IV. ÚS 593/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života a na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sc. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a na ochranu vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Dále v petitu navrhl, že podle § 243e odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a § 63 zákona o Ústavním soudu rozhodne jiný senát městského soudu než 14 Co.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel a první vedlejší účastnice (dále jen "matka") jsou rodiči nezletilých vedlejších účastníků, přičemž jejich poměry byly upraveny rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"), jímž byla schválena dohoda rodičů o jejich svěření do péče matky, a otec se zavázal platit na výživu každého z nich částku 10 000 Kč měsíčně. Následné návrhy otce na změnu výchovy nezletilých a snížení výživného byly zamítnuty. O dalším návrhu, jímž se stěžovatel domáhal změny výchovy nezletilých, rozhodl obvodní soud rozsudkem ze dne 20. 3. 2024 č. j. 6 P 315/2017-642, 12 P a Nc 78, 79/2023, kterým nezletilé svěřil do specifikované střídavé péče v týdenním intervalu, včetně prázdninového režimu (I. výrok), stěžovateli uložil povinnost platit na výživu nezletilého Š. částku 13 000 Kč a na výživu nezletilé T. částku 11 000 Kč měsíčně (II. výrok), matce uložil povinnost platit na výživu nezletilého Š. částku 6 000 Kč a na výživu nezletilé T. částku 4 000 Kč měsíčně (III. výrok), zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného (IV. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (V. výrok).

3. Proti výroku o střídavé péči (ohledně místa předání nezletilých a určení prázdninové péče v návaznosti na školní výuku) a výši a splatnosti výživného podal stěžovatel odvolání a proti I. a III. výroku se odvolala stěžovatelka. Městský soud po doplnění dokazování napadeným rozsudkem změnil I. až III. výrok rozsudku obvodního soudu a návrh stěžovatele na změnu úpravy péče nezletilých zamítl (I. výrok), potvrdil IV. výrok (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů (III. výrok). V odůvodnění městský soud odkázal na předchozí rozsudek obsahující výklad o předpokladech změny dosavadního rozhodnutí o výkonu práv a povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti nebo rozhodnutí o výživném, včetně střídavé výchovy, připomenul, že rodiče mají, stejně jako v době předchozích rozhodnutí, komunikační problémy a na základě doplněného dokazování uzavřel, že stanovisko nezletilých, kteří si v době posledního rozhodování přáli zachovat stávající stav, nedoznalo od té doby žádné změny. Z těchto důvodů městský soud neshledal podstatnou změnu poměrů, pro niž by bylo možné přistoupit ke změně úpravy poměrů nezletilých, tj. změnit pravomocná rozhodnutí o péči matky se zakotvením širokého styku nezletilých se stěžovatelem.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel spatřuje kvalifikovanou vadu napadeného rozsudku v účelově vypjatém hodnocení vztahu rodičů bez zřetele k obecně přijímanému vnímání vztahů rozvedených rodičů, přičemž městský soud zcela ignoroval judikaturu Ústavního soudu, tedy i doktrinální výklad institutu střídavé péče. Jeho základní právo na spravedlivý proces bylo podle jeho mínění porušeno z důvodu nerespektování ustálené judikatury, absence poučení městského soudu o důvodech změny rozhodnutí obvodního soudu s přihlédnutím ke znaleckému posudku z roku 2020, který jako důkaz soud nyní neprovedl, čímž mu zabránil uplatnit účinné námitky. Uvedené základní právo bylo porušeno i jednostranným hodnocením stanoviska syna bez komplexního posouzení vztahů dětí a rodičů a tedy i v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. 5. Stěžovatel si uvědomuje, že úkolem Ústavní soudu není věcný přezkum napadeného rozhodnutí, avšak důvody, které vedly městský soud ke změně rozsudku o nařízení střídavé péče, považuje za nepřípustnou libovůli popírající samotný institut střídavé péče.

6. Porušení práva na spravedlivý proces a na rodinný život stěžovatel odůvodňuje obsáhlými a podrobnými argumenty zaměřenými především na údajný nepřípustný rodičovský konflikt, na stanoviska dětí a vztah nezletilého syna ke stěžovateli. Je přesvědčen, že řízení v jeho věci má shodné znaky jako řízení, o kterém rozhodl Ústavní soud ve věci sp. zn I. ÚS 3065/21.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. např. usnesení ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody.

9. Z uvedeného postavení Ústavního soudu vyplývá, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko z hlediska porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o dítě (ev. také stanovení výživného). Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavnímu soudu proto v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy a na základě "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů. Stěžovatel, byť si je vědom postavení Ústavního soudu (bod 16. ústavní stížnosti), přesto staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž městský soud založil svoje rozhodnutí. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny pravomocného rozhodnutí.

10. Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že je v souladu s výše nastíněnými východisky, neboť v něm nezjistil žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Námitkami stěžovatele se městský soud řádně zabýval, dostatečně se s nimi vypořádal a neshledal, že by od poslední úpravy poměrů nezletilých došlo k takové podstatné změně ve smyslu § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pro níž by bylo možné přistoupit ke změně úpravy poměrů nezletilých, tj. změnit pravomocná rozhodnutí o péči matky se zakotvením širokého styku nezletilých se stěžovatelem (srov. bod 76. odůvodnění). Z napadeného rozsudku srozumitelně vyplývá, jaká skutková zjištění a skutkové závěry městský soud učinil a jak věc posoudil po právní stránce (bod 61. a násl. odůvodnění). Mezi skutkovými a právními závěry není dán extrémní rozpor a napadený rozsudek je ústavně akceptovatelný, a to tím spíše, že se vztahuje k otázkám, do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen zasahovat pouze v extrémních případech, o což však v dané věci nejde. Ústavní soud současně shledal, že odůvodnění napadeného rozsudku vyhovuje požadavku na podrobné a přesvědčivé odůvodnění, včetně uvedení relevantních argumentů, ve smyslu nálezu ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 (N 56/112 SbNU 9).

11. Ústavní soud, stejně jako v podobných opatrovnických věcech, uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě nebo změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných; změní-li se poměry, mohou být tyto skutečnosti podkladem pro nové posouzení. Dospěl-li městský soud na základě řádného zdůvodnění, byť odchylně od představ stěžovatele, k rozhodnutí o zamítnutí návrhu stěžovatele na změnu úpravy péče o nezletilé, jakož i o potvrzení zamítnutí jeho návrhu na snížení výživného, jde o rozhodnutí nezávislého orgánu veřejné moci, do jehož pravomoci je zásah Ústavního soudu nepřípustný.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Lze-li závěr petitu ústavní stížnosti považovat za návrh, aby Ústavní soud rozhodl, že o odvolání rozhodne jiný senát městského soudu, přehlíží stěžovatel rozsah pravomoci Ústavního soudu podle § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, proto jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a tudíž ho Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu