IV. ÚS 780/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým by účastníkům řízení bylo přikázáno - ve stručnosti uvedeno - odstranit omezení jeho vlastnického práva váznoucí na specifikovaných pozemcích v kat. úz. Vsisko, a tvrdí, že byla porušena jeho ústavně zaručená a chráněná základní práva a svobody v čl. 1, čl. 5, čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatel navrhl vydání předběžného opatření, kterým by bylo zakázáno soudnímu exekutorovi provést opakovanou elektronickou dražbu pozemků a účastníkům řízení bylo přikázáno odložit výkon rozhodnutí prodejem pozemků. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že na stěžovatelových pozemcích váznou různá zástavní práva vzniklá v návaznosti na existenci daňové pohledávky vůči stěžovateli, přičemž výkon rozhodnutí a provedení opakované elektronické dražby jsou důsledkem vymáhání této pohledávky.

3. Podle stěžovatele neexistuje žádné pravomocné rozhodnutí, které by mohl napadnout ústavní stížností, existuje pouze nezákonný, protiprávní a deliktní stav, který je udržován protiústavní nečinností moci výkonné a zbavením stěžovatele zaručeného práva na přístup k soudu, na soudní ochranu, a tím i na přístup k právu a spravedlnosti, tedy stav charakterizovaný dotčením jeho vlastnického práva k nemovitým věcem uvedeným v ústavní stížnosti, resp. jejím petitu. Z obsáhlé geneze popsané stěžovatelem je zřejmé, že vzniklý stav je důsledkem rozhodovací činnosti orgánů finanční správy a správního úřadu podřízeného Ministerstvu práce a sociálních věcí.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel tvrdí, že ústavní stížností plní svou mravní, morální, právní, politickou i smluvní povinnost občana České republiky a brojí proti státnímu bezpráví a zneužití veřejné (státní) moci, respektive proti jinému zásahu orgánů veřejné moci. Je přesvědčen, že klíč k právnímu posouzení celého případu se nachází v hodnocení postupu správce daně při vymáhání daňové pohledávky a v hodnocení zákonnosti řízení ve věci správného zjištění a stanovení daně při respektu k základním zásadám, kterými je daňové řízení ovládáno, a k ústavně konformnímu výkladu a aplikaci zákona. Je také přesvědčen o tom, že mu nelze vytknout žádné pochybení či nedbalost jakéhokoli druhu, protože za daného stavu věcně a procesně postupoval a svá ústavně zaručená práva a svobody hájil v souladu se zákony.

5. V průběhu řízení stěžovatel ústavní stížnost doplnil. Protože tak učinil bez právního zástupce, nemohl Ústavní soud k doplnění přihlížet.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní předpoklady řízení vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání je přípustné ve smyslu zákona o Ústavním soudu. V daném případě Ústavní soud shledal, že tomu tak není.

7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Ústavní soud zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, důsledně dodržuje. Ústavní stížnost je třeba chápat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. když nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Není proto ústavní stížnost zásadně přípustná v průběhu řízení před jinými orgány veřejné moci [např. usnesení ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 3507/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].

8. Nadto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel napadá postup orgánů finanční správy a správy sociálního zabezpečení v souvislosti se zřízením zástavních práv k jeho nemovitým věcem jako jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle stěžovatele samotný zásah spočívá především v omezení jeho dispozičních práv k nemovitostem v souvislosti se vzniklými pohledávkami a jejich zajištěním v letech 2001 až 2017, přičemž vychází z předpokladu, že jím tvrzený zásah orgány finanční správy a správy sociálního zabezpečení trvá. Ústavní soud tento názor nesdílí, jelikož pro podání ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci je významný okamžik, kdy k tvrzenému zásahu došlo, jakkoliv následky tohoto zásahu mohou trvat delší dobu (v tomto případě do dnešních dnů). Z vlastní činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal obdobnou ústavní stížnost již v roce 2018 a tato ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 8. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 1165/18. Na odůvodnění tohoto usnesení lze odkázat a dodat, že stěžovatel má k dispozici adekvátní procesní prostředky k ochraně svých práv v pokračujících (tj. neskončených) řízeních.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Z toho důvodu Ústavní soud odmítl i stěžovatelův návrh na vydání předběžného opatření. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2024

Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj