IV. ÚS 734/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 27. 5. 2024 č. j. 13 C 149/2023-61 zamítl žalobu podanou proti stěžovateli o zaplacení částky 9 822 Kč s příslušenstvím a vedlejšímu účastníku uložil zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení (výroky I a II rozsudku obvodního soudu). Dále obvodní soud zamítl žalobu podanou proti stěžovateli a vedlejší účastnici (jeho dceři) o zaplacení částky 13 352 Kč s příslušenstvím a vedlejšímu účastníkovi uložil zaplatit jim náhradu nákladů řízení (výroky III a IV rozsudku obvodního soudu). Uvedený rozsudek obvodního soudu byl vydán v řízení o žalobách vedlejšího účastníka jako správce v domě se čtyřmi bytovými jednotkami. Obvodní soud obě žaloby v průběhu řízení spojil ke společnému projednání a rozhodnutí. První žalobou vedlejší účastník uplatnil proti stěžovateli nárok na zaplacení nedoplatku vyúčtování vodného a stočného za rok 2021 ve výši 9 822 Kč. K tomuto nároku obvodní soud odkázal na § 1180 a § 1181 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a na zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 67/2013 Sb."). Uzavřel, že vyúčtování nebylo provedeno zvlášť pro každého z vlastníků jednotky a nesplňuje potřebné náležitosti stanovené uvedenými právními předpisy. Nejde tudíž o vyúčtování řádné a splatnost vedlejším účastníkem uplatněného nároku nenastala. Obvodní soud proto žalobu zamítl. Druhou žalobou nárokovaná částka ve výši 13 352 Kč s příslušenstvím představovala nárok uplatněný proti oběma žalovaným - tedy stěžovateli i vedlejší účastnici a byla tvořena příspěvkem na správu domu ve výši 2 288 Kč, odměnou správci ve výši 150 Kč, zálohou na vodné a stočné ve výši 400 Kč a dále náklady na společnou elektřinu a odvoz odpadu ve výši 500 Kč, a to za období od ledna do dubna roku 2023. Ani tomuto nároku nebylo možné vyhovět, jelikož uplynula doba, kdy mělo být provedeno řádné vyúčtování za rok 2023. Nároku na příspěvek vlastníka na správu se stěžovatel a vedlejší účastnice úspěšně ubránili kompenzační námitkou.

3. K odvolání vedlejšího účastníka změnil městský soud napadeným rozsudkem výrok I rozsudku obvodního soudu a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku 9 822 Kč s úrokem z prodlení (výrok I). Ve výroku III rozsudek obvodního soudu městský soud změnil ohledně částky 9 752 Kč s příslušenstvím - stěžovateli a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně tuto částku s úrokem z prodlení; co do částky 3 600 Kč s úrokem z prodlení rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok II). Výroky III a IV městský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že vyúčtování za rok 2021 vedlejší účastník provedl správně a vyúčtování obsahuje vše, co právní úprava požaduje. Namítal-li v této souvislosti stěžovatel, že ve vyúčtování nejsou uvedeny přijaté platby, městský soud upozornil, že stěžovatel žádné platby dlouhodobě nehradí. Domáhal-li se vedlejší účastník plateb v podobě měsíčních záloh za období leden až duben roku 2023, nebyla v tomto rozsahu jeho žaloba důvodná, neboť - jak uvedl obvodní soud - došlo k uplynutí období, kdy měly být zálohy za toto období vyúčtovány, a proto je nelze přiznat. Jinak je tomu ovšem s tou částí pravidelné měsíční platby, představované příspěvkem vlastníka na správu (včetně odměny správce), neboť tyto platby nejsou zálohovými platbami za služby a vedlejší účastník je tedy oprávněn se jich soudně domáhat i v době, kdy uplynula doba pro vyúčtování stanovená právními předpisy. Městský soud rovněž neakceptoval kompenzační námitky, kterými se stěžovatel a vedlejší účastnice bránili (dílčím) nárokům vedlejšího účastníka, neboť započtení nebylo provedeno řádně a k zániku pohledávky vedlejšího účastníka započtením tak nemohlo dojít; stěžovatel a vedlejší účastnice netvrdili a ani nedoložili, že by vedlejšího účastníka vyzvali k zaplacení jimi uplatňovaného nároku.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že městský soud přehlédl jeho návrh na přezkoumání vyúčtování, na základě něhož se vedlejší účastník domáhal svých nároků, znalcem, aby bylo zjištěno, zda takto vystavené vyúčtování obsahuje všechny náležitosti. Pokud městský soud dokazování v tomto rozsahu provádět nechtěl, měl rozsudek obvodního soudu zrušit a vrátit mu věci k dalšímu řízení. Nepostupoval-li městský soud tímto způsobem, dopustil se libovůle, a to zejména nerespektováním kogentních ustanovení zákona č. 67/2013 Sb., stanovících zejména povinnost vyúčtovat náklady spojené s užíváním bytu. Nesplnění této povinnosti vedlo k tomu, že ve finanční správě uvedeného domu byl chaos a nebyla vedena s péčí řádného hospodáře. Nesouhlasí s tím, že městský soud neuznal jím uplatněnou kompenzační námitku. Pominul, že kompenzační námitku proti nárokům vedlejšího účastníka vznesl toliko podpůrně a za takové situace je běžnou praxí, že není nezbytné, aby stěžovatel protistranu k plnění před podáním kompenzační námitky vyzval. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022 sp. zn. 33 Cdo 751/2022 navíc platí, že za výzvu k plnění může být považována samotná žaloba. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel - toliko na okraj - dává Ústavnímu soudu ke zvážení úvahu, zda vůbec městský soud postupoval správně, pokud se odvoláním vedlejšího účastníka zabýval, neboť jednotlivé nároky jím uplatněné nepřesahovaly částku 10 000 Kč omezující možnost podat odvolání. Stížnost přesahuje zásadním způsobem vlastní zájem stěžovatele, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je přijato v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 83 a 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě nedošlo.

7. V posuzované věci jde o spor, jehož předmětem je plnění peněžité částky ve výši necelých 20 000 Kč. Stěžovatel podává ústavní stížnost ve věci, kde zákon vylučuje možnost podání dovolání. Ústavní soud opakovaně uvádí, že často již bagatelní výše částky, která byla předmětem řízení, svědčí o tom, že věc postrádá ústavněprávní rozměr. Zásah Ústavního soudu je tak namístě jen ve výjimečných případech [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), bod 30]. V tomto kontextu je pozoruhodné, že stěžovatel zpochybňuje s ohledem na bagatelnost sporu projednatelnost odvolání vedlejšího účastníka, avšak svou možnost úspěšně tutéž věc napadat ústavní stížností považuje za přirozenou.

8. Stěžovatel ničím blíže nevysvětluje ani nedokládá, jak stížnost zásadním způsobem přesahuje jeho vlastní zájem. V nynější věci jde o bagatelní částku a stěžovatel nepředkládá žádnou argumentaci, kterou by doložil zásah do svých ústavně zaručených práv, nedokládá žádná jeho věc přesahující systémová pochybení v rozhodování obecných soudů o věcech tohoto typu, která by tuto věc přenesla přes práh bagatelnosti a dala jí ústavní rozměr. Není přitom úkolem Ústavního soudu, aby odstraňoval "pouze" nezákonná rozhodnutí.

9. Ústavní soud žádné výjimečné důvody, které by odůvodňovaly nutnost jeho zásahu, nezjistil. Stěžovatel polemizuje se závěry odvolacího soudu o adekvátnosti vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu. Městský soud své úvahy v tomto směru dostatečně vysvětlil a Ústavní soud v jeho odůvodnění nespatřuje nic neústavního.

10. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu