IV. ÚS 706/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka a vedlejší účastníci (respektive dříve otec vedlejších účastníků, který však v průběhu soudního sporu zemřel) vedli dlouholetý spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bytového domu.

3. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") v roce 2012 spoluvlastnictví zrušil, přikázal bytový dům do výlučného vlastnictví otce vedlejších účastníků a přiznal stěžovatelce přiměřenou náhradu za její dosavadní spoluvlastnický podíl. Rozsudek nabyl právní moci 16. 12. 2013. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud její dovolání odmítl.

4. Proti rozsudku obvodního soudu stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost, kterou sice městský soud zamítl, ovšem nakonec se žalobou uspěla u Nejvyššího soudu, jenž usnesení městského soudu zrušil (usnesením ze dne 21. 12. 2016 č. j. 21 Cdo 1800/2016-505). Městský soud následně zrušil rozsudek obvodního soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. V mezidobí uzavřeli otec a vedlejší účastníci dne 9. 6. 2014 darovací smlouvu. Podle ní každý z vedlejších účastníků nabyl spoluvlastnický podíl o velikosti ideálních dvou pětin na nemovitosti, jejich otec si ponechal zbývající pětinu (právní účinky vkladu ke dni 4. 7. 2014). Platnost této smlouvy se posléze stala zásadní otázkou v dalším řízení mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky (resp. jejich otcem).

6. V pořadí druhým rozsudkem z roku 2018 obvodní soud zrušil podílové spoluvlastnictví otce vedlejších účastníků a stěžovatelky k jedné pětině nemovitostí. Ideální jednu pětinu nemovitostí přikázal do výlučného vlastnictví otce vedlejších účastníků a uložil mu povinnost zaplatit stěžovatelce na vypořádání podílu 6 890 000 Kč, kterou již stěžovatelce otec vedlejších účastníků dříve zaplatil. Ve vztahu k vypořádání podílu ve výši čtyř pětin obvodní soud žalobu zamítl.

7. Po smrti otce v roce 2018 vstoupili do pozice žalobců oba vedlejší účastníci.

8. Městský soud rozsudek soudu prvního stupně co do vypořádání podílu ve výši jedné pětiny na nemovitostech a jeho přikázání žalobcům i co do zamítavého výroku ve vztahu k vypořádání podílu ve výši čtyř pětin z celku potvrdil. Rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud změnil co do výše vypořádacího podílu, který stanovil částkou 1 790 000 Kč. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 2. 2022 č. j. 22 Cdo 318/2021-897 rozsudky soudů nižších stupňů v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že předmětem vypořádání podílového spoluvlastnictví může být jen celá věc, přičemž řízení se musí účastnit všichni spoluvlastníci. Konstatoval, že v dalším řízení musí soud posoudit především platnost darovací smlouvy mezi vedlejšími účastníky a jejich otcem. Uvedl dále, že soud prvního stupně může k zodpovězení této otázky vyčkat rozhodnutí ve věci o určení vlastnického práva k nemovitosti.

9. Souběžně s nyní napadeným řízením bylo totiž vedeno řízení o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že stěžovatelka a otec vedlejších účastníků jsou podílovými spoluvlastníky sporné nemovitosti, a to každý v rozsahu ideální poloviny vzhledem k celku. Soudy nižších stupňů žalobu zamítly a jejich rozhodnutí následně potvrdil také Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné (usnesením ze dne 3. 1. 2024 č. j. 24 Cdo 1829/2023-409). Obecné soudy v uvedeném řízení dospěly k závěru, že darovací smlouva ze dne 9. 6. 2014 uzavřená mezi vedlejšími účastníky a jejich otcem není právním jednáním obcházejícím zákon či rozporným s dobrými mravy, a je tedy platná. Na vedlejší účastníky se proto vztahuje ochrana podle § 235i odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") a při posuzování právních poměrů vedlejších účastníků se vychází z již původního, byť zrušeného, rozsudku obvodního soudu z roku 2012. Ten přikázal celý bytový dům do vlastnictví otce vedlejších účastníků, kteří se následně po uzavření darovací smlouvy stali spoluvlastníky. O ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů v řízení o žalobě na určení vlastnického práva rozhodoval Ústavní soud usnesením ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. IV. ÚS 741/24, kterým ji odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

10. Obvodní soud v nyní posuzované věci vyčkal pravomocného skončení řízení o určovací žalobě a jeho výsledku uzpůsobil svoji výchozí úvahu o velikosti spoluvlastnických podílů účastníků. Napadeným rozsudkem ze dne 28. 12. 2022 č. j. 8 C 403/2007-1140 zrušil podílové spoluvlastnictví vedlejších účastníků a stěžovatelky (výrok I), nemovitost přikázal rovným dílem do spoluvlastnictví vedlejších účastníků (výrok II) a uložil každému z vedlejších účastníků zaplatit stěžovatelce na vypořádací podíl 2 315 000 Kč (výroky III a IV), které již stěžovatelce zaplatili. Obvodní soud vycházel z toho, že podíl stěžovatelky tvoří ideální jednu desetinu z celku, zatímco vedlejší účastníci disponují devíti desetinami z celku. Již z toho důvodu obvodní soud rozhodl o přikázání nemovitosti vedlejším účastníkům a přihlédl i k tomu, že otec vedlejších účastníků měl o nemovitost dlouhodobý zájem a měl v úmyslu ji využít pro uspokojení bytových potřeb své rodiny. Z ideální jedné desetiny nemovitosti byl stanoven vypořádací podíl.

11. Napadeným rozsudkem městský soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil a ve výroku III a IV jej změnil tak, že oba vedlejší účastníci jsou povinni zaplatit stěžovatelce na vyrovnání jejího podílu 2 315 000 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. V základních úvahách o výši podílů a způsobu vypořádání spoluvlastnictví se městský soud ztotožnil se soudem prvního stupně. Nepřisvědčil mu však v závěru o tom, že vedlejší účastníci vypořádací podíl stěžovatelce již vyplatili tím, že jejich právní předchůdce v minulosti zaplatil na vypořádání podílu stěžovatelky o velikosti jedné poloviny ještě vyšší částku, kterou mu stěžovatelka nevrátila.

12. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako návrh nepřípustný a rozhodl o tom, že stěžovatelka je povinna zaplatit oběma vedlejším účastníkům náhradu nákladů dovolacího řízení.

Argumentace stěžovatelky

13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje, že darovací smlouva mezi vedlejšími účastníky a jejich otcem je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a pro obcházení zákona, v důsledku čehož se na danou věc nemohou uplatnit účinky § 235i odst. 3 o. s. ř. Uzavřením darovací smlouvy vedlejší účastníci zmařili účel řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a tímto právním jednáním připravili stěžovatelku bez právního důvodu a bez náhrady o podíl ideálních čtyř desetin na uvedené nemovitosti. V nynějším řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byl vypořádáván jen její podíl ve výši ideální jedné desetiny, ačkoliv původně byla vlastnicí ideální jedné poloviny z celku. Pokud soud přikázal nemovitost do vlastnictví vedlejších účastníků, měl vedlejším účastníkům současně uložit povinnost k úhradě vypořádacího podílu ve výši odpovídající jedné polovině obvyklé ceny nemovitosti. Stěžovatelka má za to, že byla napadenými rozhodnutími soudu zbavena vlastnického práva k podílu ideálních čtyř desetin na nemovitosti, a to bez náhrady, což je v rozporu s jejím právem na ochranu vlastnictví.

14. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že jí dovolací soud uložil povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení každého z vedlejších účastníků. O povinnosti k náhradě nákladů řízení přitom bylo v předcházejícím řízení odvolací soudem rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v daném sporu jde o tzv. iudicium duplex. V tomto ohledu stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 572/19, a zejména sp. zn. I. ÚS 3202/20 (dříve vydaný v návaznosti na rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení v nyní posuzované věci).

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

16. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami majícími za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady v posuzované věci Ústavní soud nezjistil.

17. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně napadá závěry soudů týkající se platnosti darovací smlouvy, kterou otec vedlejších účastníků převedl na každého z nich ideální dvě pětiny z bytového domu. Tato otázka přitom byla primárně předmětem přezkumu v řízení o žalobě na určení vlastnictví, v němž soudy dospěly k jednoznačnému závěru o tom, že tato smlouva je platná. Závěry obecných soudů v řízení o určovací žalobě Ústavní soud potvrdil ve shora odkazovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 741/24, kdy neshledal v postupu a úvahách obecných soudů žádná pochybení, která by představovala porušení požadavků řádného procesu (viz body 12 až 17 usnesení). V nynější ústavní stížnosti pokládá stěžovatelka totožnou otázku, Ústavnímu soudu proto nezbývá než na ni poskytnout totožnou odpověď.

18. Namítá-li nyní stěžovatelka, že v důsledku napadených rozhodnutí byla zbavena svého vlastnického práva k ideálním čtyřem desetinám na nemovitosti, Ústavní soud se s její námitkou neztotožnil. Jak vyplývá z předchozího vývoje řízení, v důsledku uplatnění ochrany osob, které nejsou účastníky řízení, podle § 235i odst. 3 o. s. ř. se v části týkající se ideálního podílu čtyř pětin nemovitosti, které na vedlejší účastníky převedl jejich otec rovným dílem, vychází z původního rozsudku obvodního soudu z roku 2012, kterým bylo spoluvlastnictví zrušeno a vypořádáno. Již v řízení o určovací žalobě obecné soudy dovodily, že stěžovatelka není vlastnicí ideální jedné poloviny z celku, jak opakovaně tvrdí v ústavní stížnosti. V nyní posuzovaném řízení obecné soudy na tento závěr navázaly a odůvodněně rozhodly o zrušení podílového spoluvlastnictví a povinnosti vedlejších účastníků zaplatit stěžovatelce částku na vyrovnání jejího podílu. V jejich postupu, ani závěrech jejich rozhodnutí Ústavní soud neshledal jakoukoliv vadu, která by odůvodňovala jeho kasační zásah.

19. Za porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky pak nelze považovat ani skutečnost, že dovolací soud uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení obou vedlejších účastníků. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto jako nepřípustné, dovolacímu soudu tedy nelze vytknout, že povinnost k náhradě nákladů uložil v souladu s § 146 odst. 3 o. s. ř., který se vztahuje i na odmítnutí mimořádného opravného prostředku. Výhrada týkající se řízení, které mají charakter tzv. iudicii duplicis, se v takovém případě neuplatní, neboť o nákladech nebylo rozhodováno podle (meritorního) úspěchu ve věci.

20. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu