Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Davidem Vavřínkou, advokátem, sídlem Urxova 430/4, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. listopadu 2024 č. j. 25 Co 223/2024-781, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a T. R. a nezletilých S. P. a M. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení II. výroku, odrážka první, v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ve slovech "každý lichý kalendářní týden v roce od pátku od 15,00 hodin do neděle 18,00 hodin" s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, čl. 3 odst. 2 ve spojení s čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, právo na soudní ochranu podle čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 12 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pro případ, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedenou část výroku nelze oddělit od zbytku napadeného rozsudku, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil celý rozsudek. Stěžovatel navrhl odložení vykonatelnosti napadené části II. výroku rozsudku krajského soudu. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel a první vedlejší účastnice (dále jen "matka") jsou rodiči nezletilých vedlejších účastníků (dále jen "nezletilí"), kteří byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 25. 5. 2021 č. j. 0 P 206/2018-282 pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů svěřeni do péče matky, stěžovateli bylo stanoveno výživné a byl upraven jeho běžný i prázdninový styk s nezletilými. Na základě matčina návrhu na změnu úpravy styku stěžovatele s nezletilými a stěžovatelova návrhu na změnu péče nezletilých a na snížení výživného Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 22. 5. 2024 č. j. 0 P 118/2022-632 návrhy stěžovatele zamítl (I. a II. výrok), upravil stěžovatelův běžný styk (každý lichý kalendářní týden v době od středy od 15.00 hodin do neděle 18.00 hodin) i prázdninový styk s nezletilými, včetně jejich předávání v bydlišti matky (III. výrok), konstatoval změnu rozsudku obvodního soudu ve III. výroku o úpravě styku stěžovatele s nezletilými (IV. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (V. výrok). Po provedeném dokazování okresní soud uzavřel, že návrhy stěžovatele nejsou důvodné, jsou však dány důvody pro změnu úpravy jeho styku s nezletilými, přičemž zohlednil především věk nezletilých.
3. Proti II. a III. výroku rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud po doplnění dokazování konstatoval, že odvolání proti II. výroku není opodstatněné, proto rozsudkem uvedeným v záhlaví tento výrok potvrdil (I. výrok), částečně změnil III. výrok rozsudku okresního soudu úpravou běžného styku v rozsahu každý lichý týden v roce od pátku 15.00 hodin do neděle 18.00 hodin (II. výrok), neboť shledal, že zachování dosavadní úpravy běžného styku nesvědčí ochraně nejlepšího zájmu nezletilých dětí (za nadále neudržitelnou vyhodnotil situaci, kdy obě děti celkem 4 školní dny v měsíci nedochází do školských/předškolských zařízení nikoliv z důvodu kupř. zdravotní indispozice, nýbrž kvůli soudní úpravě styku v nastavené době, v níž ještě nebyly dotčené povinnou školní a předškolní docházkou), a upravil jejich převzetí po skončení styku s otcem v místě jeho bydliště. Dalšími výroky deklaroval změnu rozsudku obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. a IV. výrok, pozn. po opravě očíslování výroků usnesením ze dne 17. 12. 2024 č. j. 25 Co 223/2024-793).
Argumentace stěžovatele
4. Podle stěžovatele nerespektuje napadený rozsudek základní principy rozdělení péče o nezletilé mezi oba rodiče, které ve své judikatuře dlouhodobě vyznává a neustále zpřesňuje a upevňuje Ústavní soud. Připomíná, že od počátku všech sporů s matkou ohledně péče o nezletilé (od roku 2019) se domáhal střídavé péče, přičemž soudy nereflektovaly, že matka svým jednáním pro ni vytvořila prostorovou bariéru.
5. Rozsudkem okresního soudu byl stěžovateli umožněn alespoň rozšířený styk, který rodiče aplikovali od počátku. Takto stanovený rozsah styku byl plně funkční a nezletilí i oba rodiče jej zvládali bez větších potíží. Krajský soud však překvapivě, bez jakéhokoli předchozího projednání s účastníky, rozhodl o zásadním zkrácení běžného styku na polovinu, a to bez jakékoliv náhrady. Rozhodnutí krajský soud opřel mj. o tvrzení matky v jejím podání ze dne 9. 11. 2024, které mu ani předložil k nahlédnutí. Dokazování alespoň výslechem krajský soud bez jakéhokoli odůvodnění nepřipustil. Direktivní ingerenci krajského soudu považuje za naprosté porušení principu subsidiarity, neboť soud zasahuje do uspořádání, které je více méně schůdné pro oba rodiče i nezletilé. Nárůst nároků nezletilých v souvislosti s jejich vzděláváním není důvodem pro omezení jeho rozsahu péče o ně. Dále stěžovatel polemizuje s uplatnění maximy nejlepšího zájmu dítěte, přičemž podle něj nelze dovodit, že by zájem na školní výchově nezletilého převyšoval nad zájmem na osobní péči otce o děti.
6. Krajský soud se nezabýval obsahem spisu, jehož součástí je znalecký posudek doporučující zachování rovnoměrného běžného styku oběma rodičům, ani se nevypořádal s argumentací jiného senátu (v řízení o bydlišti nezletilých), a proto vydal překvapivé rozhodnutí.
7. Návrh na odložení vykonatelnosti stěžovatel odůvodnil tvrzením, že mezi ním a nezletilými dojde vlivem většího odloučení k ještě většímu nenávratnému zpřetrhání, resp. poškození vazeb. Připomíná též snahu matky o vytvoření pseudootcovského vztahu mezi nezletilými a jejím stávajícím manželem, jakož i její avízo o podání návrhu na přestěhování nezletilých do obce N. (pozn. cca 200 km od jejich současného bydliště).
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek obsahující napadený výrok. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud zřetelně akcentuje minimalizaci zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to ani tehdy, kdyby na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své judikatuře vyložil podmínky, za nichž má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové vadě ve stěžovatelově věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
10. Je notorietou, že Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, nebo změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud není konečným univerzálním "rozhodcem", jeho úkol spočívá pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
11. Stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky mají povahu nesouhlasu s důvody, na nichž krajský soud založil napadený výrok, a ústavní stížnost tak považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétního rozhodnutí ve svůj prospěch.
12. Ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal v napadeném výroku rozsudku krajského soudu a v postupu předcházejícímu jeho vydání žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo by vést k jeho zrušení. V řízení bylo provedeno dostatečné dokazování (viz body 11. až 27. odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 13. až 31. odůvodnění rozsudku krajského soudu), z něhož krajský soud vyvodil adekvátní závěry, a to s akcentem na ochranu nejlepšího zájmu nezletilých (pro úpravu styku viz zejména obsáhlé body 52. a 53. odůvodnění jeho rozsudku). Z odůvodnění rozsudku krajského soudu tudíž vyplývají přesvědčivé důvody pro úpravu styku stěžovatele s nezletilými, včetně reciprocity při jejich předávání. Tím krajský soud dostál požadavkům na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu nálezu ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 (N 56/112 SbNU 9).
13. Ústavní soud z výše uvedených důvodů nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odložení vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl o ústavní stížnosti bezprostředně po odstranění vady v zastoupení stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu