IV. ÚS 835/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 38 odst. 2 a čl. 10 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (správně "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zastavil řízení o žalobě stěžovatele na ochranu osobnosti (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že se v prvé řadě zabýval existencí podmínek, za nichž může věc projednat. Akceptoval závěry stěžovatele kvalifikujícího poměr mezi ním a vedlejší účastnicí jako odpovědnostní závazkový vztah, tedy vztah občanskoprávní. Vedlejší účastnice je orgánem státu Ukrajina, stěžovatel je občanem státu Izrael s bydlištěm na území České republiky a domáhal se odstranění tvrzených neoprávněných zásahů do jeho osobnosti a požadoval peněžitou satisfakci. Za této situace dopadá na určení mezinárodní pravomoci a příslušnosti k projednání sporu podle městského soudu zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně § 7 upravující vynětí z pravomoci českých soudů. Stěžovatel se snažil odůvodnit samostatné postavení vedlejší účastnice jako právnické osoby odlišné od státu Ukrajina. S tímto názorem se městský soud neztotožnil, protože je podle něj podstatné, zda je vedlejší účastnice součástí organizační struktury státu, v rámci níž vykonává jeho svrchovanou moc, tedy zda lze i na činnost vedlejší účastnice vztáhnout dopady funkční imunity státu samotného. Dospěl přitom k závěru, že vedlejší účastnice skutečně vykonává svrchovanou moc státu, a proto i na případ stěžovatele dopadá funkční imunita Ukrajiny. Za takové situace podle principů mezinárodního práva není jiné cesty, než stěžovatelem vznášené nároky z odpovědnosti za újmu vzniklou údajným nezákonným postupem orgánů veřejné moci uplatnit u příslušného ukrajinského soudu. Zastavení řízení proto městský soud odůvodnil nedostatkem mezinárodní soudní pravomoci.

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení městského soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění odkázal mimo jiné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2215/2007 a dovodil, že i v souladu s tímto usnesením je nepochybné, že stát požívá pro sebe a svůj majetek jurisdikční imunity před soudy jiného státu. Své jurisdikční imunity - vedle případů, kdy se jí výslovně zřekl - se stát nemůže dovolávat tehdy, kdy nejedná jako vykonavatel veřejné moci. To znamená, že vystupuje-li stát nikoliv jako suverénní nositel veřejné moci, nýbrž jako právnická osoba ve věcech individuálních vztahů charakterizovaných právní rovností, pak nepožívá funkční imunity. Podle tvrzení stěžovatele je vedlejší účastnice ústředním výkonným orgánem Ukrajiny ve smyslu zákona o prevenci korupce a má za úkol formovat a implementovat státní protikorupční politiku. Za dané situace se na vedlejší účastnici vztahuje funkční imunita Ukrajiny. I kdyby vedlejší účastnice při výkonu veřejné moci konala excesivně, může tím být založen odpovědnostní vztah ex delicto mající soukromoprávní povahu, nicméně charakteristika tohoto vztahu bez dalšího nevylučuje funkční imunitu ukrajinského státu pro účely civilního řízení před soudem České republiky. Soudy České republiky jsou povinny plně respektovat svrchovanost státu Ukrajina a vycházet z předpokladu, že je schopna zajistit řádný průběh jakéhokoliv soudního řízení, a nedisponují kompetencí kriticky hodnotit stav ukrajinského soudního systému nebo přijímat námitky vznášené stěžovatelem. Proto i podle vrchního soudu bylo na místě řízení pro nedostatek pravomoci českých soudů zastavit.

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Stěžovatel podle Nejvyššího soudu v dovolání nevymezil žádnou právní otázku, pro kterou by dovolání mohlo být posouzeno jako přípustné. I podle judikatury Nejvyššího soudu - s odkazem na § 7 zákona o mezinárodním právu soukromém - cizí státy požívají před českými soudy imunitu v případech, kdy řízení vyplynulo z jednání, které učinily při výkonu státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí. Soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru, že vedlejší účastnice je státní agenturou zřízenou zákonem Ukrajiny a jednala jako vykonavatel veřejné moci, neboť stěžovatele uvedla na veřejný seznam osob v souvislosti se sankcemi a válečným konfliktem na Ukrajině. Jednala tak jednoznačně v rámci mocenského působení - při implementaci protikorupční politiky - a proto požívá příslušné funkční imunity. Pokud stěžovatel v dovolání odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2594/2009, není tento odkaz přiléhavý, neboť v daném případě stát nevystupoval jako nositel veřejné moci, ale jako běžný subjekt v občanskoprávním vztahu. Nejvyšší soud ještě dodal, že stěžovatelem v dovolání nastolená otázka potřeby posouzení zásahu do jeho osobnostních práv nebyla předmětem přezkumu odvolacího řízení, a proto se jí ani Nejvyšší soud nemohl zabývat. Napadá-li stěžovatel svým dovoláním i výrok o náhradě nákladů řízení, bylo v tomto rozsahu jeho dovolání ze zákona nepřípustné.

Argumentace stěžovatele

5. Podle stěžovatele bylo nutné posoudit, zda vedlejší účastnice překročila své pravomoci a jednala způsobem, který měl být vyňat z ochrany funkční imunity. Soudy se však touto otázkou nezabývaly a přistoupily k absolutnímu pojetí jurisdikční imunity. Stěžovatel se nedočkal stanoviska, zda při zásahu do osobnostních práv je narušitel chráněn vynětím z pravomoci českých soudů, aniž by byla zjišťována povaha jím vyvolaného zásahu. Na věci podle stěžovatele nemůže ničeho změnit ani okolnost, že vedlejší účastnice posléze z uvedeného seznamu zveřejněného na internetu stěžovatele vymazala. Obecné soudy nesprávně aplikovaly usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2594/2009, protože nerespektovaly závěr, že se stát nemůže dovolávat své jurisdikční imunity v případech, kdy nejedná jako vykonavatel veřejné moci. Stěžovatel dospívá k dílčímu závěru, že obecné soudy měly nejprve zkoumat povahu vedlejší účastnicí způsobeného zásahu a teprve na základě toho mohly usoudit, zda je takový zásah excesivní a zda tedy vybočuje z výkonu státní moci či nikoliv. 6. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že přípustnost dovolání nemohla být založena na základě otázky posouzení zásahu do jeho osobnostních práv. Stěžovateli vzhledem k postoji obecných soudů bylo znemožněno domáhat se práva na ochranu osobnosti, protože za válečného stavu, který panuje na Ukrajině, se nemůže domoci ochrany ani před ukrajinskými soudy. Stěžovatel odkazuje rovněž na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 3. 2010 ve věci Cudak proti Litvě (č. stížnosti 15869/02), z něhož vyplývá povinnost posuzování imunity států i v kontextu eventuálního zásahu, který může osobě vzniknout odepřením přístupu k soudu. Stěžovatel upozorňuje, že uvedení jeho jména na příslušném seznamu znamenalo zásah do jeho soukromého rodinného života a tento akt zahrnuje i neoprávněné shromažďování a zveřejňování údajů o stěžovateli.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Žádné takové vady Ústavní soud v dané věci nezjistil.

9. Podle zjištění Ústavního soudu obecné soudy - vzdor přesvědčení stěžovatele - danou věc posoudily akceptovatelným ústavně konformním způsobem. Ani z odkazovaných rozhodnutí či literatury nevyplývá postup, že by soud cizího státu měl nejprve posuzovat povahu zásahu, kterého se měl cizí stát dopustit, a podle toho teprve zvažovat, zda pro daný spor bude aplikovat jeho funkční imunitu.

10. Postup obecných soudů naopak není v rozporu ani s odkazovaným rozsudkem velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cudak proti Litvě, pokud stěžovatel obecným soudům vytýká, že dostatečně nepoměřovaly imunitu státu Ukrajina na jedné straně a eventuální odepření práva stěžovatele na spravedlivý proces (přístup k soudu) na straně druhé. Byť stěžovatel v obecné rovině tvrdí, že se nemůže na území Ukrajiny k soudu dostavit, neboť by se tím vystavil nebezpečí pro svoji osobu a nemůže se v takovém řízení před ukrajinským soudem ani nechat zastoupit ukrajinským advokátem, neboť by tím vystavil nebezpečí takového advokáta, přehlíží skutečnost, že po vzájemné komunikaci vedlejší účastnice sama stěžovatele z vedeného seznamu smazala. Stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak přesvědčivě nedokládá, že by mu v důsledku zastavení řízení před obecnými soudy byla odňata možnost domoci se ochrany svého práva před soudy ukrajinskými. Vedlejší účastnice totiž evidentně na námitky vznášené stěžovatelem reagovala.

11. Ústavní soud dodává, že v odkazovaném rozsudku ve věci Cudak proti Litvě šlo o pracovněprávní spor vyvolaný tehdejší stěžovatelkou, která pracovala na polském velvyslanectví ve Vilniusu. Litevské soudy v této souvislosti podle Evropského soudu pro lidská práva nesprávně aplikovaly imunitu cizího státu, neboť v době rozhodování daného sporu již převládalo hodnocení, že pracovněprávní spory zaměstnanců zastupitelských sborů pod jurisdikční imunitu nespadají.

12. Obecné soudy navíc se stěžovatelem nepolemizovaly v tom smyslu, že by bylo vyloučeno podat žalobu před českými soudy jen proto, že se protiprávního jednání dopustil ukrajinský subjekt (tedy nezpochybňovaly, že eventuální protiprávní jednání má podle stěžovatele dopad i v České republice), a to i s ohledem na povahu informací zveřejňovaných na internetu, protože takový postup šíření informací v podstatě nezná jakýchkoli hranic; těmito otázkami se obecné soudy nezabývaly, protože nebyly podstatné pro hodnocení podmínek řízení. Proto nemohl porušit stěžovatelova práva ani Nejvyšší soud, pokud konstatoval, že dovolání nemůže být přípustné pro řešení povahy zásahu do osobnostních práv stěžovatele, protože na řešení této otázky nebylo rozhodnutí vrchního soudu založeno, a proto od jejího řešení nemohla být dovozována ani eventuální přípustnost dovolání.

13. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu