IV. ÚS 663/02

Odůvodnění

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu osobně dne 18. 10. 2002 se společnost A., a.s., (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2002, čj. 30 Ca 178/2000-48, ze dne 14. 8. 2002, čj. 30 Ca 257/2000-32 a ze dne 25. 9. 2002, čj. 30 Ca 258/2000-32, jimiž byly zamítnuty její žaloby proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 14. 2. 2000, čj. 110-3034a/99-0106, ze dne 14. 2. 2000, čj. 110-3034b/99-0106 a ze dne 14. 2. 2000, čj. 110-3034c/99-0106. Posledně uvedenými rozhodnutími byla změněna rozhodnutí Finančního úřadu v Blansku ze dne 25. 2. 1999, čj. 24/99, ze dne 25. 2. 1999, čj. 15/99 a ze dne 25. 2. 1999, čj. 26/99, tak, že na dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období roku 1994, 1996 a 1996 byly předepsány zvýšené částky 56.947,- Kč, 1,091.985,- Kč a 986.625,- Kč. Stěžovatelka navrhla zrušit i uvedená správní rozhodnutí napadeným rozsudkům předcházející. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná a neústavní. Krajský soud v rámci správního přezkumu dle jejího názoru nerespektoval ust. § 250i odst. 3 o.s.ř. a nepřihlédl k vadám řízení před správními orgány, ačkoliv vady zcela zjevně měly vliv na zákonnost napadených rozhodnutí. Jedná se o čtyři podstatné vady, jež stěžovatelka v odůvodnění své stížnosti podrobně specifikovala, týkající se 1/ porušení ust. § 43 odst. 2 zák.č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů ("daňový řád") Finančním úřadem Blansko, 2/ porušení § 46 odst. 2 daňového řádu Finančním úřadem Blansko, 3/ porušení § 2 odst. 2 daňového řádu Finančním ředitelstvím Brno a 4/ porušení zákazu retroaktivity právních norem všemi rozhodujícími orgány veřejné moci. Dále stěžovatelka namítla porušení Smlouvy o zamezení dvojího zdanění mezi ČR a SR a vyjádřila názor, že v jejím případě nastala situace uvedená v § 56 odst. 1 písm. a) daňového řádu, tj. daň byla stanovena někomu, kdo ji podle zákona není povinen platit. Takto bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených procesních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a do principu rovného postavení účastníků zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny. Překročením zákazu pravé retroaktivity právních norem a jejich retroaktivního výkladu, byl pak porušen čl. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"), ve spojení s čl. 40 odst. 6 Listiny. Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokud jde o první tři námitky, spočívající v údajném procesním pochybení správce daně a Finančního ředitelství v Brně, které mělo být soudem pominuto, tyto námitky nebyly v žalobě uplatněny a soud se jimi proto v souladu se zásadou dispoziční, vyjádřenou v ust. § 249 odst. 2 o.s.ř., nezabýval. U dalších námitek je toho názoru, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo porušeno. Soud se žalobními námitkami v rámci přezkumného řízení zabýval, řádně je v odůvodnění zhodnotil a odůvodnil. Na tomto svém hodnocení trvá.

Finanční ředitelství v Brně, jako vedlejší účastník, ve svém podrobném vyjádření k jednotlivým bodům ústavní stížnosti mj. uvedlo, že údajné vady řízení, specifikované v ústavní stížnosti pod body 1 až 3, v žalobách uvedeny nebyly. Při vyměření daně bylo postupováno podle zákona o daních z příjmů ve znění platném a účinném v rozhodném období a plně v souladu s čl. 15 Smlouvy mezi ČR a SR č. 257/1993 Sb., o zamezení dvojího zdanění. Navíc ani žádný důkaz o zdanění předmětných příjmů ve Slovenské republice nikdy předložen nebyl. Vyjádřilo přesvědčení, že v daném případě nebylo zasaženo do ústavních práv stěžovatelky a navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl. Ústavní soud si dále vyžádal spisy Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 178/2000, 30 Ca 257/2000 a 30 Ca 258/2000, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů. K tvrzení stěžovatelky, že jí byla uložena daňová povinnost v rozporu s daňovým řádem, resp. daňovým zákonem, Ústavní soud uvádí, že je to především správní orgán druhého stupně a následně správní soud, jež posuzují a v daném případě posoudily, legalitu daňových rozhodnutí. Skutečnost, že se stěžovatelka s takovým posouzením neztotožnila, sama o sobě není dostatečným argumentem prokazujícím oprávněnost jejího tvrzení o zásahu do ústavních práv. Ustanovení čl. 4 a čl. 11 odst. 5 Listiny hovoří o ukládání povinností, resp. daní, "na základě zákona", k čemuž v daném případě nepochybně došlo. Tedy nelze je vykládat tak, jako by Ústavní soud, v roli orgánu třetí instance, měl znovu přezkoumávat zákonnost napadených rozhodnutí, ze shromážděných podkladů vyvodit vlastní právní závěry a ty konfrontovat se závěry v rozsudku správního soudu a rozhodnutích územních finančních orgánů. V tomto smyslu je ústavní stížnost pouze opakováním argumentů uplatněných již v řízení před uvedenými orgány veřejné moci a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Pokud však jde o první tři v ústavní stížnosti namítané procesní vady, z vyžádaných spisů Krajského soudu v Brně vyplývá, že tato tvrzení jsou nově uváděnými skutečnostmi, jež nebyly uplatněny v řízení před správním soudem, a jsou předkládány až v ústavní stížnosti. V této části je proto nezbytné na ústavní stížnost pohlížet tak, že nebyly vyčerpány všechny prostředky ochraně práva. Ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je tedy v tomto směru stížnost nepřípustná. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny, a také proces byl veden způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Skutečnost, že se výsledek řízení stěžovatelce nezamlouvá, sama o sobě nezakládá neústavnost. Jádrem ústavní stížnosti je tak pouhá polemika stěžovatelky s právními závěry obecného soudu, které tento soud vyvodil při posuzování zákonnosti napadených rozhodnutí finančních orgánů. Dle přesvědčení Ústavního soudu se Krajský soud v Brně vyjádřil ke všem námitkám, které byly obsaženy v žalobě, svoje závěry v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, řádně odůvodnil a poukázal na všechny okolnosti, z nichž při tomto posuzování vycházel. Ústavní soud není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názoru vysloveného soudem rozhodujícím její spor, neznamená to ještě porušení práva na soudní ochranu. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stejně tak Ústavní soud neshledal porušení principu rovnosti účastníků v řízení, zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny. Námitku porušení čl. 1 Ústavy, ve spojení čl. 40 odst. 6 Listiny, pak Ústavní soud nemohl akceptovat z toho důvodu, že cit. ustanovení Listiny dopadá na posuzování trestnosti činu a ukládání trestů, tedy nikoliv na věc stěžovatelky.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2003

JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu