IV. ÚS 766/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 4 a 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 2. 3. 2022 č. j. 3 T 77/2019-659 oba stěžovatele uznal vinnými, a to stěžovatelku zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za který (jednání popsané ve výrokové části rozsudku) ji podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců, podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku stěžovatelce uložil přiměřenou povinnost, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila, a stěžovatele zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za který (jednání popsané ve výrokové části rozsudku) ho podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců, podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku stěžovateli uložil přiměřenou povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále okresní soud podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému M. B. a poškozené M. B. majetkovou škodu ve výši 980 000 Kč. Uvedeného zločinu se podle zjištění okresního soudu stěžovatelé dopustili tím, že po předchozí společné domluvě na vylákání peněžních prostředků, za použití legendy o existenci nájemního vztahu k lesnímu stroji zn. Vimek, po jehož vypovězení měly být stěžovateli ušetřené peněžní prostředky užity k úhradě splátek budoucího dluhu vůči poškozenému, na základě ústní dohody, jejímž předmětem bylo zapůjčení částky 1 000 000 Kč (za účelem nákupu lesního stroje zn. Timberjack), vylákali od poškozeného částku 1 000 000 Kč. Tuto částku poškozený na pokyn stěžovatelky zaslal dne 14. 12. 2012 ze svého bankovního účtu na bankovní účet vedený ve prospěch stěžovatele, přičemž vzhledem k 5 % poplatku za předčasné zrušení termínovaného vkladu došlo k připsání pouze částky 950 000 Kč, a proto téhož dne od poškozeného vylákali peněžní hotovost ve výši 50 000 Kč, kterou poškozený předal stěžovatelce. Stěžovatelé od samého počátku neměli v úmyslu splátky hradit a doposud, i přes četné urgence poškozeného, uhradili dne 4. 6. 2020 jedinou splátku ve výši 20 000 Kč, tedy poškozeným takto způsobili škodu ve výši 1 000 000 Kč a po zápočtu splátky 980 000 Kč.

3. Proti shora označenému rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání, která Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé namítají, že poškozený se své pohledávky domáhal cestou trestního práva až poté, co jeho občanskoprávní žalobu na zaplacení dlužné částky vůči stěžovatelce okresní soud pravomocně zamítl. Podle stěžovatelů poškozený půjčoval peníze opakovaně za účelem zisku (úroku), přičemž nemůže jít k jejich tíži, že s nimi neuzavřel písemnou smlouvu, která by zamezila nejasnostem o podmínkách půjčky, zejména jejího vrácení. Bylo a je povinností poškozeného jako poskytovatele půjčky při obhajobě svého majetkového práva dokázat, za jakých okolností nastala splatnost půjčky, což učinil jen formou svého tvrzení, které stálo proti tvrzení stěžovatelů.

6. Podle stěžovatelů nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, protože obecné soudy dospěly k závěru, že konkrétní výši úroků z půjčky nelze určit. Účel půjčky byl nesporný (zakoupení konkretizovaného stroje zn. Timberjack, což se stalo), stěžovatelé a poškození se rozcházejí v tvrzeních o podmínkách jejího vrácení a částečném umoření splátkami v hotovosti (stěžovatel tvrdí, že splatnost byla dohodnuta alternativně s tím, že buď po třech letech vrátí 1 100 000 Kč, nebo po deseti letech 1 300 000 Kč, zatímco podle stěžovatele měl být dluh zaplacen dříve, a to postupně z výdělku získaného provozem lesního stroje).

7. Stěžovatelé označují za důvod své ústavní stížnosti extrémní rozpor mezi důkazy a zjištěným skutkovým stavem a porušení práva na spravedlivý proces. Poškozený provozoval půjčování peněz za účelem zisku, aniž by měl příslušná povolení a aniž by platil daň z příjmů. Další poskytování půjček peněz poškozený popíral, připustil je toliko u svědka B. a dřívějších půjček stěžovatelům. Soudy v trestním řízení vůbec nezhodnotily tuto zjištěnou skutečnost, která měla a má vliv na posouzení důvěryhodnosti poškozeného, a tedy i zhodnocení jeho tvrzení ve výpovědi. Existuje-li rozpor mezi tvrzením o podmínkách půjčky mezi stěžovateli a poškozeným, která byla dojednána ústně beze svědků, kteří by podporovali výklad poškozeného, je namístě uznat verzi stěžovatelů minimálně jako způsobující důvodnou pochybnost, podle zásady in dubio pro reo. I zde se však soudy rozhodly preferovat a verifikovat verzi poškozeného, aniž by měly jiné přímé důkazy než výpověď poškozeného, která stojí proti výpovědi stěžovatelů. Tím se obecné soudy zpronevěřily nosným důvodům nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853), podle kterého nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u něhož a priori nelze vyloučit zájem na výsledku řízení.

8. Stěžovatelé zpochybňují závěry obecných soudů o výši škody, která má význam pro naplnění podmínek kvalifikované skutkové podstaty podle § 209 odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Podle stěžovatelů lze mít za prokázanou nanejvýše škodu 950 000 Kč (částka zaslaná poškozeným na účet stěžovatele), zatímco předání částky 50 000 Kč v hotovosti vyplývá toliko z výpovědi poškozeného, kterému obecné soudy nekriticky uvěřily.

9. Dále stěžovatelé vytýkají porušení zásady ultima ratio a zásady zákonnosti trestného činu. Trestní soudy se přiklonily k obrazu poškozeného jako zranitelného důchodce, aniž by řádně zhodnotili, že půjčoval peníze na úrok opakovaně. Neuspěl-li v občanském soudním řízení, bylo to v důsledku jeho špatného přístupu, kdy neměl písemnou smlouvu na půjčení značné částky, nebyl v majetkovém sporu o značnou peněžitou hodnotu zastoupen advokátem, ale jen obecným zmocněncem, nepodal řádnou žalobu a byl vyzýván k její opravě a doplnění a nakonec, po vynesení pro něj negativního rozhodnutí nalézacího soudu, zmeškal lhůtu pro odvolání. Jestliže by "neškudlil na právním zastoupení" a nechal si advokátem vypracovat písemnou smlouvu, která by dokládala jeho tvrzení, a měl advokátní zastoupení u soudu a - byla-li by všechna jeho tvrzení pravdivá - nebylo by důvodu, proč by svá práva neochránil v občanskoprávním řízení. Jeho lehkovážnost při poskytování půjčky a "škudlilství na advokátním zastoupení" jej dovedlo do situace, že byl v občanském soudním řízení neúspěšný a až tehdy zkusil cestu trestního práva, která mu vyšla, což ovšem odporuje zásadě subsidiarity trestní represe (čl. 39 Listiny), ze které se podává, že trestní odpovědnost nastupuje, když občanskoprávní odpovědnost nedostačuje, nikoli za situace věřitelem zaviněného neúspěchu při vymáhání pohledávky v občanskoprávním řízení.

10. Podle stěžovatelů došlo k porušení jejich práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny), zahrnující možnost klást otázky a aktivně vystupovat při dokazování, tím, že okresní soudy nepřipustil, aby obhajoba kladla otázky poškozenému ve věci předchozích půjček, jimiž by bylo prokázáno, že půjčka z prosince 2012 byla završením předchozího jednání, nikoli "stavbou na zelené louce". Okresní soud svůj postup odůvodnil konstatováním, že jde o opakované otázky, které již byly zodpovězeny v rámci podání vysvětlení. Ovšem záznam o podání vysvětlení byl z předprocesní fáze a nemohl být užit jako důkaz. S touto argumentací se nevypořádal ani krajský soud, ačkoli ji stěžovatelé výslovně začlenili mezi odvolací důvody.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokátem podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

13. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.

15. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech, lze doplnit následující závěry.

16. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatelé námitky tohoto druhu neuplatnili.

17. Druhou skupinou pochybení soudů při dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [srov. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [např. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.

18. Třetí skupinu kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.

19. Do druhé a třetí kategorie vad důkazního řízení lze zařadit námitky stěžovatelů, že obecné soudy za procesní situace "tvrzení proti tvrzení" nekriticky uvěřily poškozenému a neumožnily obhajobě jeho výslech, přičemž přehlížely, že poškozený půjčoval peněžní prostředky opakovaně a v občanském soudním řízení odvíjejícím se ze sporné půjčky neuspěl. Stěžovatelé dovozují, že obecné soudy rozhodly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo.

20. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné na soud (čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 Listiny) klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Zvýšené důslednosti a pečlivosti je třeba především tehdy, stojí-li výpovědi obviněného a poškozeného proti sobě (srov. stěžovateli citovaný nález sp. zn. I. ÚS 520/16). V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Jestliže soud po vyhodnocení takové důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejde o vady řízení spočívající v situaci "tvrzení proti tvrzení". Obecné soudy jsou povinny podrobně popsat a přesvědčivě odůvodnit svůj důkazní postup, stejně jako své závěry o spolehlivosti použitého důkazního pramene. Soudní rozhodnutí o vině proto nemůže být založeno na pouhém apodiktickém popření některých zjištěných faktů a na nezdůvodněném přitakání jiným faktům; jakákoli nezdůvodněná selekce důkazů svědčících ve prospěch obviněného je nepřípustná a odporuje principům spravedlivého procesu [srov. nález ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 (N 140/74 SbNU 185)].

21. Podle zjištění Ústavního soudu postupovaly obecné soudy v posuzované věci ve smyslu těchto zásad, neboť se podrobně věnovaly výpovědi poškozeného, jejíž obsah zkoumaly se zřetelem na všechny zjištěné důkazy a podrobily ji pečlivému zhodnocení. Obecné soudy výstižně soustředily pozornost k finanční situaci stěžovatelů. Shledaly, že nemovité věci, které stěžovatelka v rozhodné době vlastnila, byly zatíženy zástavními právy, u stěžovatele je vyznačeno 12 záznamů od roku 2011 do 2021 a u stěžovatelky 10 záznamů od roku 2014 do 2019. Obchodní společnost stěžovatelky byla předlužená a byly vůči ní exekučně vymáhané pohledávky v řádu stovek tisíc korun. Stěžovatel s výjimkou měsíční mzdy neměl příjmy ani majetek. Obecné soudy tedy důvodně označily ekonomickou situaci stěžovatelů za "špatnou". Pravdivost tvrzení poškozeného, že mu stěžovatelé předestřeli legendu, podle které bude zapůjčená částka hrazená z peněz, které obžalovaní ušetří za nájem stroje zn. Vimek na lesní práce, nepřímo podporovaly výpovědi svědků M. F. a D. S. Tento stroj vlastnil svědek M. F., který jej však nepronajímal stěžovatelům, ale poskytoval jej k plnění pracovních úkolů svému zaměstnanci T. B. (bratr stěžovatele), přičemž výnosy z práce s tímto strojem náležely jeho vlastníkovi. Stěžovatelé tedy nemohli poškozenému hradit půjčku penězi ušetřenými skončením nájmu stroje zn. Vimek. K úhradě kupní ceny z prodeje nemovité věci mělo dojít až v roce 2013, a to navíc výhradně po splnění dalších podmínek prodávající stěžovatelkou, která je však nesplnila, a tedy získání peněžních prostředků z tohoto zdroje bylo více než nejisté, což dokládá přinejmenším eventuální úmysl stěžovatelů dluh neuhradit.

22. Obecné soudy poukázaly, že stěžovatelé svoje výpovědi měnili a přizpůsobovali je vývoji dokazování. Stěžovatel uplatnil verzi, podle které to byl poškozený, kdo byl dlužníkem stěžovatelů, a částka, která mu (stěžovateli) byla připsána na jeho účet 14. 12. 2012, byla vlastně vrácením dluhu od poškozeného. Následně stěžovatel připustil, že takto vypovídal z důvodu rozzlobení se na poškozeného pro jeho chování. Skutečnosti, že poškozený (narozený v roce 1932) je osobou lehce navoditelnou a manipulovatelnou s primárním zájmem pomoci, doprovázený snahou o zhodnocení svých financí, svědčí znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.

23. Předání částky 50 000 Kč v hotovosti obecné soudy vzaly za prokázané na základě výpovědi poškozeného ve spojení se zjištěními o poplatku banky za předčasné zrušení termínovaného vkladu, výši kupní ceny stroje a vývoji zůstatků na účtu stěžovatele.

24. Jde-li o námitku stěžovatelů, že v řízení před soudem nemohli klást otázky poškozenému, obecné soudy ústavněprávně udržitelným způsobem dovodily, že by tento důkazní prostředek byl nadbytečný. Stěžovatelé tvrdí, že tímto výslechem poškozeného - osoby vyššího seniorského věku - chtěli zpochybnit věrohodnost jeho výpovědí. Mínili-li stěžovatelé tímto výslechem prokázat, že poškozený poskytoval půjčky opakovaně, lze připomenout, že uvedenou skutečnost sám připustil, přičemž z argumentace stěžovatelů není zřejmé, jakým způsobem by případné doplnění tohoto poznatku mohlo změnit závěry obecných soudů vycházejících zejména ze zjištění ke schopnosti stěžovatelů splácet své závazky, o jejímž skutečném stavu poškozeného uvedli v omyl.

25. Stěžovatelé dále vytýkají, že smlouvu o půjčce měla poškozenému připravit advokátní kancelář, nicméně neuvádí, co jim zamezovalo v tom, aby právní služby zajistili sami.

26. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se při dokazování nedopustily žádného z výše uvedených pochybení ani se jiným způsobem nezpronevěřily ústavněprávním požadavkům, na něž poukazují stěžovatelé.

27. Stěžovatelé dovozují, že skutek neměl být posuzován jako trestný čin též se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe. Ta vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní [srov. nálezy ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13 (N 72/73 SbNU 315), bod 17., či ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3080/16 (N 86/85 SbNU 475), bod 17.; k principu subsidiarity obecně srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012]. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 3. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3470/22 v bodě 54. konstatoval, že "[p]římo aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe je možno výjimečně i u kvalifikovaných skutkových podstat, jejími kritérii jsou pak především význam chráněného zájmu, následky činu a způsob jeho provedení, okolnosti spáchání činu, osobnost pachatele a míra jeho zavinění, pohnutka, cíl atd. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016 (publ. jako Rt 31/2017 SbSRS)]. (...) Možnost poškozeného domáhat se svého nároku občanskoprávní cestou povinnost přímé aplikace zásady subsidiarity trestní represe automaticky nezakládá [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016 sp. zn. 8 Tdo 803/2016 (publ. jako Rt 50/2017 SbSRS)."

28. Nejvyšší soud se zabýval i tvrzením stěžovatelů, že byla opomenuta zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku a z ní vyplývající princip ultima ratio, přičemž s odkazem na svoji ustálenou judikaturu dospěl k závěru, že ve věci stěžovatelů nebyly zjištěny žádné výjimečné okolnosti, které by svědčily o tom, že jimi spáchaný skutek neodpovídá běžně se vyskytujícím případům uvedeného zločinu. Připomněl přitom, že z provedených důkazů vyplynulo, že stěžovatelé ve vztahu k dovozené právní kvalif0ikaci jednali zcela standardně, přičemž zacílení na osobu vyššího seniorského věku svědčí o jejich "chladnokrevnosti a vypočítavosti". Z výše citovaného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že ani neúspěšné uplatnění nároků poškozeným formou občanského soudního řízení nevylučuje následné využití prostředků trestního práva.

29. Stěžovatelé vytýkají, že Nejvyšší soud se nezabýval adekvátně jejich námitkami, nicméně další důvody, proč jeho usnesení pokládají za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvádí, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelů rozhodl, jak bylo konstatováno výše, zabýval se důkladně také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.

30. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovatelům. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v navazujícím právním hodnocení zjištěného skutkového stavu.

31. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu