Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Markéty Severové, zastoupené JUDr. Viktorem Štěpánem, advokátem, sídlem Lidická 1023/63c, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2024 č. j. 24 Co 306/2024-214 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. října 2024 č. j. 7 C 219/2022-197, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Kateřiny Jirmanové a Kristýny Prchalové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") se podává, že Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zastavil řízení o odvolání stěžovatelky proti rozsudku ze dne 17. 5. 2024 č. j. 7 C 219/2022-170, neboť stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek za odvolání v soudem stanovené lhůtě (výrok I) a výrokem II pak okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Následné odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným usnesením potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud nejprve zrekapituloval, že stěžovatelka se domáhala určení, že je dědičkou po své matce jako zůstavitelce. O tomto nároku stěžovatelky rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 17. 5. 2024 č. j. 7 C 219/2022-170, proti němuž stěžovatelka podala odvolání. Usnesením ze dne 4. 9. 2024 č. j. 7 C 219/2022-195 byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 2 000 Kč, a to do 15 dnů od doručení daného usnesení a byla poučena, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude odvolací řízení zastaveno; k zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Uvedené usnesení bylo stěžovatelce prostřednictvím jejího právního zástupce doručeno 12. 9. 2024. Soudní poplatek byl uhrazen až 5. 11. 2024. Podle krajského soudu je zřejmé, že okresní soud postupoval správně, pokud výzvu k zaplacení soudního poplatku za odvolání, který nebyl zaplacen současně s podáním odvolání soudu, zaslal právnímu zástupci stěžovatelky. Výzva k zaplacení soudního poplatku obsahovala všechny zákonné náležitosti. Stěžovatelka byla rovněž poučena o následcích nesplnění takové výzvy. Soudní poplatek byl zaplacen opožděně a k takové úhradě se v souladu s § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), nepřihlíží. Okresní soud proto postupoval správně, pokud řízení o odvolání stěžovatelky zastavil.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka odkazuje na § 50b odst. 4 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), podle něhož se písemnost doručuje rovněž účastníkovi v případě, že má něco v řízení osobně vykonat. Z toho stěžovatelka dovozuje, že výzva k úhradě soudního poplatku měla být doručena přímo jí a ne jejímu tehdejšímu právnímu zástupci. Porušení uvedeného procesního pravidla vedlo k tomu, že stěžovatelka v řízení nemohla řádně uplatnit svá práva. Stěžovatelka má zřízenou vlastní datovou schránku, a proto soudu nic nebránilo v tom, aby jí výzvu k zaplacení soudního poplatku zaslal. Dále v ústavní stížnosti odkazuje například na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 1999 sp. zn. 5 A 86/98, z něhož podle stěžovatelky plyne, že výzvu k zaplacení soudního poplatku soud ve stanovené lhůtě adresuje vždy žalobci i v případě, že tento je zastoupen na základě procesní plné moci. I podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2001 sp. zn. II. ÚS 377/2000 (N 6/21 SbNU 45) znamená nesprávné doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku též porušení práva účastníka na přístup k soudu.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě nedošlo.
7. K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud toliko uvádí, že východiska, na nichž jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů založena, jsou ústavně souladná. Stěžovatelkou uváděná argumentace v ústavní stížnosti je nemůže zpochybnit, neboť stížnost je založena na nikoli zcela aktuálních, stěžovatelkou odkazovaných rozhodnutích obecných soudů, která vycházejí z jiného znění právní úpravy. Krajský soud ve svém usnesení odkázal na pro věc relevantní právní úpravu, konkrétně § 50b odst. 2 a 4 písm. a) o. s. ř. i na to, jak je tato úprava aktuální judikaturou - a to i judikaturou Ústavního soudu, např. nález ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (N 193/47 SbNU 539) - vykládána. Stěžovatelka sama ve skutečnosti žádnou argumentací krajským soudem předestřený výklad důvodně nezpochybňuje, neboť na něj v podstatě nereaguje.
8. Stěžovatelce tak lze sice v obecné rovině přisvědčit v tom, že porušení procesních pravidel týkajících se například doručování ze strany obecného soudu může vést k porušení práva účastníka řízení na přístup k soudu a k porušení jeho práva na spravedlivý proces. To však není případ stěžovatelky, neboť obecné soudy v jejím případě postupovaly v souladu se zákonem a ústavně konformně.
9. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu