IV. ÚS 763/25

Odůvodnění

Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i ústavního principu zaručeného čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatel navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 79 zákona o Ústavním soudu.

2. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval ústavností řízení a rozhodnutí o předání stěžovatele k trestnímu stíhání do Francouzské republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 4. 12. 2024 č. j. Nt 2051/2023-474 rozhodl o předání stěžovatele podle § 205 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "ZMJS"), do Francouzské republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Státním zastupitelstvím při soudu prvního stupně v Paříži dne 11. 9. 2023 sp. zn. 22062000241 (výrok I).

4. Městský soud dále podle § 210 ZMJS výrokem II. rozhodl o odkladu předání do doby pravomocného skončení trestního stíhání stěžovatele, zahájeného usnesením Policie České republiky ze dne 15. 8. 2024 č. j. NCOZ-5460-910/TČ-2022-411400-O (u Vrchního státního zastupitelství v Praze vedeného pod sp. zn. VZV 15/2024), a výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, budou-li vyžádanému v důsledku tohoto trestního stíhání uloženy. Výroky III., IV. a V. městský soud zrušil opatření, jimiž dříve nahradil předběžnou vazbu, a to omezení a povinnosti navazující na písemný slib, dohled probačního úředníka a peněžitou záruku ve výši 1 000 000 Kč, složenou dne 15. 9. 2023.

5. K instanční stížnosti stěžovatele ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), který napadeným rozhodnutím usnesení městského soudu ve výrocích I. a II. zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatel se předává do Francouzské republiky se současným přijetím ujištění podle § 203 odst. 6 ZMJS ze dne 28. 6. 2024 (výrok I).

6. Vrchní soud dále odložil předání stěžovatele na dobu, po kterou bude zbaven osobní svobody v souvislosti se shora uvedeným trestním stíháním, a to jak vazbou, tak i výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, budou-li stěžovateli v důsledku tohoto trestního stíhání uloženy (výrok II.).

7. Vrchní soud zrušil výrok týkající se předání proto, aby korigoval pochybení městského soudu, který se o ujištění kompetentního orgánu Francouzské republiky zmínil jen v odůvodnění a nepojmul do výroku rozhodnutí. Vrchní soud tento nedostatek napravil. Současně korigoval i chybný výrok týkající se odkladu předání, které městský soud v rozporu se zákonnou úpravu (§ 210 ZMJS) rozšířil až do doby pravomocného skončení trestního stíhání, což by umožnilo odložení předání po dobu, kdy by byl stěžovatel stíhán na svobodě.

Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel má za to, že vrchní soud změnil rozhodnutí městského soudu nepřípustně v jeho neprospěch, a to v rozporu se zásadou zákazu reformatio in peius, kterou odvozuje ze základního práva na soudní ochranu. Zdůrazňuje, že nečinnost státního zástupce stran uplatnění opravného prostředku proti vadnému rozhodnutí městského soudu nemůže suplovat nadřízený soud, který - tak jako v tomto případě - jedná výhradně na základě stížnosti obviněného. Stěžovatel má za to, že se vrchní soud dopustil protiústavní svévole, neboť porušil kogentní ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), jež na zákonné úrovni konkretizuje ústavní zákaz reformatio in peius. Napadené rozhodnutí vrchního soudu považuje za překvapivé. Upozorňuje, že předáním do Francouzské republiky by byl zkrácen na svém základním právu osobní účasti na trestním řízení, které je proti němu vedeno v České republice.

Splnění procesních předpokladů řízení

9. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

Vlastní posouzení

10. Ústavní soud v minulosti označil zákaz reformationis in peius za jednu z esenciálních zásad spravedlivého trestního procesu. Zdůraznil, že zásada zákazu zhoršení postavení obviněného v důsledku využití práva na podání opravného prostředku je integrální součástí komplexu práv na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a současně je ji třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva i práva na obhajobu (srov. nález ze dne 24. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 670/05).

11. Tyto závěry lze přiměřeně přenést rovněž do řízení podle ZMJS, jenž je trestním řízením (srov. § 12 odst. 11 trestního řádu), v němž se subsidiárně použije úprava v trestním řádu (srov. § 3 odst. 1 ZMJS). Trestní řád přitom v § 150 odst. 1 výslovně stanoví, že orgán rozhodující o stížnosti nemůže z jejího podnětu změnit usnesení v neprospěch osoby, která stížnost podala, čímž na úrovni podústavního práva specifikuje ústavní požadavek dovoditelný ze základního práva na soudní ochranu, obhajobu a z práva na účinný opravný prostředek.

12. Ústavní soud však v nyní posuzovaném případě zásah do stěžovatelových základních práv neshledal, a to z následujících důvodů.

13. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že zákaz reformationis in peius nebyl porušen doplněním ujištění podle § 203 odst. 6 ZMJS ze dne 28. 6. 2024 do výroku napadeného rozhodnutí. Ve vztahu k tomuto aspektu šlo toliko o formální precizaci rozhodnutí o předání stěžovatele, jež nemělo vliv na jeho postavení, tudíž nemohlo dojít ani k porušení zákazu reformationis in peius (srov. přiměřeně usnesení ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 2869/19).

14. Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele ani v části napadeného rozhodnutí, jíž vrchní soud v souladu s § 210 ZMJS omezil odložení předání pouze na dobu, po kterou bude stěžovatel zbaven osobní svobody v souvislosti s tuzemským trestním řízením. Ve stěžovatelově věci totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím vydaným v jeho neprospěch. Ústavní soud přitom zohledňuje výsledek, resp. nepříznivý právní následek, jemuž stěžovatel v důsledku trestné činnosti, jež je mu kladena za vinu, čelí. V souvislosti s trestnou činností, jíž se měl stěžovatel dopustit ve Francouzské republice a jinou trestnou činností, pro kterou je stíhán v České republice, probíhají paralelně ve dvou státech trestní řízení. Je proto zcela logické, že v rámci evropské spolupráce v trestních věcech může dojít k předání stěžovatele k trestnímu řízení do Francouzské republiky, což nelze vnímat jinak, než jako výkon mezinárodního závazku České republiky. Řečeno zcela lapidárně, ať už bude stěžovatel stíhán v tuzemsku nebo v zahraničí, na jeho postavení osoby, proti níž je vedeno trestní řízení ve dvou státech, se nic nemění, stále proti němu budou vedena dvě řízení ve dvou různých státech, každé z jiného důvodu, resp. pro jinou činnost. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud neshledává prostor pro uplatnění argumentu spjatého s tvrzeným porušením zásady zákazu reformationis in peius.

15. Ústavní soud dále uvádí, že je předčasné zabývat se tím, zda by předáním stěžovatele k trestnímu stíhání do Francouzské republiky došlo k zásahu do jeho základního práva být přítomen projednání trestní věci vedené proti němu v České republice. Ústavní soud připomíná dominující funkci institutu ústavní stížnosti, která slouží podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu k ochraně před aktuálním, přímým a bezprostředním zásahem do základních práv a svobod jejich nositele, a tedy nikoliv před zásahem hypotetickým, resp. zásahem, který eventuálně teprve může nastat. Nelze přehlédnout, že odložením předání podle § 210 ZMJS, kterým je proveden čl. 24 odst. 1 Rámcového rozhodnutí č. 2002/584/SVV o evropském zatýkacím rozkazu, je předávací řízení fakticky přerušeno, čímž je v konečném důsledku zajištěno efektivní uplatnění základních práv stěžovatele v tuzemském trestním řízení. Požadavek stěžovatele, s nímž se nyní obrací na Ústavní soud, je tudíž v současné době naplněn.

16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se již nezabýval návrhem stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, neboť o samotné ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu