IV. ÚS 834/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení § 230 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel a první vedlejší účastník (v původním řízení žalovaní) se žalobou pro zmatečnost u Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") domáhali zrušení původně vydaných rozhodnutí [rozsudku okresního soudu ze dne 28. 8. 2012 č. j. 10 C 174/2005-607, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 9. 2013 č. j. 21 Co 729/2012-698] a nového projednání věci v řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví (blíže označené nemovité věci) vedeném okresním soudem pod sp. zn. 10 C 174/2005. Okresní soud usnesením ze dne 14. 10. 2021 č. j. 10 C 174/2005-945 žalobu pro zmatečnost zamítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. výrok).

3. K odvolání prvního vedlejšího účastníka krajský soud usnesením ze dne 26. 4. 2022 č. j. 20 Co 51/2022-986, ve znění usnesení ze dne 13. 6. 2022 č. j. 20 Co 51/2022-997, zamítl jeho návrh na přerušení odvolacího řízení (I. výrok), potvrdil ve vztahu k němu usnesení okresního soudu (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (III. výrok).

4. Proti usnesení krajského soudu ze dne 26. 4. 2022 č. j. 20 Co 51/2022-986, ve znění usnesení ze dne 13. 6. 2022 č. j. 20 Co 51/2022-997, podal stěžovatel žalobu pro zmatečnost. Krajský soud usnesením ze dne 7. 12. 2022 č. j. 20 Co 51/2022-1034 žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. a III. výrok). V odůvodnění konstatoval, že (nyní posuzovaná) žaloba pro zmatečnost není podle § 230 odst. 3 o. s. ř. přípustná, neboť směřuje proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o (dřívější) žalobě pro zmatečnost.

5. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu v I. a III. výroku, změnil jej v II. výroku co do výše nahrazovaných nákladů, jinak jej také potvrdil (I. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. a III. výrok). Vrchní soud přisvědčil krajskému soudu v závěru, že žaloba pro zmatečnost není přípustná podle § 230 odst. 3 o. s. ř., neboť nelze podat žalobu pro zmatečnost proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. K tomu dodal, že není-li žaloba pro zmatečnost přípustná, nelze se zabývat ani výhradami ke správnosti procesního postupu v řízení předcházejícímu vydání žalobou pro zmatečnost napadeného rozhodnutí.

6. Proti části prvního výroku usnesení, jíž vrchní soud potvrdil usnesení krajského soudu o zamítnutí žaloby pro zmatečnost, podali stěžovatel a první vedlejší účastník dovolání, která Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Konstatoval, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí vrchního soudu spočívá a které bylo dovoláními zpochybněno, je souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i s jednoznačnou dikcí § 230 odst. 3 o. s. ř. (podle kterého žaloba pro zmatečnost není přípustná proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost). Opodstatněným neshledal ani požadavek stěžovatele na předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení § 230 odst. 3 o. s. ř. pro jeho rozpor s ústavním pořádkem. Nejvyšší soud dal najevo, že nesdílí pochybnosti stěžovatele o ústavnosti § 230 odst. 3 o. s. ř., a vyslovil se, že toto ustanovení respektuje povahu a smysl žaloby pro zmatečnost jakožto mimořádného opravného prostředku.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel namítá, že napadená usnesení jsou v souladu s prejudikaturou Nejvyššího soudu, nicméně shodně s ní vychází z právní úpravy obsažené v § 230 odst. 3 o. s. ř., kterou považuje za neústavní, a proto navrhuje, aby ji Ústavní soud zrušil.

8. Z pohledu stěžovatele neexistuje jakýkoliv rozumný důvod k tomu, aby z možnosti přezkumu žalobou pro zmatečnost byla vyloučena řízení o žalobě pro zmatečnost. Předpoklad, že v řízení o žalobě pro zmatečnost nemůže dojít k vadám řízení, které v jiných soudních řízeních v občanskoprávních věcech (srov. § 229 o. s. ř.) zakládají důvodnost žaloby pro zmatečnost, není opodstatněný a vede k porušení rovnosti účastníků srovnatelných řízení.

9. Stěžovatel si je vědom, že žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek a zrušení § 230 odst. 3 o. s. ř. by teoreticky mohlo mít za následek nekonečné řetězení žalob pro zmatečnost. Současně však dovozuje, že ani na základě tohoto hlediska nelze rezignovat na ochranu práv účastníka řízení o žalobě pro zmatečnost, v němž soud vydal rozhodnutí, které trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících občanské soudní řízení, popřípadě je těmito (zmatečnostními) vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo. Stěžovatel odkazuje též na požadavek zajistit účastníkům sporu právo na zachování právní jistoty a ochranu před libovůlí orgánů veřejné mocí, včetně obecných soudů.

10. Stěžovatel doplnil svoji ústavní stížnost (nikoliv prostřednictvím advokáta) dvěma podáními, kde rekapituloval východiska a okolnosti věci.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. téhož 1 zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Podle § 74 zákona o Ústavním soudu spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jde-li se o jiný právní předpis.

13. Ústavní soud vzhledem k této stěžovatelem uplatněné optice předesílá, že právo na opravný prostředek v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") není zaručeno. V čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě je zakotveno pouze právo na odvolání v některých trestních věcech. Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") současně vychází z toho, že stát, který se rozhodne vytvořit soudy rozhodující o opravných prostředcích, je povinen zabezpečit, aby účastníci řízení požívali před těmito soudy základní záruky obsažené v čl. 6 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt v. Belgie, stížnost č. 2689/65).

14. Ze stejných principů vychází také Ústavní soud, který vyložil, že nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku, mezi které náleží rovněž žaloba pro zmatečnost, z ústavního pořádku dovozovat nelze [srov. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N 28/88 SbNU 411), bod 20.]. Záleží tak především na uvážení zákonodárce, jak vymezí podmínky přípustnosti jednotlivých mimořádných opravných prostředků, včetně otázky, jaká rozhodnutí mají být, s ohledem na účel toho kterého opravného prostředku, z přezkumu vyloučena. Teprve tehdy, když právní řád možnost opravného prostředku připouští, vystupuje do popředí požadavek, že se rozhodování o nich nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [srov. nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].

15. Ústavní soud ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)] vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí splnit, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě, a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) Ústavní soud uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným postupem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny).

16. Ústavní soud v souladu s výše vymezenou akcesorickou povahou návrhu podle § 74 zákona o Ústavním soudu nejprve posoudil, zda obecné soudy neústavně vyložily procesní právní úpravu, přičemž dospěl k závěru, že k výkladovému excesu nedošlo.

17. Ke stěžovatelovým námitkám, že rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost zatížené tzv. zmatečnostními vadami se nachází (zcela) mimo dosah soudního přezkumu, lze připomenout, že jakkoli rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost nemůže být, s ohledem na její smysl, význam a důvody, napadeno žalobou pro zmatečnost, náprava zde může být zjednána pomocí odvolání nebo - za podmínek § 237 o. s. ř. - dovolání.

18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Podobně postupoval Ústavní soud i v obdobných věcech [srov. usnesení ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 860/20 a ze dne 30. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 901/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].

19. S ústavní stížností spojil stěžovatel podle § 74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení výše uvedeného § 230 odst. 3 o. s. ř. Protože jde o akcesorický návrh, který lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, návrh sdílí nevyhnutelně osud ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)]. Dlužno dodat, že ze shora rekapitulované judikatury ESLP a Ústavního soudu (srov. zejména body 14. a 15.) vyplývá, že nárok na podání žaloby pro zmatečnost (není-li stanoven v občanském soudním řádu) z ústavního pořádku dovozovat nelze. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu