Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Hynkem Jaškem, advokátem, sídlem Divadelní 616/4, Brno, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. října 2024 č. j. 21 Co 75/2024-642, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Z. A., nezletilých M., J. a A. M., P. M. a A. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1. Městský soud v Brně ("městský soud") rozsudkem ze dne 20. 12. 2023 č. j. 40 P 1/2021-574 svěřil nezletilé pro dobu po rozvodu manželství (výrok I.) do péče první vedlejší účastnice řízení (matky), stanovil stěžovateli výživné (výrok II.), upravil jeho styk s nezletilými v režimu běžném i prázdninovém pro dobu před rozvodem i po rozvodu manželství (výroky III. a IV.), vyslovil předběžnou vykonatelnost výroku III. (výrok V.), zamítl návrh stěžovatele na svěření nezletilých do jeho výlučné péče (výrok VI.) a zamítl rovněž návrh posledních dvou vedlejších účastníků řízení (prarodičů) na úpravu styku s nezletilými (výrok VII.).
2. K odvolání stěžovatele směřujícímu proti výrokům I. až IV. a VI. rozsudku městského soudu, jakož i k odvolání prarodičů směřujícímu proti výroku VII. tohoto rozsudku ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně ("krajský soud"), který napadeným rozhodnutím rozsudek městského soudu potvrdil ve výrocích I., II. a VI. (výrok I.) a současně jej změnil ve výrocích III., IV., V. a VII (výroky II. a III.). Krajský soud potvrdil rozsudek městského soudu ve výrocích o svěření dětí do péče matky a výživném stěžovatele, přičemž shodně se závěry městského soudu vyhodnotil dlouhodobě komplikované vztahy v rodině a reflektoval jednoznačně formulované přání nezletilých dětí a zájem na stabilizaci poměrů v rodině. Změnil rozhodnutí městského soudu tak, že neupravil styk otce s nezletilými, přičemž přihlédl ke zlepšení jejich vzájemných vztahů a jejich kontaktům probíhajícím na bázi dobrovolnosti a vzájemné domluvy. Krajský soud současně upravil styk nezletilých s prarodiči v základním rozsahu.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel s potvrzujícími závěry krajského soudu (výrok I.) nesouhlasí a dovolává se porušení svých základních práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatel poukazuje na tvrzené manipulativní chování matky, porušení svých procesních práv (dané např. v souvislosti se zjišťováním názoru nezletilých či odmítnutím provedení jím navrhovaných důkazů) a nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu, aprobovanou též krajským soudem.
Splnění procesních předpokladů řízení
5. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
Vlastní posouzení
6. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, mimo jiné proto, že právě ony znají konkrétní specifické okolnosti případu a mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Ústavní soud je v tomto ohledu povolán korigovat pouze jejich excesy. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.
7. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se svěřením nezletilých do péče matky za současného odmítnutí jeho návrhu na svěření nezletilých do jeho výlučné péče. Na rozdíl od stěžovatele Ústavní soud nehodnotí úpravu péče zvolenou obecnými soudy jako extrémní či jinak zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatele. Krajský soud a před ním též městský soud dostatečně vyložily důvody, které je vedly k závěru, že pokračování v režimu výlučné péče matky v současnosti nejlépe odpovídá aktuálním potřebám a zájmům nezletilých. Zohlednily přitom jejich participační práva. Ústavní soud nepovažuje za účelné tyto důvody znovu opakovat a pro stručnost pouze odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku krajského soudu (srov. zejména bod 17; srov. rovněž bod 20, v němž krajský soud vypořádal námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu a porušení procesních práv stěžovatele).
8. Ústavní soud proto uzavírá, že závěrům krajského soudu, navazujícím na závěry městského soudu, nemá co vytknout. Jak totiž vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, obecné soudy kladly důraz především právě na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
Závěr
9. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele (včetně doplnění ústavní stížnosti) a obsah napadeného rozhodnutí, neshledal porušení stěžovatelových základních práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu