IV. ÚS 448/25

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 a 18 Úmluvy o právech dítěte.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 24. 4. 2024 č. j. 50 Nc 6258/2023-93 Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozhodl o úpravě péče o nezletilého pro dobu před a po rozvodu rodičů, a to tak, že nezletilého s účinností do 31. 8. 2024 svěřil do asymetrické střídavé péče s větším podílem matky Z. H. Od 1. 9. 2024 pak péči o nezletilého stanovil jakou symetrickou střídavou péči, tedy se stejným podílem obou rodičů na péči. Obvodní soud konstatoval, že oba rodiče mají o péči o nezletilého velký zájem, snaží se jej všestranně rozvíjet a co nejvíce se mu věnovat. Nezletilý má k oběma rodičům pěkný vztah, je tedy žádoucí, aby jeho vztah s oběma rodiči byl nadále prohlubován a oba rodiče se rovnoměrně mohli podílet na jeho výchově. Je třeba, aby si nezletilý postupně zvykal na širší péči otce. V řízení nebylo prokázáno tvrzení matky o souvislosti popisovaných problémů nezletilého (špatná kontrola vyměšování, okusování nehtů či cucání oděvů) se střídavou péčí rodičů. Ze zprávy dětské lékařky nezletilého, jakož i zprávy mateřské školy, kterou nezletilý navštěvuje, bylo prokázáno, že nezletilý je zdravé dítě, jehož vývoj odpovídá věku. Jeho adaptace na školku je dobrá. Oba rodiče projevují o nezletilého intenzivní zájem a nezletilý nepreferuje jednoho z rodičů, oba má rád a s aktuální situací v rodině se vyrovnává poměrně dobře. Proti rozsudku obvodního soudu podala odvolání matka nezletilého, která trvala na asymetrické střídavé péči.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") doplnil dokazování a napadeným rozsudkem upravil střídavou péči na asymetrickou s větším podílem matky i po datu 31. 8. 2024. Obvodnímu soudu přisvědčil v tom, že jednoznačnou souvislost mezi střídáním rodičovských prostředí a obtížemi nezletilého, které již nelze označit za běžné u čtyřletého dítěte, z provedeného dokazování vysledovat nelze. Rozdílně je interpretují i sami rodiče. Je ale zřejmé, že situace nezletilého se během posledního roku stabilizovala. Rodiče svou dohodou nastolili systém střídání s mírně převažující péčí matky, jemuž nezletilý již přivykl (to, že v tomto systému "dobře funguje", otec nijak nezpochybňoval), a rovněž rodiče mu přizpůsobili plnění svých dalších, zejména pracovních povinností. Oba pak hovořili o tom, že došlo k ústupu problémů nezletilého s udržením stolice. To, že nezletilý citlivě vnímá změny a potřebuje se ve své situaci zorientovat, mít jistotu a pevné ukotvení, lze vysledovat z výpovědí obou rodičů.

4. Je tedy v zájmu nezletilého, aby se i nadále uskutečňovala střídavá péče v té podobě, která aktuálně probíhá a na niž se nezletilý postupně adaptoval a která nejen matce, ale i stěžovateli skýtá adekvátní prostor pro naplnění rodičovské role. Ze zprávy mateřské školy se podává, že nezletilý má velmi dobrý vztah k oběma rodičům, což je předpokladem střídavé péče jako takové, přesto je zřetelná výraznější fixace na matku, která není v obdobných případech u dětí předškolního věku nijak neobvyklá. Pokud v současné době, jak tvrdí stěžovatel, mateřská škola žádné problémy nezletilého neregistruje, jen to podporuje závěr, že samotnými rodiči zavedený a fungující způsob péče není důvod pro tuto chvíli měnit

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že městský soud na základě stejných důkazů dospěl k odlišnému závěru než obvodní soud, aniž by tento postup řádně odůvodnil. Rozhodnutí městského soudu je nepřezkoumatelné a nepředvídatelné. Doplnění dokazování městským soudem pouze podpořilo závěry obvodního soudu. Rozhodnutí městského soudu je v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 a ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14. V řízení nebylo prokázáno, že asymetrická střídavá péče je v zájmu nezletilého. U všech osob, které jeví zájem o svěření dítěte do péče, mají být posouzena veškerá relevantní kritéria. Jsou-li tato kritéria naplněna stejnou měrou, mělo by být dítě svěřeno do společné nebo střídavé péče. Stěžovatel neshledává žádné okolnosti, které by bránily svěření nezletilého do symetrické střídavé péče. Tento model podpořil i kolizní opatrovník. V řízení před městským soudem bylo navíc matce nezletilého poskytnuto při výslechu více prostoru a jednání bylo ukončeno neformálně, bez možnosti přednést závěrečné návrhy. Městský soud oproti obvodnímu soudu využil možnosti kognice velmi omezeně.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, mimo jiné proto, že právě ony znají konkrétní specifické okolnosti případu a mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Ústavní soud je v tomto ohledu povolán korigovat pouze jejich excesy.

8. Ústavní soud zdůrazňuje, že při jakémkoli soudním rozhodování týkajícím se dětí musí být nejlepší zájem dítěte zkoumán a posuzován jako určující kritérium. Nejlepší zájem dítěte je jako koncept poměrně flexibilní. Vždy musí být posuzován individuálně s ohledem na konkrétní situaci, v níž se dotčené dítě nachází. Pozornost je třeba věnovat zejména jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Při přijímání individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte (nález ze dne 19. 3. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3446/24, body 22 až 24).

9. Ačkoli Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě označuje střídavou péči za výchozí model, z žádného nálezu nelze dovodit, že by tímto výchozím modelem měla být jeho symetrická varianta (tedy rozložená 50:50). Naopak Ústavní soud výslovně připustil, že střídavá péče může být rozložena asymetricky. Jakékoli uspořádání poměrů dítěte, tedy i střídavá péče s jejími konkrétními parametry, však musí být v jeho nejlepším zájmu (nález ze dne 5. 2. 2025 sp. zn. I. ÚS 2364/24, body 34 a 35).

10. Primárním úkolem Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tedy především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte. Ústavní soud se zejména soustředí na posouzení toho, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit jeho postup jako neústavní.

11. Zaujetí odlišného právního závěru odvolacím soudem oproti právnímu názoru soudu prvního stupně samo o sobě neporušuje čl. 36 odst. 1 Listiny; z povahy věci je vlastní instančnímu přezkumu. Z ústavního hlediska je problematické až to, pokud odvolací soud zaujme právní názor, který v řízení dosud nezazněl a účastníci jej nemohli rozumně předvídat [nálezy ze dne 26. května 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 32, či ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12, (N 66/69 SbNU 213)].

12. Ústavní soud předně uvádí, že rozhodnutí městského soudu nepovažuje za nepředvídatelné. Jak vyplývá z rozhodnutí obvodního soudu a napadeného rozsudku, matka nezletilého o asymetrickou péči usilovala už před obvodním soudem. Stěžovatel se tedy k závěru, který nakonec zaujal městský soud, mohl vyjádřit a nebyl, resp. nemohl být pro něj nepředvídatelný.

13. Stěžovatel dále spatřuje porušení práva na řádný proces v tom, že městský soud dospěl na základě stejných důkazů k odlišnému závěru než obvodní soud. Městský soud však doplnil dokazování o výpovědi stěžovatele a matky a na nich založil své rozhodnutí. Ani v tomto směru tedy neshledává Ústavní soud pochybení.

14. Stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho procesních práv, když v řízení bylo více prostoru poskytnuto matce a jednání bylo zakončeno neformálně, bez možnosti přednést závěrečný návrh. Závěrečný návrh poskytuje prostor účastníkům řízení ke shrnutí svého návrhu a dále poskytuje prostor k vyjádření se k dokazování ke skutkové a právní stránce věci. Soud toto právo musí účastníkům umožnit a neučiní-li tak, dochází z jeho strany k procedurálnímu pochybení. Nicméně z pohledu materiálního pojetí ústavnosti nelze každý zásah do procesních práv považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, co mělo být obsahem závěrečného návrhu, co dalšího by k návrhu doplnil, jak by se vyjádřil k dokazování nebo k právní stránce věci, oproti tomu, co již v řízení zaznělo, a není rolí Ústavního soudu tuto argumentaci za stěžovatele domýšlet. To stejné pak platí o stěžovatelem namítané nerovnosti při účastnických výsleších.

15. Jádrem hodnocení napadeného rozhodnutí Ústavním soudem je pak posouzení nejlepšího zájmu nezletilého. V tomto ohledu napadené rozhodnutí z ústavního hlediska obstojí. Městský soud svůj závěr ohledně zachování asymetrické péče dostatečně odůvodnil. Vycházel přitom z doplněného dokazování o výpovědi stěžovatele i matky, z nichž vyšlo najevo, že od podzimu 2023 došlo u nezletilého k ústupu potíží týkajících se udržení stolice, což svědčí o funkčnosti nastaveného režimu střídavé péče s převažující péčí matky. Závěr, že si nezletilý na tento model zvykl, otec nezpochybňoval. Z výpovědí obou rodičů podle městského soudu vyplynulo, že nezletilý citlivě vnímá změny a v nové situaci se potřebuje zorientovat, mít jistotu a pevné ukotvení. Podle výpovědi matky se nezletilý před odchodem k otci projevuje neklidně až plačtivě, podle stěžovatele se nezletilý potřebuje ujišťovat, kolik nocí u toho kterého z rodičů stráví.

16. Z těchto důvodů dospěl městský soud k závěru, že za takto popsaného stavu je v nejlepším zájmu nezletilého, aby střídavá péče pokračovala v nezměněné podobě, na niž se nezletilý adaptoval a která oběma rodičům poskytuje adekvátní prostor pro naplnění rodičovské role. Podle Ústavního soudu městský soud dostatečně vysvětlil nespornost faktu, že nezletilý trpěl obtížemi, které u čtyřletého dítěte nelze označit za běžné. S tím, jak se nezletilý postupně adaptoval na asymetrický model střídavé péče, začaly ustupovat i jeho problémy. Městský soud ale zároveň poukázal na to, že nezletilý citlivě vnímá změny a potřebuje se ve své situaci zorientovat, mít jistotu a pevné ukotvení, proto je na místě pro tuto chvíli zachovat zavedený model péče. Tento závěr považuje Ústavní soud za dostatečně odůvodněný a z ústavního hlediska udržitelný.

17. Ústavní soud ale považuje za vhodné připomenout, že napadený rozsudek nemá povahu rozhodnutí absolutně konečného a tedy v čase nezměnitelného, jak ostatně vyplývá i z § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Odmítnutí ústavní stížnosti v posuzované věci tak v žádném případě nevylučuje, aby péče o nezletilého byla do budoucna upravena jinak, s ohledem na aktuální situaci.

Závěr

18. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2025

Josef Fiala v. r. předseda senátu