Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Písaříkové, zastoupené Mgr. Jakubem Dostálem, advokátem, sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2024 č. j. 27 Cdo 3186/2024-2118, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. Ing. Jiřího Písaříka, 2. JUDr. Jaroslava Brože, MJur., sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, insolvenčního správce dlužníka Tomáše Bárty a 3. obchodní společnosti BOHEMIA ENERGY entity s.r.o., sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. První vedlejší účastník (žalobce) se domáhal určení, že stěžovatelka (druhá žalovaná) je vlastníkem podílu ve výši 10 % odpovídajícímu vkladu do základního kapitálu ve výši 40 000 Kč ve třetí vedlejší účastnici (třetí žalované).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 3. 2020 č. j. 73 Cm 214/2014-589 určil, že stěžovatelka je vlastníkem podílu ve výši 10 % ve třetí vedlejší účastnici (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až V).
4. Proti rozsudku městského soudu podal odvolání druhý vedlejší účastník (první žalovaný). V průběhu odvolacího řízení vzal první vedlejší účastník žalobu zpět. Se zpětvzetím žaloby souhlasily stěžovatelka a třetí vedlejší účastnice (třetí žalovaná). Druhý vedlejší účastník se zpětvzetím žaloby nesouhlasil, neboť je považoval za "obstrukční úkon".
5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 7. 10. 2021 č. j. 7 Cmo 229/2020-1417 rozhodl, že zpětvzetí žaloby je neúčinné (výrok I), a zamítl návrh na přerušení řízení (výrok II). Proti rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí žaloby podali dovolání stěžovatelka a první a třetí vedlejší účastník.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, jelikož nebylo přípustné, neboť rozhodnutí vrchního soudu o neúčinnosti zpětvzetí žaloby a o zamítnutí návrhu na přerušení odvolacího řízení nebylo rozhodnutím odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí. První vedlejší účastník v dovolání odkazoval na důvodovou zprávu k zákonu č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, v níž se uvádí, že "Způsobilým předmětem dovolání tedy je rozhodnutí odvolacího soudu, kterým (...) bylo rozhodnuto, že zpětvzetí žaloby není účinné". K tomu Nejvyšší soud uvedl, že má-li být odvolací řízení skončeno rozhodnutím o neúčinnosti zpětvzetí žaloby, může jít pouze o případ, kdy odvolací soud rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí, kterým soud prvního stupně pro zpětvzetí žaloby řízení zastavil. V posuzované věci však o tento případ nešlo.
7. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že vrchní soud po rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí žaloby pokračoval v řízení ve věci samé a rozsudkem ze dne 19. 5. 2022 č. j. 7 Cmo 229/2020-1784 změnil rozsudek městského soudu tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II až IV).
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Vytýká mu, že vycházel pouze z jazykového výkladu, ale nepřihlédl k úmyslu zákonodárce (historickému výkladu), teleologickému výkladu, ani k logickému výkladu. Z důvodové zprávy k občanskému soudnímu řádu (popsané výše v usnesení Nejvyššího soudu) nevyplývá, že by nebylo možno podat dovolání proti rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí žaloby. Podle stěžovatelky by závěr přijatý Nejvyšším soudem znamenal snížení míry obrany účastníka řízení v případě, kdy ke zpětvzetí žaloby dojde až v odvolacím řízení.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. O takový případ v nyní posuzované věci nejde.
11. Stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo její dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, neboť nesměřovalo proti konečnému rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu. Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19 (N 182/96 SbNU 300)]. V posuzované věci Ústavní soud žádné porušení záruk řádného procesu neshledal.
12. Ústavní soud neshledává neústavní závěr Nejvyššího soudu, že proti usnesení odvolacího (vrchního) soudu o neúčinnosti zpětvzetí žaloby, resp. obecně proti rozhodnutí, kterým není řízení ukončeno, není přípustné dovolání. Tento závěr je rovněž v souladu s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 20. 9. 2022 sp. zn. 26 Cdo 2079/2022). Závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání z důvodu neukončenosti řízení ve věci samé by platil obdobně i pro řízení o ústavní stížnosti. Jelikož však stěžovatelka podala dovolání, zabýval se Ústavní soud její ústavní stížností napadající usnesení Nejvyššího soudu, jímž dovolání odmítl jako nepřípustné. Neopodstatněnost ústavní stížnosti, jakož i důvody nepřípustnosti dovolání, jen podtrhuje fakt, že v mezidobí řízení ve věci samé dospělo momentálně do stadia, kdy je proti rozsudku vrchního soudu podáno stěžovatelkou, prvním a třetím vedlejším účastníkem dovolání, o němž nebylo dosud Nejvyšším soudem rozhodnuto, nicméně právní moc dovoláním napadeného rozsudku vrchního soudu byla odložena (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2023 č. j. 27 Cdo 138/2023-2060).
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu