IV. ÚS 664/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její vlastnické právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 41 C 46/2017 se podává, že žalobci (původně Bettina Stapleton, Thomas Karen, Mary Anderson Eirich Kohn, Michal Paul Kohn a Jan Halouzka) se domáhali vůči čtyřem žalovaným (jednou z nich byla stěžovatelka) určení, že jsou podílovými spoluvlastníky dvou specifikovaných pozemků v k. ú. Štýřice. Tvrdili, že na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Brno (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 7. 9. 2012 se stali podílovými spoluvlastníky pozemku, který tvoří sporné pozemky, přičemž tyto sporné pozemky jsou zapsány na listech vlastnictví vedených pro stěžovatelku a pro zbývající žalované, kteří jsou jejich držiteli/uživateli z období let 2005 a 2007 poté, co byly na jejich vlastnicky propojené předchůdce převedeny v letech 1999 a 2000. Rozhodnutí pozemkového úřadu bylo předloženo příslušnému katastrálnímu úřadu, zápis do katastru však nebyl proveden s odůvodněním, že navrhovaný vklad nenavazuje na dosavadní zápisy. Sporné pozemky byly ve vlastnictví podniku Brněnské cihelny, státní podnik (od roku 1995 v konkursu, od r. 1998 v likvidaci), přestože žalobci, resp. jejich právní předchůdci, uplatnili k těmto pozemkům restituční nárok, povinná osoba (správkyně konkursní podstaty) je převedla na předchůdce současných držitelů, tedy i předchůdce stěžovatelky. Žalobci namítali neplatnost těchto převodů a poukazovali na skutečnost, že tyto převody považoval za neplatné i pozemkový úřad. Stěžovatelka se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 11. 7. 2017 (č. l. 51 až 54 spisu městského soudu), v němž navrhovala zamítnutí žaloby, upozorňovala na rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004 sp. zn. 29 Odo 394/2002, odkazovala na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 762/11 a z důvodu právní jistoty tvrdila, že sporné pozemky nabyla vydržením. Městský soud po provedeném dokazování napadeným rozsudkem žalobě vůči stěžovatelce vyhověl (I. výrok), vyhověl žalobě i vůči dalším žalovaným (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. až VI. výrok, přičemž povinnosti stěžovatelky se týká III. a IV. výrok). Ke spornému pozemku, k němuž je zapsáno vlastnictví stěžovatelky, městský soud uvedl, že souhlas s jeho prodejem mimo dražbu dal konkursní soud, i tak je smlouva absolutně neplatná, protože správkyně konkursní podstaty úpadce věděla, že pozemek je dotčen restitučním nárokem, přesto jej v rozporu s § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, převedla, a to ještě předtím, než žalobci mohli podat vylučovací žalobu. K odkazu stěžovatelky na předchozí závěry soudů uvedl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4062/2010 (a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 762/11) byla překonána novějšími rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 520/2016 a sp. zn. 29 Cdo 4716/2015. Dále dodal, že stěžovatelka se nestala vlastníkem pozemku ani vydržením, neboť dobrá víra původní nabyvatelky byla narušena doručením žaloby v roce 2005.

3. Proti I. výroku a závislým výrokům o náhradě nákladů řízení rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání (opět s odkazem, kromě jiných, na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 394/2002), proti zbývajícím výrokům podali odvolání ostatní žalovaní. V průběhu odvolacího řízení zemřela Bettina Stapleton, proto bylo v řízení pokračováno s jejím dědicem Davidem Paulem Stapletonem. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná, a napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. až V. výrok, přičemž povinnosti stěžovatelky se týká II. a III. výrok). V odůvodnění konstatoval, že právní závěry městského soudu jsou souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně uvedl, že kupní smlouva ze dne 7. 4. 2000 byla absolutně neplatná, stejně jako navazující právní úkony, a že nedošlo ani k nabytí vlastnického práva vydržením, neboť žádný z držitelů nebyl oprávněným držitelem po celou vydržecí dobu.

4. Stěžovatelka proti I. výroku a závislým výrokům o náhradě nákladů řízení podala dovolání. Protože v průběhu dovolacího řízení zemřel žalobce Thomas Karen, rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením, že v řízení bude pokračováno s Vratislavem Pěchotou Jr. Esq., jako správcem pozůstalosti (I. výrok). Nejvyšší soud shledal, že v posouzení právních otázek je rozsudek krajského soudu v souladný s ustálenou judikaturou, tudíž napadeným usnesením dovolání odmítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (III. a IV. výrok).

Argumentace stěžovatelky

5. Porušení ústavně zaručeného vlastnického práva spatřuje stěžovatelka zejména v odmítnutí ochrany jejímu vlastnickému právu, jakožto nabyvatelce sporných pozemků, která je nabyla (resp. její právní předchůdce) na základě kupní smlouvy řádně uzavřené se správkyní konkursní podstaty (tj. úřední osobou), se souhlasem konkursního soudu (tj. s důvěrou v akt státu) a v dobré víře, že právní titul je platný. Restituenti jednali v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt a své nároky v insolvenčním řízení neuplatnili zákonným způsobem a v zákonné lhůtě.

6. Stěžovatelka polemizuje se závěrem městského soudu a krajského soudu, že kupní smlouva (a navazující převody) je neplatná pro rozpor s § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Především formuluje názor, že správce konkursní podstaty není osobou povinnou podle uvedeného ustanovení, což plyne jednak ze samotného znění tohoto ustanovení i judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudky ze dne 27. 4. 2010 sp. zn. 21 Cdo 23/2008, ze dne 29. 7. 2024 sp. zn. 29 Odo 394/2002 a další).

7. Závěr obecných soudů, že pozemek byl sepsán do konkursní podstaty v rozporu s § 68 zákona o konkursu a vyrovnání, zpochybňuje stěžovatelka tvrzením, že nebyla prokázána vědomost správkyně konkursní podstaty o uplatněných restitučních nárocích a nebylo ani prokázáno jejich řádné a včasné uplatnění. Připomíná, že v průběhu celého řízení odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4062/2010, který byl potvrzen usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 3 2012 sp. zn. III. ÚS 762/11, a také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2024 sp. zn. 29 Odo 394/2002.

8. Stěžovatelka nesouhlasí s postupem obecných soudů při hodnocení dobré víry právnické osoby, která má kolegiální statutární orgán. Odkazuje na historické prameny, podle nichž v takovém případě je třeba dobrou víru posuzovat podle většiny členů tohoto orgánu, a upozorňuje, že původní nabyvatelka pozemku RNDr. Anna Kokolusová, u níž soudy shledaly narušení dobré víry, byla členkou dozorčí rady. Řadou odkazů na judikaturní závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu stěžovatelka podporuje svůj náhled na význam pravomocného usnesení konkursního soudu a důvěru v zákonnost postupu orgánů veřejné moci. Podle stěžovatelky se obecné soudy nevěnovaly dalšímu originárnímu způsobu nabytí vlastnického práva, a sice dobrověrnému způsobu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Průběh řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní stížnost byla podle rozvrhu práce přidělena soudci Josefu Fialovi, jako soudci zpravodaji, který podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost účastníkům řízení a žalovaným k vyjádření.

11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatoval, že řádně odkázal na judikaturu, která podle jeho přesvědčení odpovídá na otázky, jejichž (opětovného) věcného řešení se stěžovatelka domáhala. Nejvyšší soud zvažoval možné kasační zásahy Ústavního soudu do napadeného usnesení a uzavřel, že stěžovatelčina argumentace představuje především polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů v rovině podústavního práva, jejichž přehodnocení Ústavnímu soudu nepřísluší, a proto navrhl, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

12. Krajský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil a Městský soud ve vyjádření odkázal na napadený rozsudek.

13. Vedlejší účastníci ve společném vyjádření považují napadená rozhodnutí za zcela správná, respektující ustálenou judikaturu, vykládající právní předpisy ústavně konformním způsobem a odkázali na rozhodnutí obecných soudů a Ústavního soudu v řízeních s obdobnou právní problematikou.

14. Žalovaní na výzvu k vyjádření nereagovali, proto Ústavní soud má zato, že se, v souladu s poučením obsaženým ve výzvách, vedlejšího účastenství vzdali.

15. Obdržená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice.

16. Dne 4. 12. 2025 návrh soudce zpravodaje Josefa Fialy nezískal potřebnou většinu hlasů. Proto byla předsedou senátu dne 10. 12. 2025 určena postupem podle § 55 zákona o Ústavním soudu jako nová soudkyně zpravodajka Lucie Dolanská Bányaiová. Z důvodu ukončení mandátu soudce Josefa Fialy ke dni 17. 12. 2025 byl novým členem rozhodujícího senátu, v souladu s rozvrhem práce, stanoven soudce Michal Bartoň.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

17. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

18. Ústavní soud se již zabýval stížnostmi proti rozhodnutím obecných soudů ve skutkově i právně podobných případech, jejichž účastníky řízení byli totožní restituenti, týkající se však jiných pozemků (viz usnesení ze dne 7. 9. 2023 sp. zn. II. ÚS 2287/23, ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1338/23, ze dne 19. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 2947/23, ze dne 11. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 1987/24 - nynější stěžovatelka byla stěžovatelkou i v tomto řízení). Ústavní soud tedy již opakovaně posoudil námitky obsahově téměř totožné s námitkami nyní vznesenými stěžovatelkou, přičemž je shledal zjevně neopodstatněnými. To platí ve vztahu k výkladu § 5 odst. 3 zákona o půdě a pozici správkyně konkursní podstaty (viz především usnesení III. ÚS 2947/23, zejm. bod 12) i k otázce absence dobré víry, včetně otázky posuzování dobré víry u právnických osob (tamtéž, zejm. body 15 a 17). Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal důvod se od závěrů citovaných usnesení odchýlit a v podrobnostech na ně odkazuje. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích případem podrobně zabývaly a své závěry logicky zdůvodnily.

19. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky, proto z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu