IV. ÚS 422/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva a základní práva jeho dětí (prvního a druhého vedlejšího účastníka) zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 26. 4. 2023 č. j. 121 Nc 2601/2021-605 zamítl návrh stěžovatele na výkon rozhodnutí ohledně jeho styku s dětmi a uložil mu povinnost nahradit náklady řízení. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, na jehož základě krajský soud usnesením ze dne 25. 8. 2023 č. j. 37 Co 104/2023-621 potvrdil usnesení městského soudu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Toto usnesení krajského soudu následně zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 3023/23 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz). Ústavní soud krajskému soudu zejména vytknul, že odůvodnění jeho rozhodnutí neobsahuje jakoukoliv vlastní argumentaci, že se spokojil s pouhým odkazem na skutkové i právní závěry městského soudu, a tím porušil právo stěžovatele zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.

3. V návaznosti na nález Ústavního soudu krajský soud znovu přezkoumal usnesení městského soudu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, proto usnesení potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že městský soud se zabýval okolnostmi, proč v konkrétních případech nedošlo ke styku stěžovatele s dětmi, a souhlasil se závěrem, že není důvod pro nařízení výkonu rozhodnutí. Dále krajský soud doplnil, že se mohl zabývat jen těmi námitkami stěžovatele, které se týkaly pochybení (při uskutečňování styků), jimiž se zabýval městský soud, nikoliv jinými jeho námitkami, které nově uváděl. K dalším námitkám stěžovatele krajský soud dodal, že v daném typu řízení soud prvního stupně nemusí vždy nařizovat jednání, a to zejména tehdy, lze-li rozhodnout na základě tvrzení účastníků řízení, ve kterých se účastníci zásadně neliší. Městský soud ani nepochybil, pokud nezasílal stěžovateli reakce třetí vedlejší účastnice k vyjádření. Naopak krajský soud přisvědčil stěžovateli v tom, že v jeho případě došlo k pochybení při některých stycích, ovšem stalo se tak z omluvitelných důvodů, respektive šlo o bagatelní porušení povinností. Těmito okolnostmi se podle krajského soudu zabýval již městský soud a v tomto rozsahu na jeho hodnocení pro stručnost odkázal. Dále uvedl, že mnohdy je striktní dodržování podmínek styku stěžovatelem kontraproduktivní a není v zájmu dětí. Stěžovatel, jako otec, by měl projevit větší míru velkorysosti, což by děti vnímali pozitivně. Krajský soud konečně považoval rozhodnutí městského soudu za správné, i co se týká náhrady nákladů řízení, neboť jde o opakovaný neúspěšný návrh stěžovatele na výkon rozhodnutí, a důvodu, proč by měla třetí vedlejší účastnice takovým opakovaným návrhům čelit bez možnosti náhrady nákladů řízení.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel s napadeným rozhodnutím nesouhlasí, jeho odůvodnění považuje za nepřezkoumatelné a v podstatě totožné s odůvodněním rozhodnutí, které zrušil Ústavní soud. Krajský soud se opět nevypořádal s odvolací argumentací, v níž namítal, že městský soud nezjišťoval pro své rozhodnutí důležité skutečnosti, nezjišťoval stanoviska nezletilých dětí, věc rozhodl bez jednání. Dále stěžovatel upozorňuje na jednotlivá pochybení, kterých se měla při styku třetí vedlejší účastnice v minulosti dopustit. Krajský soud pochybil, pokud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že nemohl posuzovat další námitky stěžovatele, a to i přesto, že opatrovnické řízení je řízením takzvaně nesporným. Stěžovatel dále upozorňuje na pochybení městského soudu spočívající v tom, že dětem ustanovil opatrovníka až pro tu fázi řízení, v níž rozhodoval o věci samé. Tím zkrátil jejich práva, neboť dítě má právo být v soudním řízení slyšeno. Soud nerespektoval nejlepší zájem dítěte, jak mu to ukládá nálezová judikatura Ústavního soudu, na níž stěžovatel blanketně odkazuje. K tomu podotýká, že opatrovník dětí byl v řízení zcela pasivní a naopak radil třetí vedlejší účastnici a pomáhal jí.

5. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud rozhodl nesprávně také o náhradě nákladů řízení, neboť řízení patří mezi řízení nesporná, ve kterém až na výjimky nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Pokud mu tedy krajský soud uložil hradit náklady řízení třetí vedlejší účastnici, pochybil. Chtěl-li takto rozhodnout, musel své - z tohoto pohledu mimořádné - rozhodnutí řádně odůvodnit, což neudělal.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

7. Ke snaze stěžovatele o zapojení prvního a druhého účastníka do řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že pro jejich účastenství nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, protože jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy obou rodičů vůči jejich dětem. Nezletilí v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupováni na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilí, o jejichž postavení vůči rodičům je veden rodiči spor, nemohou být vtaženi do řízení jedním z rodičů na jeho straně. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, tedy de facto je rozhodováno o úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, k čemuž Ústavní soud dospěl (viz níže), nebylo nutno uvedené procesní úkony učinit (srov. usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.

9. Ke stěžovatelově argumentaci je nutné připomenout, že Ústavní soud v kasačním nálezu krajskému soudu mimo jiné vytknul, že své předchozí rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, přičemž se snažil toto své pochybení napravit až ve vyjádření k ústavní stížnosti. K tomu tehdy Ústavní soud - zjednodušeně řečeno - uvedl, že dodatečné odůvodňování není možné a s případnými námitkami účastníka řízení (stěžovatele) se měl krajský soud vypořádat právě již v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu krajský soud v odůvodnění nyní napadeného rozhodnutí tomuto požadavku vyhověl. V návaznosti na nález sp. zn. III. ÚS 3023/23 (a zejména bod 21. jeho odůvodnění) uvedl, že mohl přihlížet jen k těm námitkám stěžovatele, které se týkaly konkrétních v minulosti eventuálně nastalých pochybení. S ohledem na povahu řízení se proto krajský soud nemohl - jak stěžovateli náležitě vysvětlil - zabývat jinými námitkami stěžovatele, které překračovaly takto zahájené řízení, tj. řízení o návrhu stěžovatele na výkon rozhodnutí ohledně styku s dětmi směřující s ohledem na dřívější pochybení vedlejší účastnice k požadavku na poučení o její povinnosti řádně dodržovat soudem nařízenou střídavou péči o děti (viz bod 22. ústavní stížnosti). Není proto v této souvislosti správná námitka stěžovatele, že krajský soud rozporně s povahou tohoto řízení jako nesporného nechtěl sám doplňovat dokazování či zjišťovat další podstatné informace pro řízení.

10. Krajský soud v napadeném rozhodnutí rovněž reagoval na námitku stěžovatele, že nebyl seznámen s eventuálními podáními třetí vedlejší účastnice. K tomu uvedl, že ani v tomto ohledu městský soud nepochybil, neboť rozhodoval na základě tvrzení účastníků řízení a stěžovatel ani vedlejší účastnice řízení se ve svých tvrzeních zásadně nelišili (s ohledem na podstatu tohoto dílčího rozhodnutí rovněž nepotřeboval znát stanovisko dětí nebo jejich opatrovníka; nezabýval se totiž např. rozsahem styku atp.). V této souvislosti jsou neopodstatněné námitky stěžovatele, jimiž vyjadřuje nespokojenost s prací opatrovníka (tvrdí-li, že upřednostňuje třetí vedlejší účastnici).

11. Krajský soud konečně vzdor přesvědčení stěžovatele jasně odůvodnil, proč se rozhodl uložit stěžovateli povinnost nahradit třetí vedlejší účastnici náklady řízení; vysvětlil, že od stěžovatele jde o opakované návrhy tohoto typu. K tomu krajský soud doplnil, že za takové situace není důvod, aby třetí vedlejší účastnice byla opakovaně vystavována takovým návrhům stěžovatele, a to ještě bez možnosti, aby jí byly hrazeny náklady spojené s vyvolanými soudními řízeními.

12. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu