IV. ÚS 450/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu stěžovatelů na zřízení věcného práva pozemkové služebnosti práva cesty bezúplatně a na dobu neurčitou, a to průjezdu všem motorovým vozidlům do konkretizovaného průmyslového areálu přes pozemky ve vlastnictví obou vedlejších účastníků (I. výrok) a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit jim náklady řízení (II. výrok). Okresní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelé mají ve společném jmění specifikovaný pozemek, jehož součástí je průmyslový objekt, a svědčí jim právo odpovídající věcnému břemeni chůze a jízdy přes jeden ze sousedících pozemků, který se nachází vedle veřejné komunikace. Na pozemek stěžovatelů je tak možný přístup na základě věcného břemene, navíc mají stěžovatelé možnost využít i další cestu vedoucí k veřejné komunikaci, a to přes pozemky, které jsou ve vlastnictví obchodní společnosti, jejímž společníkem je stěžovatel. Na základě zjištěného skutkového stavu okresní soud uzavřel, že žaloba není důvodná, neboť stěžovateli žádaný přístup je sice možná vhodnější pro nákladní automobily, nejde ovšem o přístup jediný, což plyne i z toho, že jiné přístupové cesty stěžovatelé již ke své činnosti využívali, aniž by museli přerušit podnikatelskou činnost nebo propustit zaměstnance. Test proporcionality, tedy porovnání újmy, která by vznikla vedlejším účastníkům, v porovnání s nepohodlím, které může vzniknout stěžovatelům, hovoří jednoznačně ve prospěch vedlejších účastníků, neboť z důvodů pohodlnějšího podnikání stěžovatelů by se snížila hodnota jejich majetku.

3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil I. výrok rozsudku okresního soudu, avšak jen z důvodu, aby byl výrok formulačně souladný s právní úpravou nezbytné cesty (I. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení se zohledněním, že stěžovatelé a vedlejší účastníci nejsou v postavení nerozlučných společníků (II. až V. výrok). Okresní soud podle krajského soudu přesvědčivě popsal, které skutečnosti má za prokázané, i to, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel. Také krajský soud zdůraznil, že již v minulosti stěžovatelé využívali dostupné přístupové cesty k příjezdu nákladního vozidla, a to minimálně přes pozemky ve vlastnictví spřízněné obchodní společnosti, tudíž požadovaný přístup pro využití jejich nemovité věci není nezbytný. Nadto krajský soud poznamenal, že již při nabytí svého pozemku si měli stěžovatelé zajistit přístup ke své nemovité věci, a pokud tak neučinili, zřejmě považovali existující přístupovou cestu za dostatečnou nebo jednali lehkovážně a spoléhali na to, že jim preferovaný přístup bude bez dalšího umožněn.

4. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovatelé podle Nejvyššího soudu v dovolání nespecifikovali takovou otázku, která by mohla založit jeho přípustnost, formulované dovolací otázky nemají žádnou zobecňující povahu (judikaturní přesah). Přípustnost dovolání nemůže být založena ani na zpochybnění skutkových zjištění soudů nižších stupňů, neboť těmito by se Nejvyšší soud mohl zabývat jen v případě extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Takovou vadu však Nejvyšší soud v jejich věci neshledal. Za dané situace obstál závěr soudů nižších stupňů, že nemovitá věc stěžovatelů je spojena s veřejnou cestou i jiným, než stěžovateli preferovaným způsobem. Proto se Nejvyšší soud nemusel zabývat otázkou eventuální nedbalosti stěžovatelů, které se měli dopustit v souvislosti s nabýváním jimi nyní vlastněného pozemku (tedy - zjednodušeně řečeno - že si nezajistili přístup pro ně vhodnější). Dovolání proti nákladovým výrokům není ze zákona nepřípustné.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé rekapitulují obsah znaleckých posudků, z nichž má vyplývat, proč jiné přístupové cesty, o kterých se napadená rozhodnutí zmiňují, nejsou vhodné. Neobstojí ani východisko obecných soudů, že v minulosti stěžovatelé do areálu vjížděli nákladními auty, aniž by je to výrazně omezovalo v ekonomické aktivitě. V této souvislosti stěžovatelé odkazují na výpověď ředitele spřízněné obchodní společnosti, který měl uvést, že v době, kdy nemohli používat vjezd z ulice Široká, museli změnit výrobní program. Chtěl-li by okresní soud důsledně aplikovat test proporcionality, musel by se řádně zabývat tím, jak reálně by se povolením stěžovateli žádaného přístupu snížila hodnota věcí náležejících vedlejším účastníkům a jak by se naopak zvýšila hodnota věcí stěžovatelů. Takovéto důkladné srovnání ovšem obecné soudy neprovedly.

6. Podle stěžovatelů rovněž pochybil Nejvyšší soud, neboť se nezabýval jejich tvrzením, že krajský soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. 28 Cdo 209/2018 a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1599/99. Na dvou místech ústavní stížnosti (str. 5 a 9) tvrdí, že argumentovali přípustností dovolání odchýlením se od této judikatury v otázce .... , avšak další text chybí.

7. Odůvodnění rozsudku krajského soudu je podle stěžovatelů nelogické a krajský soud nereagoval na to, že stěžovatelům nebylo umožněno v řízení před okresním soudem náležitě procesně reagovat a předložit ke svým tvrzením důkazy, což považují za opomenuté důkazy. Obecné soudy rovněž porušily zásadu volného hodnocení důkazů, neboť pečlivě nepřihlížely ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Krajský soud v rozsudku mimo jiné uvedl, že se ztotožňuje s okresním soudem v tom, že se stěžovatelé dopustili hrubě nedbalého jednání, ačkoliv se okresní soud touto otázkou vůbec nezabýval.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

9. Napadají-li stěžovatelé I. výrok rozsudku okresního soudu, změněný rozsudkem krajského soudu, není k rozhodování o jeho ústavnosti Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co bylo změněno).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností.

11. Podle zjištění Ústavního soudu provedly obecné soudy dostatečné dokazování a žádné procesní zásadě vztahující se k hodnocení důkazů se nezpronevěřily. Opak ostatně neplyne ani ze stěžovateli blanketně odkazovaného (odmítavého) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 209/2018, ani z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1599/99. Okresní soud zřetelně vysvětlil, proč považoval za nadbytečné provádět další navrhované důkazy (výslovně uvedl, že nenechá zpracovat další znalecký posudek, neboť příslušnou dopravní situaci dostatečně objasnily dva v řízení provedené posudky), přičemž ani krajský soud ani okresní soud nepochybily v tom, že by samy hodnotily odborné závěry, které jim hodnotit nepřísluší. S právě uvedeným není v rozporu konstatování okresního soudu, že sice Ing. Liškutin v posudku vychází z toho, že jím posuzovaný vjezd by bylo nutno stavebně rozšířit asi o 70 cm, aby jej mohla využívat i velká nákladní auta, k čemuž okresní soud poznamenal (s odkazem na konkrétní příklad z minulosti), že velké nákladní auto stavební firmy tímto vjezdem i bez stavební úpravy evidentně projede. Na druhou stranu - a právě v souladu s tím, že soudu nepřísluší hodnotit ryze odborné závěry - okresní soud nepolemizoval se závěry Ing. Vojty o únosnosti chodníkového přejezdu. Měl totiž za prokázané, že stěžovatelé mají k dispozici jiné cesty, kterými mohou svůj pozemek dostatečně obsloužit.

12. Stěžovatel v řízení před okresním soudem uvedl, že uvažuje o prodeji uvedené nemovité věci, resp. že na daném místě hodlá alespoň částečně stavět bytový dům. K tomu okresní soud poznamenal, že je otázkou, zda stěžovateli tvrzené problémy související s dopravní obslužností budou i nadále aktuální či jde spíše o to, že eventuálním kladným rozhodnutím soudu, jímž by byl ve prospěch stěžovatelů zřízen další přístup, by se viditelně pozvedla hodnota jejich nemovité věci. Uvedenou souvislost následně daly obecné soudy do kontextu s tím, že povolení dalšího přístupu, jak jej žádají stěžovatelé, by omezilo plánované podnikatelské aktivity jednoho z vedlejších účastníků. V této relaci následně obecné soudy uvažovaly o přiměřenosti zásahu, který by byl způsoben do práv vedlejších účastníků, pokud by bylo návrhu stěžovatelů vyhověno. Dospěly k závěru, že za situace, kdy stěžovatelé zjevně ke svému majetku přístup mají - v řízení nebylo ve skutečnosti vzdor tvrzení stěžovatelů prokázáno, že by tímto byli v užívání svého majetku jakkoliv výrazně omezeni (byť jimi užívaný přístup nemusí být ten nejpohodlnější) - nelze jejich návrhu vyhovět.

13. Neobstojí ani námitka stěžovatelů, že okresní soud se nezabýval okolností, že si nedostatek přístupu způsobili sami z nedbalosti. Okresní soud totiž v odůvodnění odkazuje na příslušnou právní úpravu i na navazující soudní rozhodnutí týkající se tohoto problému. Krajský soud k tomu dodal, že i podle jeho názoru u stěžovatelů brání vyhovění jejich návrhu naplnění negativních podmínek ve smyslu § 1032 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a aplikaci negativních podmínek ve smyslu tohoto ustanovení v dané věci rozvedl.

14. Okresní soud v odůvodnění rozsudku výslovně uvedl, že při posuzování dané věci vycházel ze znaleckých posudků, z místního šetření a z výpovědí svědků, přičemž zjištění hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nevysvětlují, jakou další konkrétní otázku by měl okresní soud zjistit z výslechu znalců. Ani není z ústavní stížnosti zřejmé, na které závěry okresního soudu neměli stěžovatelé možnost reagovat; Ústavní soud žádné takové pochybení nezjistil a nezjistil ani existenci tzv. opomenutých důkazů. Naopak - a jak již výše zmíněno - okresní soud výslovně uvedl, proč například další stěžovateli navrhovaný znalecký posudek již zpracovávat nenechal.

15. Na základě uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení základních práv stěžovatelů, ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu