poskytnutí usnesení o zahájení trestního stíhání. Státní zástupce přitom konstatoval, že nedošlo k porušení § 8a odst. 1 trestního řádu, neboť insolvenční soud usnesení anonymizoval.

4. Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") přezkoumalo při výkonu dohledu závěry městského státního zastupitelství a ve vyrozumění ze dne 9. 12. 2025 č. j. 1 VZT 574/2025-14 konstatovalo, že státní zástupce městského státního zastupitelství měl svůj - jinak správný - závěr odůvodnit odkazem na § 128 a § 129 odst. 2 o. s. ř. nikoli odkazem na trestní řád. Vrchní státní zastupitelství současně zdůraznilo, že zákaz zveřejňování informací podle § 8a trestního řádu váže pouze orgány činné v trestním řízení při poskytování informací veřejnosti, nikoli při poskytování informací v rámci součinnosti orgánů veřejné moci. Vrchní státní zastupitelství tedy konstatovalo, že postup policejního orgánu nebyl stižen vadou.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že postupem vrchního státního zastupitelství, městského státního zastupitelství, jakož i postupem příslušného policejního orgánu byla poskytnutím informací z vyšetřovacího spisu přípisem ze dne 14. 10. 2025 porušena práva stěžovatele. Automatické a neodůvodněné poskytnutí plného, neanonymizovaného opisu usnesení o zahájení trestního stíhání do insolvenčního spisu, bez identifikace konkrétního právního základu a bez jakékoli úvahy o proporcionalitě takového postupu představuje libovůli při nakládání s citlivými informacemi z neveřejného přípravného řízení. Byl tak otevřen přístup k tomuto dokumentu širokému okruhu osob, zejména více než 640 věřitelům, a byla fakticky prolomena ochrana, kterou stěžovateli poskytuje § 8a a násl. trestního řádu.

6. Stěžovatel dále argumentuje, že orgány činné v trestním řízení nesprávně dovodily oprávnění městského soudu jako soudu insolvenčního žádat informace z trestního řízení vedeného proti stěžovateli na základě § 65 odst. 4 trestního řádu a následně na základě § 128 a § 129 odst. 2 o. s. ř., ačkoli tyto normy samy o sobě nezakládají zvláštní právo civilního soudu nahlížet do trestního spisu v neveřejném přípravném řízení a nemohou obejít speciální režim trestního řádu. Stěžovatel se obává, že orgány činné v trestním řízení budou automaticky v jeho věci poskytovat insolvenčnímu soudu nebo insolvenčnímu správci veškeré údaje z trestního řízení, o které budou požádány, ač pro to podle stěžovatele neexistuje zákonný podklad. Takový postup vede mimo jiné k tomu, že informace z trestního spisu unikají do médií, protože do insolvenčního spisu má přístup mnoho subjektů.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Stěžovatel petit ústavní stížnosti formuluje tak, že je namířen proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - jak vymezen shora - podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle judikatury Ústavního soudu [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 234) nebo usnesení ze dne 8. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3835/11] připadá - zjednodušeně řečeno - ústavní stížnost brojící proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, kde nelze neústavnost napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci. Přitom je třeba respektovat, že rozhodnutím podle § 72 zákona o Ústavním soudu je akt orgánu veřejné moci bez ohledu na to, jak je označen a jak je jeho obsah uspořádán, je-li způsobilý zasáhnout do právní sféry stěžovatele. V posuzované věci stěžovatel vyrozumění vrchního státního zastupitelství a městského státního zastupitelství považuje za součást jiného zásahu orgánu veřejné moci, přičemž vyrozumění vrchního státního zastupitelství chápe jako poslední opravný prostředek daný mu právním řádem k ochraně jeho práv (od jeho doručení počítá počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti). V souladu s uvedeným Ústavní soud posoudil ústavní stížnost podle obsahu tak, že směřuje ke kasaci napadených vyrozumění městského státního zastupitelství a vrchního státního zastupitelství a dále proti postupu policejního orgánu. Za těchto okolností Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal.

9. Stěžovatelova argumentaci dostatečně nereflektuje závěry obsažené zvláště ve vyrozumění vrchního státního zastupitelství. Ústavní soud je přitom považuje z ústavního hlediska za akceptovatelné. Součinnost mezi policejním orgánem a městským soudem jako soudem insolvenčním má zákonný podklad, a to právě v § 128 a § 129 o. s. ř. ve spojení s § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Pokud policejní orgán zašle dokument insolvenčnímu soudu, nedochází k jeho zveřejnění neomezenému okruhu osob; veřejností v tomto smyslu nejsou soudci ani zaměstnanci soudu. Eventuální anonymizaci rozhodnutí doručených insolvenčnímu soudu upravují pravidla v § 421 a násl. insolvenčního zákona. Insolvenční soud podle § 422 rozhoduje, který údaj a v jakém rozsahu se vůči jednotlivým subjektům insolvenčního řízení anonymizuje. K uvedenému lze dodat, že by bylo poněkud nelogické, pokud by insolvenční soud dostal jím vyžádaný dokument již anonymizovaný, jelikož si sám musí posoudit, zda a jaké údaje jsou pro něj v konkrétním případě podstatné. Proto také sám odpovídá za (případnou) anonymizaci, a to jak v rozsahu insolvenčního spisu, tak v insolvenčním rejstříku, samozřejmě s přihlédnutím ke specifické povaze insolvenčního rejstříku, jak ji upravují výše uvedené normy.

10. V této souvislosti Ústavní soud nemá důvod hodnotit stěžovatelovo tvrzení, že usnesení o zahájení trestního stíhání mělo být v jeho případě anonymizováno nedostatečně nebo nebylo anonymizováno vůbec. Toto případné pochybení netíží orgány činné v trestním řízení, jejichž postup, respektive rozhodnutí, stěžovatel ústavní stížností napadá, ale insolvenční soud. Ustanovení § 8a a násl. trestního řádu určují podmínky poskytování informací z trestního řízení třetím osobám a dokonce počítají v určitém rozsahu i s informováním veřejnosti, a nelze je tedy vnímat jako překážku přiměřené aplikace občanského soudního řádu pro insolvenční řízení. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby orgánům činným v trestním řízení do budoucna - obecně - vymezoval, jaké údaje smějí insolvenčnímu správci (k němuž rovněž mají povinnost součinnosti ve smyslu § 43 a násl. insolvenčního zákona) nebo insolvenčnímu soudu poskytovat. Bude vždy záležet na konkrétních okolnostech a povaze požadovaných informací. S ohledem na uvedené IV. senát Ústavního soudu rovněž neshledal důvod zabývat se stěžovatelovým návrhem na zrušení § 128 a § 129 odst. 2.

11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími, ani jiným zásahem orgánu veřejné moci, nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu