IV. ÚS 483/25

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení části v záhlaví označeného rozsudku. Tvrdí, že Krajský soud v Praze porušil její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a přiloženého rozsudku plyne následující. Stěžovatelka je obětí přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 trestního zákoníku a přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písmeno c) trestního zákoníku, kterých se vůči ní dopustila odsouzená L. K. (vedlejší účastnice). Okresní soud v Berouně uznal rozsudkem ze dne 27. 8. 2024 č. j. 2 T 101/2021-793 vedlejší účastnici vinnou z toho, že soustavně při různých příležitostech nepravdivě uváděla, že stěžovatelka (jakožto učitelka ve školce) jejího nezletilého syna surově bije, nechává ho pokáleného a pomočeného, nepouští ho na záchod, zavírá ho do sklepa a jinak ho týrá. Rovněž nepravdivě uváděla, že se stěžovatelka podílela na jeho únosu. To uváděla mimo jiné veřejně a na internetu. Musela si být přitom vědoma, že jsou uvedené skutečnosti smyšlené, a že jsou způsobilé stěžovatelku výrazně poškodit. Okresní soud shledal, že se stěžovatelce v souvislosti s jednáním vedlejší účastnice rozvinula posttraumatická stresová porucha. Stěžovatelka se připojila do trestního řízení se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy. Okresní soud proto uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelce nemajetkovou újmu ve výši 309 tis. Kč, škodu ve výši cca 116 tis. Kč a se zbytkem odkázal stěžovatelku na řízení ve věcech občanskoprávních (celkově žádala o cca 1,2 mil. Kč).

3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem částečně zrušil výrok o vině týkající se přečinu pomluvy a všechny ostatní výroky na tento výrok navazující. Ve věci šlo v pořadí už o třetí rozsudek krajského soudu. Co se týče výroku o vině, rozhodl znovu takřka totožně - uznal vedlejší účastnici vinnou a uvedl, že stěžovatelce způsobila "jen" akutní stresovou poruchu namísto posttraumatické stresové poruchy. Poté znovu rozhodl o trestu (úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání 20 měsíců) a odkázal stěžovatelku na řízení ve věcech občanskoprávních. Z dokazování totiž jednoznačně nevyplynulo, že by stěžovatelce vznikla posttraumatická stresová porucha v souvislosti s trestnou činností, stěžovatelka nesprávně vyčíslila výši škody a pro rozhodnutí by tak bylo třeba dalšího dokazování. Závěr jednoho ze znalců (posudek vypracoval na návrh stěžovatelky) o vzniku posttraumatické stresové poruchy se rozcházel se závěrem znaleckého ústavu, na kterém se podílel stejný znalec. Posudek znaleckého ústavu tvrdil, že u stěžovatelky vznikla akutní stresová porucha (ta je považována za poruchu lehčí). V rozhodné době se rodinní příslušníci stěžovatelky potýkali se závažnými zdravotními problémy (což jí také mohlo způsobit psychické potíže) a závěry znalce časově neodpovídají průběhu případu. Pro prokázání toho, zda vznikla posttraumatická stresová porucha, bylo potřeba dalšího dokazování, které ale již nebylo potřebné pro kvalifikaci trestné činnosti.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti proti části výroku rozsudku krajského soudu, kterým byla se svými nároky odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, nejdříve důkladně zrekapitulovala průběh řízení a skutkový stav. Svou argumentaci založila na argumentační linii týkající se nesprávného a svévolného hodnocení skutečností krajským soudem. Krajský soud jednal v rozporu se zákonem a nerespektoval rovnost účastníků řízení, neboť zvýhodnil vedlejší účastnici. Kvůli jednání vedlejší účastnice trpí stěžovatelka poklesy nálad, stavy úzkosti, častými záchvaty pláče a má pocity vyčerpání. Lékaři ji nasadili medikaci a vystavili pracovní neschopnost. Podle znalce jde o těžkou újmu na zdraví. Stěžovatelka všechny tyto skutečnosti prokázala, i tak ji krajský soud ale odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních a nedostatečně zdůvodnil svoje závěry.

5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

6. Ústavní soud dlouhodobě akcentuje posilování a prohlubování práv poškozených v trestním řízení. Zásada šetrného přístupu k poškozeným a šetření jejich práv je též zásadou ústavní [srov. nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369), body 52 a 64]. Ústavní soud na adhezní řízení uplatňuje například právo poškozených na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na rovnost v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 3003/20 (N 137/107 SbNU 131), bod 22 a tam citovaná judikatura].

7. Ústavní soud se i tak staví zdrženlivě k přezkumu rozhodnutí, kterými byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Většinu pochybení totiž mohou napravit soudy civilní, neboť nevzniká překážka věci rozhodnuté. Důvody k zásahu Ústavního soudu jsou v zásadě trojí. Zaprvé jde o případy, ve kterých pochybení trestních soudů již nelze napravit v občanskoprávním řízení. Zadruhé jde o případy, ve kterých je rozhodnutí o adhezním nároku zatíženo svévolí. Třetím důvodem pro zásah Ústavního soudu je excesivně nízká přiznaná náhrada nemajetkové újmy (či nepřiznání v situacích, ve kterých soudy pro přiznání měly podklad), neboť tato vada popírá samotný účel adhezního řízení, způsobuje sekundární viktimizaci a v případě nejzávažnějších trestných činů spáchaných na zvlášť zranitelných obětech představuje porušení čl. 7 odst. 1 Listiny (srov. opět nález sp. zn. II. ÚS 3003/20, body 23 až 30, podobně srov. nálezy ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1222/22, body 26 až 43 a ze dne 22. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2118/24, body 26 až 39 a tam citovaná judikatura). Ani o jeden z těchto případů v nyní posuzované věci nicméně nejde.

8. Při posuzování ústavnosti v souvislosti s výše uvedeným je třeba přihlédnout k tomu, že hlavním účelem trestního řízení je co nejrychlejší rozhodnutí o stíhaném skutku. Adhezní řízení má proto jen podpůrnou povahu. Legitimním zákonným důvodem pro odkázání poškozeného na občanskoprávní řízení je, že podle výsledků dokazování nemá trestní soud podklad pro přiznání nároku poškozenému nebo tu je potřeba dalšího dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení (§ 229 trestního řádu).

9. Krajský soud v této věci nepostupoval svévolně. Důvody svého rozhodnutí podrobně vysvětlil (viz bod 3 shora). Odkázání na občanskoprávní řízení tak není neústavním deficitem, ale ústavně souladnou aplikací zákona. Oproti situacím, kde Ústavní soud do adhezního řízení zasáhl, se tato věc liší tím, že újma (bez dalšího) přímo neplyne z charakteru spáchané trestné činnosti či proběhlého dokazování (srov. například nález ze dne 4. 6. 2024 sp. zn. IV. ÚS 405/24, body 37 a 38).

10. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat úvahy trestních soudů, zasahovat do jejich činnosti nebo jinak jejich závěry přehodnocovat. Ústavní soud chápe obtížnou situaci stěžovatelky, v této věci nicméně může hodnotit pouze to, zda krajský soud postupoval v souladu s ústavními požadavky. Stěžovatelka má stále možnost se efektivně domáhat zadostiučinění cestou občanskoprávního řízení.

11. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu