IV. ÚS 432/97

Odůvodnění

Ústavnímu soudu bylo dne 17. 11. 1997 doručeno podání označené jako ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí. Citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl zrušen městským státním zástupcem napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 43 T 4/97 a znovu bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s dozorem.

Stěžovatel považuje oba rozsudky za vadné, neboť při posuzování škody soudy dostatečně nevycházely z kritérií pro vyjádření výše škody ve smyslu ustanovení § 89 odst. 14 tr. zákona v návaznosti na stanovení nejnižší měsíční mzdy. V tomto postupu spatřuje porušení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Dále pak stěžovatel namítá, že odvolací soud se řádně nevypořádal se všemi skutečnostmi a navíc ho uznal vinným těžším trestným činem a uložil nepřiměřeně přísný a neadekvátní trest. Proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a s poukazem na nařízení vlády č. 303/1995 Sb., o minimální mzdě, zrušil a doplnil komentář k § 89 odst. 14 tr. zákona a postoupil celou zrušenou věc soudu I. stupně k novému projednání.

Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon"), lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona).

ÚS 432/97

Vzhledem k ustanovení § 139 odst. 1 písm. a) trestního řádu nabyl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 1997, sp. zn. 2 To 68/97, právní moci dne 11. 9. 1997, tj. dnem vyhlášení, neboť se jedná o rozhodnutí, proti němuž zákon nepřipouští další řádný opravný prostředek. Z hlediska uvedeného ustanovení je proto nerozhodné, kdy bylo písemné vyhotovení rozhodnutí doručeno. Byla-li tedy ústavní stížnost podána dne 13. 11. 1997 (podle razítka podací pošty), tj. 64. den, stalo se tak po uplynutí zákonné šedesátidenní lhůty. Ústavní soud k tomu připomíná, že kogentní ustanovení § 72 odst. 2 zákona neumožňuje prominutí ani prodloužení lhůty pro podání ústavní stížnosti.

Soudci zpravodaji proto nezbylo než ústavní stížnost, která byla podána po lhůtě stanovené pro její podání, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, aniž by v rámci procesní ekonomie byl stěžovatel vyzýván k odstranění vad návrhu (nedostatek právního zastoupení).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. 12. 1997

JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj