Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lubomíra Šprdlíka, zastoupeného Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem, sídlem Valdštejnská 381/6, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2024 č. j. 29 Cdo 2802/2023-309, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 62 Co 244/2022-267 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. března 2022 č. j. 42 C 174/2015-220, ve znění opravného usnesení ze dne 19. srpna 2022 č. j. 42 C 174/2015-238, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatel byl zaměstnancem pojišťovny, která se dostala do úpadku. Do konkursního řízení přihlásil pracovněprávní pohledávku ve výši cca 530 tis. Kč, kterou považoval za pohledávku za konkursní podstatou. Správce konkursní podstaty vyplatil stěžovateli pouze cca 130 tis. Kč (před odpočtem daně z příjmů a částek odváděných zaměstnavatelem šlo o částku bezmála 300 tis. Kč) a zbytek pohledávky označil za pohledávku druhé třídy. Konkursní soud posléze usnesením provedl částečný rozvrh. Proti rozvrhovému usnesení nepodal stěžovatel odvolání a místo toho proti němu brojil samostatnou žalobou. Touto žalobou se stěžovatel proti správci konkursní podstaty úspěšně domohl existence dotčené pohledávky a také uložení povinnosti ji vyplatit (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 2013 č. j. 27 C 162/2007-166, proti kterému správce konkursní podstaty nepodal odvolání). Tímto rozsudkem byla pravomocně uložena správci konkursní podstaty povinnost zaplatit stěžovateli částku 398 702 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Na základě tohoto rozsudku nebyla pohledávka nicméně uspokojena, neboť v konkursní podstatě již nebyl dostatek finančních prostředků, což plyne i z konečné zprávy správce konkursní podstaty. Konkurs skončil pro nedostatek majetku a Vrchní soud v Praze ke konci konkursního řízení dovodil, že žádná ze stěžovatelových pohledávek nemohla mít povahu pohledávky za konkursní podstatou a část dokonce postrádala právní důvod své existence. K rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1ze dne 22. 1. 2013 vrchní soud uvedl, že tam nastal rozpor mezi výrokem (v němž pohledávku řadí mezi pohledávky za podstatou) a odůvodněním (v němž ji za pohledávku za podstatou nepovažuje).
3. Stěžovatel považoval nevyplacenou částku přiznanou rozsudkem ze dne 22. 1. 2013 za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (správce konkursní podstaty a konkursního soudu) a tento nárok uplatnil u vedlejší účastnice. Ta nároku nevyhověla, stěžovatel proto podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), který ji nyní napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady řízení (výrok II). Obvodní soud z výsledků konkursního řízení s odkazem na závěry vrchního soudu dovodil, že stěžovatelův nárok neměl být ani částečně zařazen mezi pohledávky za konkursní podstatou a ve zbytku neměl právní základ. Za nesprávný úřední postup je možné považovat naopak to, že stěžovateli byla část jeho pohledávky vyplacena přednostně. Další část námitek stěžovatele byla lichá, neboť je měl stěžovatel uplatňovat již v samotném konkursním řízení a ne až v řízení odškodňovacím. Obvodní soud nedovodil odpovědnostní titul a uvedl, že i kdyby snad existoval, byla přetržena příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a nesprávným úředním postupem. Stěžovatel se na škodě spolupodílel tím, že proti rozvrhovému usnesení nepodal odvolání a jeho námitky, že se s rozvrhovým usnesením nemohl seznámit, jsou nepřípadné (body 29 a 30 rozsudku obvodního soudu).
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) - byť mírně korigoval jeho právní závěry - a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Z ustálené judikatury vyplývá, že nešlo o nesprávný úřední postup, ale o tvrzené nezákonné rozhodnutí, neboť napadený postup směřoval k vydání rozhodnutí. Základní podmínkou pro vznik nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je skutečnost, že příslušný orgán rozhodnutí zrušil či změnil. To se nestalo, usnesení o částečném rozvrhu zrušeno nebylo, to ani zčásti, stěžovatelův nárok je proto neoprávněný. Stěžovateli nadto nic nebránilo podat proti rozvrhovému usnesení odvolání. Vzhledem k nedostatku majetku v konkursní podstatě jsou bez významu odkazy na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 2013.
5. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání a Nejvyšší soud jej v záhlaví označeným usnesením odmítl. Stručně odůvodnil, že judikatura dovolacího soudu je v rozsahu všech dovolacích námitek ustálená a posléze na ni odkázal a shrnul její závěry.
6. Stěžovatel založil ústavní stížnost na třech argumentačních liniích. Zaprvé, správce konkursní podstaty nevyplacením stěžovatelovy pohledávky postupoval v rozporu se zákonem, protože měl povinnost ji uspokojit v plné výši. Tomuto závěru nasvědčuje i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 2013, který mu tuto právo přiznává. Stěžovatel neměl možnost brojit proti rozvrhovému usnesení, protože v té době nefungoval insolvenční rejstřík a nebyl tak o jeho vydání informován. Zadruhé, civilní soudy pochybily v tom, že za právní titul, ze kterého stěžovatel odvozuje svůj nárok, považovaly nezákonné rozhodnutí, nikoli nesprávný úřední postup. Zatřetí, stěžovatel kritizuje formalistický závěr obecných soudů, že ke škodě došlo proto, že nehájil svá práva. Ke škodě totiž došlo protiprávním postupem správce a konkursního soudu.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. Ústavní stížnost však neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel vnímá zjevně Ústavní soud jako nějaký další, Nejvyššímu soudu instančně nadřazený soud, to je však zjevný omyl. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by jejich rozhodnutí překročila meze ústavnosti [srov. např. již nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)]. O tuto situaci však v nyní posuzované věci nejde.
9. Stěžovatel pokračuje v obecné polemice, kterou již uplatnil před obecnými soudy a pouze opakuje tytéž argumenty. Napadená rozhodnutí přitom civilní soudy v souladu s ústavními požadavky pečlivě odůvodnily a vypořádaly se s veškerou uplatňovanou argumentací stěžovatele, včetně možnosti napadat rozvrhové usnesení (zejm. body 28 až 31 rozsudku obvodního soudu a body 15 až 21 rozsudku městského soudu). Skutečnost, že s tímto posouzením stěžovatel nesouhlasí, porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. To, že stěžovatel nebránil svá práva již v průběhu konkursního řízení, může jít pouze k jeho tíži.
10. Zároveň je nutné dodat, že k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 2013, od kterého stěžovatel odvozuje svůj nárok, se již Ústavní soud vyjádřil a v postupu konkursního soudu neshledal porušení jeho práv. Rovněž uvedl, že se stěžovatelovy námitky (tvrzené i v nyní posuzované věci) míjí s tím, k čemu došlo v průběhu konkursního řízení (viz usnesení ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 165/24, body 9 až 15).
11. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu