IV. ÚS 421/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. První vedlejší účastník (žalobce) se proti stěžovatelce (první žalované) a druhému a třetímu vedlejšímu účastníkovi (druhému a třetímu žalovanému) domáhal určení vlastnického práva k celkem devíti jednotkám (bytům, garážím, dílnám) nacházejícím se v domě, který je blíže specifikovaný v žalobě (dále jen "jednotky"). Jednotky prodal první vedlejší účastník stěžovatelce kupní smlouvou ze dne 13. 7. 2012, která však podle jeho tvrzení byla absolutně neplatná.

3. Rozhodování ve věci samé předcházelo posuzování, zde je s ohledem na existenci rozhodčí doložky pojaté do kupní smlouvy dána pravomoc soudů věc rozhodnout.

4. Okresní soud v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 9. 3. 2016 č. j. 5 C 255/2015-282 řízení z důvodu vyloučení soudní jurisdikce zastavil. K odvolání prvního vedlejšího účastníka Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 13. 6. 2016 č. j. 15 Co 238/2016-354 usnesení okresního soudu změnil tak, že se řízení nezastavuje. Krajský soud uvedl, že v době před uzavřením kupní smlouvy byl první vedlejší účastník ve výrazné finanční tísni a nemovitosti oceněné částkou téměř 10 milionů Kč byly prodány za zlomek této částky (600 000 Kč), aniž by první vedlejší účastník tuto částku obdržel. Uzavřel proto, že rozhodčí doložka je absolutně neplatná a soudy tak mají pravomoc věc rozhodnout. Nejvyšší soud posléze usnesením ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. 33 Cdo 5411/2016 dovolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu odmítl. Nejvyšší soud konstatoval, že první vedlejší účastník uzavíral kupní smlouvu v tísni a jeho vůle se utvářela pod tlakem okolností nesvobodně, neboť konečný výsledek, k němuž směřovala kupní smlouva (její účel), odporoval jeho vlastnímu zájmu získat finanční prostředky nejen na umoření dluhů, ale i pro budoucí uspořádání svých poměrů. První vedlejší účastník jednající v tísni přistoupil k uzavření smlouvy sice formálně právně bezvadné, avšak pro něj nevýhodné.

5. Po vyřešení otázky pravomoci soudů okresní soud v pořadí prvním rozsudkem ze dne 20. 1. 2020 č. j. 5 C 255/2015-968, který byl potvrzen rozsudkem krajského soudu ze dne 2. 7. 2020 č. j. 15 Co 118/2020-1041, žalobu v celém rozsahu zamítl. K dovolání prvního vedlejšího účastníka Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 5. 2021 sp. zn. 24 Cdo 411/2021 zamítavé rozsudky krajského i okresního soudu zrušil. Věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení s tím, že je třeba respektovat Nejvyšším soudem aprobovaný závěr, že první vedlejší účastník přistoupil ke kupní smlouvě v tísni, a v návaznosti na to posoudit neplatnost kupní smlouvy z důvodu hrubého nepoměru plnění nebo případně posoudit znaky tzv. lichevní smlouvy.

6. Okresní soud následně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 31. 5. 2023 č. j. 5 C 255/2015-1439 určil, že první vedlejší účastník je vlastníkem jednotek č. 1 a 8 [výrok I bod 1 písm. a) a b)] a jednotek č. 3 až 7 a 9 [výrok I bod 2 písm. a) až f)]. Žalobu ohledně jednotky č. 2 ve vztahu k druhému vedlejšímu účastníkovi (druhému žalovanému) zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V).

7. K odvolání stěžovatelky a třetí vedlejší účastnice krajský soud rovněž v pořadí druhým rozsudkem ze dne 31. 10. 2023 č. j. 15 Co 239/2023-1507 změnil částečně vyhovující rozsudek okresního soudu ve výroku I bod 1 písm. a) a b) tak, že žalobu zamítl i ohledně jednotek č. 1 a 8 ve vztahu ke třetí vedlejší účastnici (třetí žalované), na níž byly převedeny stěžovatelkou. Vůči vyhovujícímu výroku I bod 2 písm. a) až f) ohledně jednotek č. 3 až 7 a 9, jakož i vůči výroku III o náhradě nákladů řízení, rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III) a náhradě nákladů před soudy obou stupňů mezi prvním a třetí vedlejší účastnicí (výrok IV). Pro rozhodnutí bylo podstatné posouzení platnosti kupní smlouvy ze dne 13. 7. 2012, kterou první vedlejší účastník prodal nemovitosti za kupní cenu 600 000 Kč stěžovatelce. Krajský soud dovodil, že první vedlejší účastník uzavřel kupní smlouvu ve stavu ekonomické tísně, ve zjevně nevýhodném poměru vzájemných práv a povinností, a proto ji posoudil pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jako absolutně neplatnou.

8. Dovolání prvního vedlejšího účastníka a stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustná. Konstatoval, že rozhodnutí krajského soudu nezáviselo na vyřešení stěžovatelkou nastolené otázky, zda při stanovení obvyklé ceny (nemovité) věci je třeba zohlednit existenci právních závad spočívajících v existenci zástavních práv váznoucích na posuzované nemovitosti. Uvedl, že krajský soud postupoval v souladu se závazným právním názorem vysloveným v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 411/2021. Svůj závěr o neplatnosti kupní smlouvy nezaložil na prostém porovnání sjednané ceny a ceny obvyklé. Shledal-li krajský soud při komplexním posouzení okolností věci celý obsah kupní smlouvy jako výrazně jednostranný, a to ve prospěch stěžovatelky, nebylo jeho rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2023 sp. zn. 33 ICdo 69/2022). Přípustnost dovolání nemohla založit ani druhá dovolací námitka stěžovatelky, že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe ohledně naplnění znaků lichvy. K dovolání prvního vedlejšího účastníka Nejvyšší soud konstatoval, že navzdory tvrzení prvního vedlejšího účastníka se soudy při posuzování dobré víry nabyvatele při uzavírání kupní smlouvy neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Konkrétně odkázal např. na rozsudek ze dne 7. 4. 2021 sp. zn. 24 Cdo 221/2021.

Argumentace stěžovatelky

9. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu (i soudům nižších stupňů), že ignorovaly její argumentaci, že sjednaná kupní cena odpovídala hodnotě věcí, neboť zohledňovala i existenci právních závad (v podobě zástavních práv) váznoucích na nich, jakož i výši pohledávky zajištěné zástavním právem. Nejvyšší soud se rovněž odchýlil od judikatury zmiňované stěžovatelkou, resp. nikterak nevysvětlil, z jakých důvodů se od ní odchýlil. Podle stěžovatelky nebylo vzájemné plnění vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi v nevýhodném nepoměru, který by měl znaky lichvy. Poukazuje na ekonomické aspekty transakce, kdy první vedlejší účastník měl čistý majetkový prospěch dosahující 6,75 milionů Kč, a to v podobě úhrady jeho dluhů a stěžovatelka o nemovitosti přišla, jakož i na skutečnost, že první vedlejší účastník měl možnost si nemovitosti odkoupit od stěžovatelky za podmínky zaplacení jí uhrazených dluhů. Dále uvádí, že první vedlejší účastník byl při sjednávání kupní smlouvy zastoupen advokátem.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

12. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal podle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu od okresního soudu příslušný spis.

13. Stěžovatelka poukazuje na zásadu autonomie vůle a nesouhlasí se závěrem, že by vzájemné plnění vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi bylo v nevýhodném nepoměru, který by dosahoval až lichevní úrovně. I když Ústavní soud ctí prioritu principu ochrany autonomie vůle, jakožto jednoho z řídících soukromoprávních principů [např. nález ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)], je tento princip třeba korigovat zásadou ochrany slabšího v tísni a výrazné nevýhodnosti.

14. Stěžovatelka napadá ústavní stížností toliko usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo její dovolání (stejně jako dovolání prvního vedlejšího účastníka) odmítnuto pro nepřípustnost. Ústavní soud nejprve v obecné rovině podotýká, že rozhodování o přípustnosti dovolání bývá v rozhodovací praxi Ústavního soudu označováno též jako kvazimeritorní [např. usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3019/17 (bod 24)]. Odmítá-li Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost (nikoliv pro existenci vad), zabývá se argumenty stěžovatele a reaguje na ně, byť jen z pohledu posouzení přípustnosti dovolání [srov. k tomu stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Kvazimeritorní posouzení věci, byť ústící v odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, neporušuje právo na přístup k soudu v případě, že Nejvyšší soud na argumenty dovolatelů dostatečně a korektně reaguje. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména plyne, že odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, se nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující pouze obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ [srov. např. nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391)]. O takový případ v nyní posuzované věci nejde.

15. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud ignoroval její argumentaci. Ústavní soud tento názor nesdílí. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení s námitkami stěžovatelky vypořádal poměrně stručně. To je však dáno především tím, že svůj názor na věc a nosné důvody vyjevil již ve svém předchozím kasačním rozhodnutí (sp. zn. 24 Cdo 411/2021), jež poté okresní soud i krajský soud reflektovaly.

16. Vyslovily-li obecné soudy v nyní posuzované věci již dříve jednoznačný názor, že první vedlejší účastník uzavíral kupní smlouvu v tísni a jeho vůle se utvářela pod tlakem okolností nesvobodně, neboť konečný výsledek, k němuž směřovala kupní smlouva (její účel), odporoval jeho vlastnímu zájmu získat finanční prostředky nejen na umoření dluhů, ale i pro budoucí uspořádání svých poměrů, nelze mít proti nyní napadenému usnesení Nejvyššího soudu žádné výhrady. Nejvyšší soud aproboval postup krajského soudu (resp. okresního soudu), který v intencích kasačního rozsudku Nejvyššího soudu zohlednil konkrétní okolnosti uzavření kupní smlouvy a poukázal na důvody, pro které bylo žalobě vyhověno. Obecné soudy se věnovaly nejen nepoměru mezi kupní cenou nemovitostí (600 000 Kč) a cenou obvyklou stanovenou na základě znaleckých posudků (v rozpětí mezi 5 441 000 Kč a 9 500 000 Kč), ale i dalším okolnostem, které provázely právní vztahy mezi prvním vedlejším účastníkem a stěžovatelkou, jako např. nevyváženost mezi právy a povinnostmi smluvních stran, způsob zajištění povinností prvního vedlejšího účastníka smluvními pokutami, vzájemný zápočet apod. (k tomu blíže body 13 až 15 napadeného rozsudku okresního soudu a body 12 až 16 napadeného rozsudku krajského soudu). Stěžovatelka si v době uzavírání kupní smlouvy byla vědoma existence dluhů prvního vedlejšího účastníka a jeho obavy z nuceného prodeje nemovitostí. K zamezení dražby došlo toliko podáním insolvenčního návrhu. Stejně tak sice byly zastaveny některé exekuce, ale k celkovému vyřešení dluhů prvního vedlejšího účastníka nedošlo, když věřitelem řady pohledávek včetně zástavních práv se stala stěžovatelka. Za daného stavu se nejeví rozhodnutí o absolutní neplatnosti kupní smlouvy neústavním.

17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu