IV. ÚS 791/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 90 Ústavy, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem vyhověl žalobě vedlejšího účastníka o zaplacení náhrady škody a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit částku 500 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vyšel z toho, že stěžovatelka coby zaměstnankyně vedlejšího účastníka zadávala nadlimitní veřejnou zakázku pro instruktory pilotů v celkové hodnotě přes 40 000 000 Kč bez DPH mimo zadávací řízení. Stěžovatelka v rámci své pracovní pozice mohla sama rozhodovat jen o zakázkách nižších než 2 000 000 Kč, jinak bylo její povinností zpracovat provozní záměr a ten předat na příslušné oddělení vedlejšího účastníka, aby mohlo proběhnout řádné zadávací řízení. Pochybila tím, že nesprávně stanovila předpokládanou výši hodnoty veřejné zakázky a nepostupovala podle zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů. Za tento nezákonný postup byl vedlejší účastník pokutován rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže právě částkou 500 000 Kč, kterou uhradil. Obvodní soud konstatoval splnění předpokladů pro vznik odpovědnosti stěžovatelky jako zaměstnance za škodu vůči zaměstnavateli podle § 250 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Na uvedeném nemohla nic změnit ani stěžovatelkou tvrzená skutečnost, že o jejím nesprávném postupu věděli mimo jiné její nadřízení, ani to, že vedlejší účastník nepodal proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže opravný prostředek.

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem, že stěžovatelka byla odpovědná za rozhodnutí, že jednotlivé zakázky nebude soutěžit podle zákona o zadávání veřejných zakázek. Tím porušila jak zákon o zadávání veřejných zakázek, tak vnitřní předpisy vedlejšího účastníka. Ani podle městského soudu nebylo zjištěno, že by škodu způsobila třetí osoba odlišná od stěžovatelky, respektive vedlejší účastník jako její zaměstnavatel. Stěžovatelka byla vyzývána k tomu, aby své postupy uvedla do souladu se zákonem. V řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelka porušovala zákon o zadávání veřejných zakázek na základě výslovného pokynu svého nadřízeného. Stěžovatelka i podle městského soudu jednala minimálně vědomě nedbale, neboť znala objem zakázek z předchozích let, který opakovaně ročně převyšoval limit 2 000 000 Kč. Podle městského soudu v daném případě nejsou přítomny žádné okolnosti, pro které by povinnost stěžovatelky k náhradě škody měla být snížena. Stěžovatelka pracovala na vysoké manažerské pozici, měla k tomu dostatečné znalosti a zkušenosti a výše škody, kterou má vedlejšímu účastníku zaplatit, jen lehce překračuje její dva měsíční příjmy.

4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jelikož nesplňovalo žádný z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených zákonem, a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Namítala-li stěžovatelka pro vymezení přípustnosti dovolání, že vedlejší účastník ve významné míře přispěl ke vzniku škody, předkládala ve skutečnosti vlastní skutkové závěry, na nichž budovala své právní posouzení, z něhož ovšem městský soud nevycházel. Pro soudy nižších stupňů bylo podstatné, že jednání, které vedlo ke vzniku škody, učinila toliko stěžovatelka. K tvrzením, že se vedlejší účastník proti uložené pokutě nijak nebránil, neformulovala právní otázku, kterou by se mohl Nejvyšší soud zabývat. Pro účely přípustnosti dovolání podle Nejvyššího soudu konečně nemohlo obstát tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutí městského soudu je příliš formalistické, neboť městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zcela jednoznačně vychází z individuálních okolností daného případu. Napadá-li stěžovatelka svým dovoláním výrok městského soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, v tomto rozsahu Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky jako ze zákona nepřípustné.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje, že při zadávání výběrových řízení toliko pokračovala v praxi, která se u vedlejšího účastníka dlouhodobě praktikovala a o které ostatně věděli i její nadřízení. Dále uvádí, že Nejvyšší soud se jejímu dovolání věnoval povrchně a řádně nezkoumal podmínky jeho přípustnosti. Minimálně v souladu se stěžovatelkou odkazovanou judikaturou Ústavního soudu měl posoudit, zdali skutkové závěry, z nichž městský soud vycházel, nebyly do té míry nesprávné, že to vedlo k porušení jejích základních práv. I v ústavní stížnosti stěžovatelka zmiňuje, že vedlejší účastník se proti pokutě ve výši 500 000 Kč nebránil a uvedenou částku po stěžovatelce vymáhal až v souvislosti s její žalobou na zaplacení odstupného. Obecné soudy rovněž nesprávně posoudily zavinění stěžovatelky, jakož i příčinnou souvislost mezi jednáním stěžovatelky a vznikem škody; v tomto kontextu opětovně upozorňuje na to, že škoda vznikla také porušením povinností vedlejším účastníkem. Podle stěžovatelky napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě nedošlo.

8. Napadená rozhodnutí jsou podle Ústavního soudu odůvodněna v souladu s ústavními požadavky, a to včetně vysvětlení, proč nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání. Ústavní soud pro stručnost na odůvodnění napadených rozhodnutí odkazuje. V daném řízení podle Ústavního soudu nebylo prokázáno, že by chybné postupy stěžovatelky v oblasti veřejných zakázek představovaly v prostředí vedlejšího účastníka normální stav, který vedlejší účastník podporoval a udržoval. Naopak bylo prokázáno, že stěžovatelka byla upozorňována na to, že zadávání zakázek, na něž měla vliv, má uvést do stavu souladného se zákonem. Stěžovatelka takto dlouhodobě nepostupovala, čímž naplnila všechny předpoklady pro vznik následně způsobené škody.

9. Podle Ústavního soudu nejsou neústavní závěry, podle nichž stěžovatelka naplnila předpoklady pro odpovědnost vůči vedlejšímu účastníkovi za škodu, stejně jako závěry, že bylo spravedlivé po ní tuto škodu vymáhat. Městský soud vysvětlil, že stěžovatelce uložená náhrada škody není ve vztahu k jejím poměrům nikterak nepřiměřená. Zároveň výše vedlejšímu účastníkovi uložené pokuty je zcela v intencích rozsahu možné sankce ve smyslu § 268 zákona o zadávání veřejných zakázek. Vedlejší účastník tedy nejednal účelově na úkor stěžovatelky, pokud se uložené pokutě nebránil a opravnými prostředky nenapadal její výši. Ani na těchto závěrech obecných soudů není nic neústavního.

10. Ústavní soud nepřehlédl pasáže odůvodnění napadených rozhodnutí, kde minimálně vedlejší účastník poukazoval na to, že stěžovatelka měla kvůli svému nezákonnému postupu vliv na výběr konkrétních instruktorů, s nimiž pak vedlejší účastník spolupracoval, přičemž mezi takto vybírané instruktory patřil rovněž manžel stěžovatelky. Z napadených rozhodnutí neplyne, že by se stěžovatelka proti těmto tvrzením ohrazovala či je vyvracela. Tato skutečnost nemá vliv na posouzení odpovědnosti stěžovatelky, jak jej provedly obecné soudy, ani na to, že Ústavní soud vyhodnotil jejich postup i napadená rozhodnutí jako ústavně konformní. Její stížnostní argumentaci postrádající jinak hlubší ústavněprávní rozměr to však staví do jiného světla.

11. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu