IV. ÚS 564/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, že jím, "jakož i samotným dosavadním procesním postupem odvolacího soudu", byla porušena základní práva stěžovatele (sc. stěžovatelů) zaručena čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se žalobou u Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") domáhali po vedlejší účastnici, aby na své náklady odstranila stavbu vedení kanalizace umístěnou na konkretizovaném pozemku v kat. úz. V. Po provedeném dokazování okresní soud uzavřel, že žaloba je nedůvodná, a proto ji rozsudkem ze dne 15. 3. 2023 č. j. 24 C 95/2020-287 zamítl (I. výrok) a stěžovatelům uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (II. výrok).

3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé samostatná odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") přezkoumal tento rozsudek, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, dospěl k závěru, že došlo k mimořádnému vydržení pozemkové služebnosti vedené inženýrské sítě pod povrchem uvedeného pozemku, a proto rozsudkem ze dne 4. 4. 2024 č. j. 11 Co 209/2023-395, potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a stěžovatelům uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (II. výrok).

4. Rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelé společným dovoláním, jehož přípustnost vymezili slovy, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena (II. část dovolání), poté vznášeli námitky proti procesnímu postupu krajského soudu (III. část dovolání) a v odůvodnění dovolání (IV. část) namítali nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, s nimiž podrobně polemizovali. Stěžovatelé považují rozsudek krajského soudu za nespravedlivý a nezákonný, protože nebyla zjištěna dostatečně skutková podstata, která neumožňuje interpretaci závěrů v odůvodnění rozsudku. Podle nich není z dnešního pohledu podstatná tehdejší zištná motivace jednotlivých osob, ale současný stav, ve kterém se kanalizace nachází, a právní nejistota z možného rizika majetkové újmy vnikem odpadních vod do domu, což soudy pominuly a nevypořádaly se vůbec s posudkem autorizovaného technika, přičemž ho nesporovaly a měly také možnost zadat oponentní znalecký posudek. Podle názoru stěžovatelů je morální i právní povinností vedlejší účastnice odstranit nezákonně napojenou kanalizaci po vybudování retenční nádrže podle současných předpisů. To je podstata sporu ve finančním vyjádření. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, a proto napadeným usnesením dovolání odmítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění připomenul podstatné obsahové náležitosti dovolání a uvedl, že stěžovatelé v dovolání řádně nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti. K tomu dodal, že sice v úvodu uvedli, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, avšak v celém obsáhlém dovolání nevymezili ani jednu zobecnitelnou otázku, ať už hmotného či procesního práva, kterou by se měl dovolací soud zabývat a která dosud v jeho judikatuře není řešena. Podle Nejvyššího soudu nelze připustit, aby v úvodu dovolání dovolatel odkázal na nijak blíže nespecifikovanou otázku doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou a dovolací soud následně z předloženého obsáhlého dovolání, obsahujícího převážně toliko polemiku se zjištěným skutkovým stavem věci, případně dovozoval právní otázky obecnějšího charakteru, které by snad mohly přípustnost dovolání založit.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé rozporují postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti jejich dovolání, přičemž odkazují na vybrané partie dovolání (včetně příslušných částí odvolání), v nichž namítali porušení procesních práv. Upozorňovali, že krajský soud se odchýlil od skutkového stavu zjištěného okresním soudem, aniž zopakoval dokazování, svým postupem odňal stěžovatelům reálnou možnost jednat před soudem a neprovedení důkazů se odrazilo v nesprávných závěrech. Dále připomínají, že namítali nesrozumitelnost a zmatečnost rozsudku okresního soudu, který v celém rozsahu potvrdil krajský soud. Znovu připomínají, že okresnímu soudu předali v listinné podobě odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95, kterým upozornili na porušení práva na spravedlivý proces. Posléze odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 2746/19, který se zabýval povinností odvolacího soudu zrušit nepřezkoumatelný rozsudek soudu prvního stupně.

6. Podle názoru stěžovatelů bylo dovolání přípustné i důvodné, neboť krajský soud se při posouzení otázky posouzení základních podmínek pro vydržení práva služebnosti odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Jejich dovolací námitka výkladu mimořádného vydržení práva služebnosti nebyla vypořádána. Okresní soud i krajský soud se při řešení otázky obsahu držby vedlejší účastnice odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2274/2021 nebo sp. zn. 22 Cdo 3750/2023, neboť vedlejší účastnice žádným způsobem neprokázala držbu práva odpovídajícího věcnému břemenu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

9. Stěžovatelé v průběhu řízení před obecnými soudy napadli rozsudek krajského soudu dovoláním, které si Ústavní soud vyžádal ze spisu okresního soudu. Z jeho textu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé v něm vymezili přípustnost a důvodnost dovolání způsobem rekapitulovaným výše (sub 4. i. p.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu". V závěru Nejvyššího soudu, že dovolání stěžovatelů trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení (bod. 5. odůvodnění napadeného usnesení), Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní vady. Z obsahu dovolání je podle Ústavního soudu patrné, že stěžovatelé, resp. jejich právní zástupce, nerespektovali zákonné předpoklady přípustnosti dovolání a předepsané jeho obsahové náležitosti (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud k tomu dodává, že v době podání dovolání (v srpnu 2024) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání, jakož i nezbytnost formulace dovolacího důvodu, podle novelizované právní regulace existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelům (jejich právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti a dovolací důvod (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).

10. Odkazují-li stěžovatelé na uvedené stanovisko Ústavního soudu, konkrétně na jeho III. výrok (bod 6. ústavní stížnosti), pak přehlížejí, že nezbytným předpokladem tohoto předpokladu přípustnosti dovolání je nezbytné vymezit příslušnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod; žádnou takovou otázku stěžovatelé v dovolání neformulovali. Ani námitka stěžovatelů odchýlení se obecných soudů od ustálené praxe Nejvyššího soudu (resp. konkrétních rozhodnutí) týkající se otázky obsahu držby vedlejší účastnice (IV. část ústavní stížnosti) není opodstatněná, neboť taková otázka (ani odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu) nejsou obsahem jejich dovolání. 11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatelů, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jejich ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu