Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Josefa Baxy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Lucie Hrdé, advokátky, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2025 č. j. 6 To 1/2025-466 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2024 č. j. 16 T 59/2024-443, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka vystupovala jako zmocněnkyně poškozené v trestním řízení, které bylo zastaveno kvůli úmrtí obžalovaného. U trestních soudů se následně domáhala, aby jí byla přiznána odměna za zastupování a náhrada za vynaložené náklady v celkové výši 43 100,05 Kč.
2. Krajský soud v Praze napadeným usnesením přiznal stěžovatelce částku 29 127 Kč, ve zbytku její nárok neshledal důvodným. V odůvodnění vyložil, že se neztotožnil se stěžovatelčiným výpočtem odměn a náhrad za úkony - účast při výslechu svědků - přerušené přestávkou. S odkazem na předchozí judikaturu uvedl, že přestávky kratší než 30 minut se započítávají do doby konání úkonu, delší přestávky, které ale nepřesahují 2 hodiny, se posuzují jako promeškaný čas a úkon následující po této přestávce se z časového hlediska posuzuje společně s úkonem předcházejícím. Dále krajský soud stěžovatelce nepřiznal odměnu za sepis návrhu na doplnění dokazování, žádost o sdělení, zda bylo návrhu vyhověno, a za stížnost proti postupu policejního orgánu, neboť podle něj nejde o úkony právní služby, za které by náležela odměna dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
3. Vrchní soud v Praze se ztotožnil s úvahami krajského soudu a napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatelky. Doplnil, že policejní orgán při určení výše zálohy vyplacené stěžovatelce zohlednil i úkony, za které podle krajského soudu odměna nenáležela, ale že úvahy policejního orgánu týkající se výše zálohy nejsou pro rozhodování o odměně a nákladech závazné, jak potvrzuje i komentářová literatura. Policejní orgán navíc pochybil tím, že o záloze rozhodl formou usnesení, ačkoliv dle zákonné úpravy jde o opatření (§ 151 odst. 3 trestního řádu).
Argumentace stěžovatelky
4. Podle stěžovatelky bylo napadenými usneseními porušeno její právo na ochranu majetku a legitimního očekávání podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a dále právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. Zaprvé stěžovatelka brojí proti tomu, že jí trestní soudy nepřiznaly odměnu a náhradu za úkony, za které jí předtím policejní orgán přiznal zálohu. Na základě rozhodnutí policejního orgánu stěžovatelka legitimně očekávala, že jí za dané úkony bude přiznána a vyplacena odměna, trestní soudy toto její legitimní očekávání porušily.
6. Zadruhé stěžovatelka namítá, že praxe a postup soudů při počítání přestávek mezi úkony je zatížen libovůlí. Odměna se má poskytovat primárně za počet úkonů právní služby, ať už trval 10 nebo 110 minut, a proto každý výslech, u kterého byl zmocněnec přítomen, je samostatný úkon právní služby. Pokud by úkony probíhající ve stejný den neměly být vnímány jako samostatné, "zákonodárce" by to v advokátním tarifu uvedl. Soudy se tak "snaží nahrazovat moc zákonodárnou a takový postup nelze s ohledem na dělbu moci v právním státě a princip brzd a protivah akceptovat".
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud se staví zdrženlivě k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení, včetně rozhodnutí o nákladech adhezního řízení. Ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím "jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou" (stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 11 a 34; nález ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 21 a násl.).
8. Žádné takové mimořádné okolnosti Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Zaprvé, trestní soudy odůvodnily, proč stěžovatelce nepřiznaly odměnu za část úkonů, a vrchní soud s odkazem na komentářovou literaturu vysvětlil, proč závěry policejního orgánu při přiznání zálohy nemohly být pro toto posouzení závazné. Už z povahy institutu zálohy plyne, že úvahy orgánů činných v trestním řízení při stanovení její výše jsou toliko předběžné a nemohou založit legitimní očekávání, že konečná výše odměny a náhrad bude stejná či stejným způsobem určovaná. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelce byla trestními soudy přiznána vyšší částka (29 127 Kč), než jakou činila dříve vyplacená záloha (17 302,69 Kč), stěžovatelka tedy nemusela žádnou část vyplacených prostředků vracet.
9. Zadruhé, trestní soudy odůvodnily i to, jakým způsobem přistupovaly k přestávkám v úkonech. Jejich výklad se opírá o předchozí judikaturu, citovanou v napadených rozhodnutích, a nevybočuje z ústavních mezí. Soudy tímto výkladem nemohou nahrazovat moc "zákonodárnou" a narušovat dělbu moci mezi mocí soudní a zákonodárnou, jak tvrdí stěžovatelka, již z toho důvodu, že u advokátního tarifu (jakožto vyhlášky) je normotvůrcem Ministerstvo spravedlnosti, nikoliv Parlament. Výklad trestních soudů pak nijak nenarušuje ani dělbu moci mezi mocí soudní a výkonnou. Ministerstvu spravedlnosti nic nebrání znění advokátního tarifu změnit, pokud by si přálo na závěry judikatury reagovat.
10. Ústavní soud z těchto důvodů odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu