IV. ÚS 821/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se domáhal po vedlejší účastnici (své sestře) zaplacení částky 94 960 Kč s úrokem z prodlení s tvrzením, že mu uvedenou částku měla platit ve splátkách v období od září roku 2019 do dubna roku 2020, čímž měla uhradit čtyři pětiny výše splátek hypotečního úvěru v celkové výši 2 500 000 Kč. Tento úvěr sjednal stěžovatel v roce 2006 a vedlejší účastnice z něj použila částku 2 000 000 Kč na financování přestavby rodinného domu (zbylou částku využil pro svoji potřebu stěžovatel). Vedlejší účastnice tvrdila, že dohodou mezi ní, stěžovatelem a jejich rodiči vedlejší účastnici zanikla povinnost hradit stěžovateli uvedené splátky. Po provedeném dokazování Okresní soud v Rakovníku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění okresní soud uvedl, že vedlejší účastnice hradila část hypotečního úvěru do konce roku 2009, avšak v roce 2010 se stěžovatel, vedlejší účastnice a jejich rodiče dohodli, že stěžovatel uhradí zbytek hypotéky sám a rodiče stěžovatele a vedlejší účastnice mu za to odkáží rodinný dům ve S., čímž dojde k vypořádání hypotečního úvěru za vedlejší účastnici. Stěžovatel po určité době o toto vyrovnání se svojí sestrou přestal mít zájem a jejich rodiče závěť, na základě níž měl stěžovatel nabýt jimi původně vlastněnou nemovitost, odvolali. Uvedená změna ovšem neměla žádný vliv na to, že závazek vedlejší účastnice vyplývající z nepojmenované smlouvy, spočívající v tom, že vedlejší účastnice uhradí část hypotečního úvěru, zanikl, aniž byl současně nahrazen jakýmkoliv jiným jejím závazkem o hrazení hypotečního úvěru. Žádá-li stěžovatel žalobou uhradit poměrnou část splátek hypotečního úvěru po vedlejší účastnici, není jeho žaloba důvodná.

3. K odvolání stěžovatele změnil Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") II. výrok rozsudku okresního soudu tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 28 440 Kč, jinak rozsudek potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud shledal posouzení věci po skutkové i právní stránce okresním soudem správným, a proto rozsudek okresního soudu potvrdil.

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel spatřoval přípustnost svého dovolání v existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který měl dosahovat ústavněprávní intenzity, a krajskému soudu vytýkal i procesní vadu, a to opomenutí navrhovaného důkazu. Nejvyšší soud se stěžovatelem nesouhlasil a uzavřel, že zjištění skutkového stavu není prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl dospět při respektování základních zásad hodnocení důkazů, tudíž tvrzený rozpor nemůže založit přípustnost dovolání. K tvrzení o extrémním rozporu stěžovatel dochází toliko na základě prezentace dílčí části obsahu provedených důkazů, z nichž dovozuje odlišné hodnocení věci, přičemž přehlíží jiné důkazy. Namítá-li stěžovatel tzv. opomenutý důkaz, Nejvyšší soud připomněl, že touto vadou se nemohl za dané situace bez dalšího zabývat, neboť k ní by mohl přihlížet jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné pro řešení některé právní otázky, což nebylo splněno. Navíc Nejvyšší soud upozornil, že okresní soud odůvodnil, proč navrhovaný důkaz neprovedl - považoval jej totiž vzhledem k ostatním zjištěním za nadbytečný.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že okresní soud neprovedl jím navrhovaný důkaz svědeckým výslechem pana Václava Nového, někdejšího manžela vedlejší účastnice, který byl zpraven o majetkové situaci v rodině stěžovatele. V řízení nebyly dány podmínky, aby se soud nemusel uvedeným důkazem zabývat, a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [např. na nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239)], podle níž soud nemusí důkaz provádět, nemá-li relevantní souvislost s předmětem řízení nebo není schopen ověřit ani vyvrátit účastníkem řízení tvrzenou skutečnost anebo tehdy, jestliže se tvrzení i bez tohoto důkazu již podařilo bez důvodných pochybností ověřit nebo vyvrátit. Žádná z takových situací ovšem v dané věci nebyla naplněna, a proto je mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy extrémní rozpor, byť ve svém důsledku jde o námitku předčasnou, neboť obecný soud musí nejprve provést všechny navrhované relevantní důkazy. Bývalý manžel vedlejší účastnice se mohl vyjádřit k tomu, že vedlejší účastnice dohodu mezi stěžovatelem a rodiči neakceptovala, z čehož plyne, že se vedlejší účastnice se stěžovatelem nikdy na žádném řešení nedohodla, a proto také nemohl zaniknout její závazek splatit část hypotečního úvěru.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

7. Napadá-li stěžovatel ústavní stížností část výroku rozsudku okresního soudu změněnou rozsudkem krajského soudu, není k rozhodování o ústavnosti takovéto výrokové části Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Žádné takové vady Ústavní soud ve stěžovatelově věci nezjistil.

9. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud uvádí, že považuje závěry obecných soudů za správné a pro stručnost na ně odkazuje. Ani podle Ústavního soudu z důkazů provedených v řízení nevyplynula jakákoliv pochybnost, že mezi stěžovatelem, vedlejší účastnicí a jejich rodiči byla uzavřena dohoda o tom, že vedlejší účastnice se dále nebude podílet na splácení hypotečního úvěru, úvěr bude nadále splácet jen stěžovatel, za což měl nabýt specifikovanou nemovitou věc. Až poté, co sám stěžovatel začal mít pochybnosti o vhodnosti takového řešení, došlo k odvolání závěti. Z ničeho ovšem nevyplývá, že by se zároveň obnovila povinnost vedlejší účastnice podílet se na splácení hypotečního úvěru. Opak stěžovatel dostatečně netvrdí ani v ústavní stížnosti, neboť jen uvádí, že na tom, že bude sám splácet hypoteční úvěr, se dohodl se svými rodiči a nikoliv také s vedlejší účastnicí. Takováto skutečnost - jak obsáhle objasnily obecné soudy - nevyplývá z ostatních důkazů.

10. Neobstojí ani stěžovatelova námitka, že nebyly splněny podmínky pro to, aby soud neprovedl jím navrhovaný důkaz. Soudy dostatečně a ústavně konformně vysvětlily, proč bývalý manžel vedlejší účastnice k vypořádání uvedených majetkových otázek nebyl slyšen. V této souvislosti lze stručně - s odkazem na stěžovatelem zdůrazňovaný nález Ústavního soudu - shrnout, že v řízení nemusel být prováděn stěžovatelem navrhovaný důkaz, neboť skutkový stav byl i bez něj dostatečně zjištěn a výslech by nepřinesl nic nového.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu