IV. ÚS 692/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva na nestranný soud zaručená čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a svobodách (sc. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem městský soud rozhodl o vině a trestu dalších obviněných a podle § 101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku o zabrání věci. Uvedené trestné činnosti se měli obvinění dopustit - stručně řečeno - tak, že po vzájemné dohodě a společným jednáním nechali dopravit ze zahraničí do České republiky velké množství minerálního oleje, který používali k pohonu motorů vlastních vozidel, dále ho využívali při své podnikatelské činnosti a rovněž jej prodávali jako motorovou naftu dalším odběratelům, aniž přiznali a uhradili spotřební daň a daň z přidané hodnoty. Tím způsobili České republice škodu v celkové výši 1 700 088 Kč.

3. Následná odvolání obviněných Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") jako nedůvodná zamítl.

4. Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatel a obviněný R. K. dovolání, která Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. a II. výrok). Nejvyšší soud se neztotožnil s dovolací argumentací stěžovatele, který vznášel výhrady proti členům senátu městského soudu s tím, že byli vyloučeni z rozhodování o jeho věci z důvodu podjatosti. Rozsudek městského soudu měl být totiž podle stěžovatele vyhotoven z 98 % již před svým vyhlášením, což podle stěžovatele značí, že si senát vytvořil pevný názor k podílu stěžovatele na trestné činnosti ještě před ukončením hlavního líčení, a proto v dané věci nemohl rozhodovat nestranně. K této námitce Nejvyšší soud uvedl, že byť takto vedená argumentace je podřaditelná pod zákonem specifikovaný dovolací důvod, podmínka pro vyloučení soudkyně a přísedících v dané věci nebyla splněna a odkázal na odůvodnění usnesení městského soudu ze dne 14. 5. 2024 č. j. 9 T 41/2023-1511 a na odůvodnění usnesení krajského soudu ze dne 9. 7. 2024 č. j. 8 To 178/2024-1588. Dále uvedl, že kompletní dokazování bylo dokončeno v předposledním hlavním líčení dne 3. 11. 2023 a k odročení hlavního líčení došlo toliko za účelem vyčkání právní moci rozsudku ze souvisejícího soudního řízení. Nelze proto podle Nejvyššího soudu městskému soudu vytýkat, že takřka čtyřměsíční období, s ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti, využil k přípravě konceptu rozhodnutí. Ostatně ve věci rozhodující senát městského soudu si zjevně vyčlenil i prostor pro případnou změnu připraveného konceptu s tím, že před samotným vyhlášením rozsudku se radil asi 40 minut. Okolnost, že senát měl k dispozici koncept rozhodnutí připravený předem, nijak nezabraňuje tomu, aby po slyšení stran přijal jiný názor. Z tohoto daného důvodu Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel setrvává na své zásadní výhradě, tj. že byl ve svém důsledku odsouzen senátem, který ve věci neměl rozhodovat, neboť byl vyloučen. Na jeho uplatněnou argumentaci dostatečně nereagoval ani krajský soud v napadeném usnesení, a proto stěžovatel jeho rozhodnutí považuje v tomto rozsahu za nepřezkoumatelné. Na tom nic nemění okolnost, že uvedenou námitkou se v samostatném dílčím řízení zabýval městský soud a rovněž krajský soud, jako soud stížnostní. Stěžovatel ovšem s odůvodněním, že v jeho věci nerozhodoval senát obsazený vyloučenými členy, nesouhlasí, neboť je podle něj podstatné jeho objektivní vnímání toho, zda členové senátu byli zaujatí, tedy že nebyli nestranní. Proto neobstojí ani závěr krajského soudu, že ze spisu nebyla zjištěna žádná okolnost, proč by členové senátu měli poměr k dané věci nebo k osobám, které jsou spojeny s daným řízením. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že předem připravený koncept rozhodnutí, byť bylo fakticky zcela dokončeno dokazování, odpovídá zásadě hospodárnosti, neboť pokud byl text rozhodnutí do značné míry dokončen, bylo by naopak nehospodárné, jestliže by v důsledku informací plynoucích ze závěrečných řečí musel být připravený text přepracován.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. V posuzované věci Ústavní soud žádné kvalifikované vady nezjistil.

8. Ústavní soud především neshledal, že by napadenými rozhodnutími - vzhledem ke stěžovatelem uplatněné námitce - byla jakkoliv porušena stěžovatelova práva. Odůvodnění ústavní stížnosti je založeno v podstatě jen na tom, že stěžovatel je právní laik a pokud se dozvěděl, že již před závěrečnou fází hlavního líčení byl koncept rozsudku městského soudu, jako soudu prvního stupně, z velké části již připraven, ohrozilo to jeho důvěru v nestranné a nezávislé rozhodování takového soudu. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu se stěžovatelovou námitkou podrobně zabývaly a srozumitelně objasnily, že stěžovatelovy obavy o nestrannost a nezávislost rozhodování členů senátu městského soudu v jeho věci nejsou namístě. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti, kromě rekapitulace svého dosavadního postoje, nepřináší žádnou relevantní věcnou argumentaci, jejímž prostřednictvím by závěry přijaté obecnými soudy zpochybnil. Zadané situace ovšem Ústavnímu soudu nezbývá, než aby odkázal na závěry obecných soudů s tím, že je považuje za ústavně akceptovatelné.

9. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu