Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KRÁLOVOPOLSKÁ, a.s., sídlem Křižíkova 2989/68a, Brno, zastoupené JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2025 č. j. 33 Cdo 3540/2024-115, výrokům I a II usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. srpna 2024 č. j. 27 Co 136/2023-96 a výrokům III a IV usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. července 2023 č. j. 2108 C 1/2022-88, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Shape Steel a.s., sídlem Ruská 2974, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a výše označených výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení o zaplacení 3 520 760 Kč s příslušenstvím Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zrušil jím vydaný rozsudek pro uznání ze dne 9. 8. 2022 č. j. 2108 C 1/2022-42 (výrok I), řízení zastavil (výrok II) a stěžovatelce (žalované) uložil nahradit vedlejší účastnici (žalobkyni) náhradu nákladů řízení ve výši 218 957,10 Kč včetně zaplaceného soudního poplatku (výrok III). Dále rozhodl, že se vedlejší účastnicí zaplacený soudní poplatek nevrací (výrok IV). Důvodem zastavení řízení bylo, že vedlejší účastnice vzala žalobu z převážné části zpět, a to pro chování stěžovatelky (dobrovolné splnění povinnosti na základě dohody o narovnání).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí městského soudu v odvoláním napadených výrocích III a IV (výroky I a II) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Stěžovatelka namítala, že městský soud měl rozhodnout o vrácení 80 % ze zaplaceného soudního poplatku, neboť řízení bylo zastaveno před prvním jednáním soudu. K tomu krajský soud uvedl, že městský soud rozhodl rozsudkem pro uznání bez jednání a vedlejší účastnice vzala žalobu zpět až po jeho vyhlášení, tj. po rozhodnutí o věci samé. Vzhledem k § 10 odst. 3 a 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), postupoval městský soud správně, jestliže vedlejší účastnici nevrátil zaplacený soudní poplatek splatný podáním žaloby snížený o 20 %.
4. Následné dovolání stěžovatelky proti výroku II usnesení krajského soudu, jímž byl potvrzen výrok IV usnesení městského soudu o nevrácení soudního poplatku vedlejší účastnici, Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako subjektivně nepřípustné [§ 243c odst. 3 věta první ve spojení s § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.")], neboť tímto výrokem nebyla na právech stěžovatelky způsobena žádná újma.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že vedlejší účastnici nebyl vrácen zaplacený soudní poplatek, čímž byla stěžovatelka fakticky zatížena povinností zaplatit plnou náhradu nákladů řízení včetně celé výše soudního poplatku, aniž by bylo nařízeno jednání a soudy se zabývaly podstatou věci. Upozorňuje, že fikce uznání dluhu aplikovaná městským soudem nebyla přiléhavá. Krajský soud nezohlednil, že rozsudek pro uznání byl městským soudem zrušen, takže na procesní stav není možno nahlížet tak, že ve věci bylo vydáno meritorní rozhodnutí. Poukazuje na to, že svůj dluh dobrovolně uhradila ještě před doručením rozsudku pro uznání, který byl posléze zrušen. Zpochybňuje procesní postup městského soudu, který podle § 114b o. s. ř. zaslal stěžovatelce kvalifikovanou výzvu k vyjádření s následkem fikce uznání. Podle stěžovatelky nemohl být rozsudek pro uznání vydán, neboť byly splněny podmínky pro zastavení řízení (§ 114b odst. 5 o. s. ř.) a navíc šlo o skutkově jednoduchou věc, k jejímuž vyřešení není postup podle uvedeného ustanovení zapotřebí. Rozsudek pro uznání navíc ani nenabyl právní moci, neboť byl usnesením městského soudu zrušen, takže je na něj třeba pohlížet, jako by nebyl vydán. Mělo být postupováno podle § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. Dále poukazuje na pasivitu vedlejší účastnice, která neinformovala městský soud o tom, že stěžovatelka podle dohody o narovnání postupně hradila svůj dluh.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost včasná a přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. V části směřující proti výroku II usnesení krajského soudu, jímž byl potvrzen výrok IV usnesení městského soudu, že se vedlejší účastnici zaplacený soudní poplatek nevrací, je ústavní stížnost nepřípustná (viz níže).
8. V části směřující proti výroku I usnesení krajského soudu a výroku III usnesení městského soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, jde o návrh podaný po lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Je tomu tak proto, že proti výrokům o náhradě nákladů řízení nebylo dovolání přípustné [viz § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], jí podané dovolání proti výroku II usnesení krajského soudu bylo subjektivně nepřípustné, takže chtěla-li se stěžovatelka domáhat zrušení nákladových výroků v řízení před Ústavním soudem, měla podat ústavní stížnost ve dvouměsíční lhůtě (viz § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) přímo proti nim. Z databáze Ministerstva spravedlnosti dostupné na https://infosoud.justice.cz/ se podává, že usnesení krajského soudu nabylo právní moci dne 11. 10. 2024 a ústavní stížnost byla podána dne 19. 3. 2025, tedy po lhůtě.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud se nejprve zabýval rozhodnutím Nejvyššího soudu, který stěžovatelčino dovolání odmítl jako subjektivně nepřípustné [§ 243c odst. 3 věta první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř.], neboť dovoláním napadeným výrokem jí nebyla způsobena žádná újma. K tomu je třeba předně podotknout, že usnesení Nejvyššího soudu, jímž nebyly řešeny meritorní otázky, může Ústavní soud přezkoumat pouze z toho hlediska, zda jím nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Ústavním soudem prováděný přezkum se nezaměřuje na to, zda je přípustnost dána (neboť je primárně úkolem Nejvyššího soudu tuto skutečnost posoudit), nýbrž pouze na to, zda Nejvyšší soud nevybočil z limitů vymezených mu ústavním pořádkem. To se v nyní posuzované věci nestalo.
11. Stěžovatelka podala dovolání pouze do výroku II usnesení krajského soudu, jímž byl potvrzen výrok IV usnesení městského soudu o nevrácení soudního poplatku vedlejší účastnici. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako subjektivně nepřípustné, neboť dovoláním napadeným výrokem stěžovatelce nevznikla žádná (procesní) újma. Stěžovatelka nebyla oprávněna do výroku II usnesení krajského soudu dovolání podat, jelikož se jí tento výrok netýkal. Závěr Nejvyššího soudu je ústavně konformní a Nejvyšší soud jej řádně a ústavně souladným způsobem rovněž odůvodnil. Poučení krajského soudu o možnosti podat dovolání proti výroku II usnesení nemohlo založit přípustnost dovolání ve vztahu ke stěžovatelce (srov. usnesení ze dne 26. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1195/23). Případná nesprávnost poučení o přípustnosti dovolání by mohla mít vliv nanejvýš na posouzení včasnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu (srov. nález ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3115/12). Vzhledem k tomu, že o nepřípustnosti dovolání proti výrokům I a III usnesení krajského soudu o náhradě nákladů řízení byla stěžovatelka poučena správně, platí shora vyslovený závěr o opožděnosti ústavní stížnosti.
12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost ze zákona (dovolání podané osobou neoprávněnou) má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení podmínek ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházejí. Bylo-li dovolání řádně odmítnuto pro jeho nepřípustnost (ze zákona), nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě nelze dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelčiných práv, neboť žádný takový již stěžovatelka k dispozici neměla. Nesplnila-li stěžovatelka podmínku řádného vyčerpání opravných prostředků, je třeba na její ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva (tedy proti výroku II usnesení krajského soudu a výroku IV usnesení městského soudu) nahlížet jako na nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Takový závěr se podává i ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905).
13. Ostatní výroky usnesení městského soudu, tj. výrok I, jímž byl zrušen rozsudek pro uznání a výrok II, jímž bylo řízení zastaveno, stěžovatelka nenapadla opravnými prostředky, proto se Ústavní soud její argumentací týkající se zejména (ne)splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání nemohl zabývat.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona a zčásti jako návrh podaný po lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu