IV. ÚS 862/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 24. 8. 2021 č. j. 11 C 32/2021-60 ze dne 24. 8. 2021, ve spojení s usnesením ze dne 30. 11. 2021 č. j. 28 Co 259/2021-167, přiznal vedlejší účastnici v řízení o vypořádání společného jmění manželů osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu) a ustanovil jí k ochraně jejích zájmů zástupce z řad advokátů (stěžovatele) podle § 30 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Po skončení řízení, v němž byl uzavřen smír (usnesení ze dne 20. 3. 2023 č. j. 11 C 32/2021-449), okresní soud usnesením ze dne 15. 8. 2023 č. j. 11 C 32/2021-487, uložil České republice - Okresnímu soudu v Kladně povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů spojených se zastupováním vedlejší účastnice ve výši 512 072 Kč.

3. Okresní soud při výpočtu odměny stěžovatele postupoval podle § 8 odst. 6 a § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), neboť stěžovatel dovozoval výši tarifní hodnoty (movitých i nemovitých věcí) na základě titulů, které byly z dřívějších let; šlo tedy o hodnoty neaktuální. Soud proto vycházel z celkové tarifní hodnoty 6 550 000 Kč, tj. částky 34 500 Kč za jeden úkon právní služby. Následně soud hodnotil stěžovatelem uplatněné právní úkony a dospěl k závěru, že učinil ve věci 1 úkon právní služby před zrušením § 12a advokátního tarifu (tj. před 1. 1. 2022) a poté dalších 11 úkonů a 2 poloviční úkony právní služby, nikoliv však 24 úkonů, jak požadoval stěžovatel ve vyúčtování.

4. Krajský soud napadeným usnesením změnil k odvolání stěžovatele usnesení okresního soudu a uložil České republice povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů za zastupování vedlejší účastnice ve výši 474 949,20 Kč. Usnesení okresního soudu v důsledku podaného odvolání nenabylo právní moci ani zčásti. Předmětem přezkumu v odvolacím řízení byla proto celková výše nároku stěžovatele, a to bez ohledu na rozsah, v jakém byla výše náhrady napadena či z jakých důvodů se tak stalo. K poukazu stěžovatele na zásadu zákazu změny k horšímu soud uvedl, že její aplikace je vyloučena při rozhodování o náhradě nákladů řízení (v odvolacím řízení vyplývá postup pro rozhodování z úpravy § 142 až § 151 občanského soudního řádu). Legitimní očekávání stěžovatele bylo zachováno (ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. II. ÚS 55/22), neboť stěžovatele přípisem ze dne 1. 12. 2023 informoval, že jeho názor na výši tarifní hodnoty řízení a účelnost dvou úkonů právní služby je odlišný od názoru okresního soudu (současně poskytl stěžovateli prostor pro vyjádření).

5. Pokud jde o výši tarifní hodnoty jednotlivých věcí a hodnocení úkonů uplatněných stěžovatelem, obsah spisu podle krajského soudu neumožňoval stanovit tarifní hodnotu jednotlivých položek zahrnutých k vypořádání, s výjimkou nemovitosti v katastrálním území B. (položka č. 1 - na základě kupní smlouvy ze dne 24. 5. 2022 ve výši 13 000 000 Kč). Ocenění dalších věcí zahrnutých k vypořádání (tj. nemovitostí pod položkami č. 2 až 6 a movitých věcí pod položkami č. 9 až 11) byla podle soudu neaktuální (stará dva a více roků), účastníci neučinili cenu věcí nespornou a nebyly zpracovány znalecké posudky. K závěrům soudu o dalších položkách č. 7, 8, 12 a 13 pro stručnost srov. blíže odůvodnění napadeného usnesení v bodě 18. K posouzení jednotlivých úkonů, za které stěžovatel nárokoval náhradu, odkazuje Ústavní soud pro stručnost na body 22 až 31 odůvodnění napadeného usnesení.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že krajský soud rozhodl v rozporu se zásadou zákazu změny k horšímu. Dále stěžovatel nesouhlasí s tím, že krajský soud rozhodl o části nároku, která mu již byla pravomocně přiznána, tj. nad rámec podaného návrhu.

7. Krajský soud ve věci aplikoval také nesprávné ustanovení advokátního tarifu pro určení tarifní hodnoty. Poukazuje na to, že § 9 odst. 1 advokátního tarifu je "zbytkové" ustanovení, a to mj. i podle nálezů ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2155/21 (N 25/110 SbNU 262) či ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23) (obecné soudy vycházely z pro něj méně vstřícné, starší judikatury). Podle stěžovatele lze u všech položek, které byly předmětem vypořádání společného jmění manželů, vyjádřit jejich hodnotu v penězích. U všech položek navíc stěžovatel uvedl listinu, ze které bylo možné pro stanovení tarifní hodnoty vycházet (s výjimkou položek č. 5 a 9). Současně stěžovatel uznal, že u nemovitých věcí - položek č. 2 až 4 skutečně jde o pořizovací hodnoty z doby před několika lety (2014, 2016 a 2003), avšak v případě položky č. 6 jde o kupní smlouvu z 10. 3. 2021, u které o neaktuálnosti uvažovat nelze. Navíc - "pro odstranění pochybností" - vycházel stěžovatel u jednotlivých položek právě jen z hodnot vyplývajících z listin ve spisu, ačkoli není pochyb o tom, že cena některých položek byla (je) zjevně vyšší. V případě položky č. 5 uvedl dokonce hodnotu nulovou - takový postup zvolil právě proto, aby nevznikaly pochybnosti o tom, že by se snad "domáhal odměny vyšší, než která mu náleží".

8. Stěžovatel napadá rovněž snížení odměny krajským soudem, protože mu nepřiznal odměnu za "další dva úkony" (již okresní soud mu přitom nepřiznal odměnu za všechny úkony, které uplatnil).

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokát, proto nemusí být zastoupen jiným advokátem [stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl.ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů.

11. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti rozhodnutí soudu o náhradě nákladů za zastupování vedlejší účastnice v řízení o vypořádání společného jmění manželů. K přezkumu rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení Ústavní soud přistupuje zdrženlivě. Ačkoli i ta mohou mít dopad do stěžovatelovy majetkové sféry, sama o sobě zpravidla nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody [viz např. nálezy ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20 (N 174/108 SbNU 120, bod 20), nebo ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 3627/18 (N 155/96 SbNU 31, bod 15)]. Ke zrušení výroku či rozhodnutí o náhradě nákladů řízení proto Ústavní soud přistupuje jen ve výjimečných případech (viz např. nálezy ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3281/22, bod 15, nebo ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 105/23, bod 23). Taková situace však v posuzované věci nenastala.

12. Napadené usnesení krajského soudu, jde-li o zákaz změny k horšímu, je v souladu se závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24. Odvolací soud pouhou změnou výroku soudu prvního stupně o nákladech řízení v neprospěch odvolatele neporušuje za současné právní úpravy jeho ústavně zaručená práva. Není svévolný (a tedy porušující právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny) takový výklad relevantních ustanovení občanského soudního řádu, podle kterého se zákaz změny k horšímu při rozhodování odvolacích soudů o nákladech řízení neuplatní. Krajský soud byl tudíž v nyní posuzované věci oprávněn změnit výši nákladů přiznaných usnesením okresního soudu za zastupování vedlejší účastnice, a to i v neprospěch jediného odvolatele (stěžovatele), a v tomto jeho postupu nelze spatřovat porušení jeho základních práv.

13. Krajský soud rovněž přesvědčivě a řádně zdůvodnil, proč v posuzované věci přezkoumal celý nárok stěžovatele na náhradu nákladů za zastupování vedlejší účastnice (srov. bod 13 napadeného usnesení). Ostatně i Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil, že o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud ex officio, a že náhrada nákladů je kogentně upravena v § 142 až § 150 občanského soudního řádu. Proto se také přezkumná činnost odvolacího soudu vztahuje na celý napadený výrok o nákladech řízení bez ohledu na to, v jakém rozsahu byl tento výrok napaden odvoláním, případně jak bylo odvolání odůvodněno [srov. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 654/03 (N 27/32 SbNU 255)].

14. Jde-li o způsob výpočtu odměny za právní zastoupení z důvodu chybné aplikace ustanovení advokátního tarifu, Ústavnímu soudu jsou samozřejmě známy závěry jeho nálezové judikatury vztahující se k postupu podle § 9 advokátního tarifu, resp. situacím, kdy obecné soudy spatřují "nepoměrné obtíže" při stanovování hodnoty věcí, které jsou předmětem řízení [srov. například nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 (N 230/87 SbNU 763)].

15. V nyní posuzované věci krajský soud dospěl k závěru, že obsah spisu (stěžovatelem předložené listiny - zejména kupní smlouvy či vyjádření) neumožňuje stanovit tarifní hodnotu jednotlivých položek zahrnutých k vypořádání, s výjimkou položky č. 1 - nemovitosti, jejíž hodnota byla stanovena na základě kupní smlouvy ze dne 24. 5. 2022 ve výši 13 000 000 Kč. Pokud jde o další položky, krajský soud dostatečným a přezkoumatelným způsobem vysvětlil, proč nebylo možné stanovit jejich cenu na základě stěžovatelem předložených listin. Za zdůraznění stojí přitom závěr soudu o "stáří" právních jednání, absenci znaleckých posudků a též skutečnost, že účastníci neučinili cenu věcí nespornou (blíže srov. bod 18 napadeného usnesení). Neaktuálnost hodnoty většiny nemovitostí přitom v ústavní stížnosti uznává i sám stěžovatel. Jestliže za daných okolností krajský soud uzavřel, že "oceňování nemovitostí a movitých věcí a zjišťování výše prostředků na účtech, hodnoty cenných papírů a výše závazků - tedy de facto provedení téměř kompletního dokazování jen za účelem získání podkladů pro rozhodnutí o náhradě nákladů ustanoveného zástupce by spor pouze neúměrně a neekonomicky prodloužilo a prodražilo, zejména za situace, kdy byl schválen smír účastníků řízení", nejsou jeho závěry z ústavněprávního hlediska neudržitelné. Z pohledu Ústavního soudu je přitom zásadní, že krajský soud nerezignoval na hodnocení stěžovatelem předložených listin, nepostupoval svévolně, nýbrž účelnost exaktního zjišťování hodnoty předmětu řízení výslovně zvážil. Výsledná výše přiznaných nákladů právního zastoupení přitom není nikterak zanedbatelná (nízká).

16. Zpochybňuje-li stěžovatel závěry krajského soudu o účelnosti jednotlivých úkonů právní služby, je namístě uvést, že posuzování účelnosti úkonů spadá do rozhodovací pravomoci obecných soudů a Ústavní soud se k ní zásadně nevyjadřuje. Posouzení účelnosti úkonů právní služby je otázkou intepretace a aplikace podústavního práva, jejichž řešení náleží soudům obecným. Ústavní soud není oprávněn zkoumat, zda ten který úkon právní služby v konkrétní věci lze považovat za účelný či nadbytečný [srov. např. nález ze dne 8. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 4012/18 (N 46/105 SbNU 40)].

17. Z napadeného usnesení plyne, že krajský soud některé (další) úkony, za které stěžovatel nárokoval náhradu vynaložených nákladů, posoudil jako neúčelné. Své závěry odůvodnil (srov. bod 25 napadeného usnesení), resp. uvedl, proč považuje tyto úkony, na rozdíl od okresního soudu, za neúčelné. Stěžovateli lze dát zapravdu v tom, že na první pohled se může jevit postup krajského soudu jako "přísný", avšak je zapotřebí nazírat na něj v kontextu celého řízení. Pokud krajský soud nepovažoval za účelné podání návrhu na předběžné opatření (či odvolání proti následnému zamítavému rozhodnutí okresního soudu), jde o konkrétní úvahy, které z ústavněprávního hlediska obstojí.

18. Podle Ústavního soudu nelze též opomíjet, že není jeho úkolem v rámci ochrany ústavnosti do žádného detailu posuzovat každou jednotlivou námitku stěžovatele, jež ve svém důsledku směřuje do oblasti hodnocení důkazů či do závěru soudem vytvořeného, neboť ani existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 2690/20).

19. Ústavní soud na základě uvedeného shrnuje, že nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu Andrea Kovaříková