Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Iva Palkosky, advokáta, sídlem Kleinerova 1504, Kladno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2025 č. j. 53 Co 415/2024-437, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků domu čp. 892 v Bubenči, sídlem Rooseveltova 892/49, Praha 6 - Bubeneč, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení pro porušení jeho ústavně zaručených práv v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí plyne, že vedlejší účastník se žalobou domáhal nahrazení souhlasu stěžovatele s listinou nazvanou "Zrušení prohlášení vlastníka budovy podle zákona č. 72/1994 Sb., prohlášením vlastníka podle zákona č. 89/2012 Sb., a vypořádání podílového spoluvlastnictví". V novém prohlášení měl být především odstraněn nesoulad mezi faktickým stavem budovy po garážové přístavbě a zápisem v katastru nemovitostí. Součástí dokumentu však byl i převod "starých" bytových jednotek [vzniklých podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů)] do režimu právní úpravy obsažené v občanském zákoníku. S tím stěžovatel nesouhlasil. Namítal, že předložený dokument fakticky ruší bytové spoluvlastnictví a při vypořádání podílového spoluvlastnictví dochází ke změnám výše spoluvlastnických podílů. Stěžovatel proto prosazoval změnu původního prohlášení v nezbytném rozsahu tak, aby zohledňovalo stav po výstavbě garážových stání.
3. Obvodní soud pro Prahu 6 nejprve žalobě vedlejšího účastníka vyhověl rozsudkem ze dne 20. 5. 2019. Městský soud v Praze však tento rozsudek k odvolání stěžovatele zrušil. Vedlejší účastník vzal následně žalobu v celém rozsahu zpět, jelikož se dohodli se stěžovatelem na kompromisním návrhu prohlášení vlastníka, který nebude obsahovat transformaci jednotek podle účinné právní úpravy. Současně se zpětvzetím žaloby vedlejší účastník navrhl, aby soud aplikoval § 150 občanského soudního řádu a nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení. Stěžovatel se zpětvzetím žaloby souhlasil, ale požadoval náhradu nákladů řízení ve výši necelých 46 tis. Kč. Aplikaci § 150 občanského soudního řádu považoval za nepřípustnou.
4. Obvodní soud usnesením ze dne 14. 10. 2024 č. j. 11 C 62/2018-422 řízení zastavil (výrokem I) a nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení (výrokem II). Vedlejší účastník vzal žalobu zpět v době, kdy dosud nedošlo k podpisu žádného - ani kompromisního - prohlášení vlastníka. Čistě z procesního hlediska tedy vedlejší účastník zavinil zastavení řízení a stěžovateli jako procesně úspěšnému účastníkovi náležela náhrada nákladů (§ 146 odst. 2 věta první občanského soudního řádu). Obvodní soud však s odkazem na § 150 občanského soudního řádu rozhodl o nepřiznání náhrady. Zohlednil, že vedlejší účastník jakožto společenství vlastníků je odpovědný za správu společné nemovitosti, a že podání žaloby bylo výsledkem jeho zákonných povinností a kolektivního rozhodnutí členů společenství. Primárním cílem bylo napravit nesoulad faktického a právního stavu budovy způsobený garážovou přístavbou schválenou všemi vlastníky včetně stěžovatele. Vedlejšímu účastníkovi nelze vytýkat, že součástí prohlášení učinil i transformaci jednotek podle účinné úpravy, se kterou souhlasila naprostá většina vlastníků. Žaloba byla podána až po neúspěšných mimosoudních jednáních se stěžovatelem a dalším vlastníkem, kteří jako jediní blokovali společné rozhodnutí ostatních vlastníků. Za těchto okolností by bylo nespravedlivé, aby vedlejší účastník, který svým jednáním dosáhl smírného řešení, nesl náklady řízení.
5. Stěžovatel se odvolal proti výroku II obvodního soudu. Městský soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi k úhradě nákladů řízení by bylo vzhledem ke specifickým okolnostem nespravedlivé. Na rozdíl od obvodního soudu však dospěl k závěru, že zavinění na zastavení řízení bylo dáno na obou stranách sporu. Městský soud proto změnil nákladový výrok obvodního soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Vysvětlil, že § 146 odst. 2 věta první ve spojení s § 150 občanského soudního řádu se týkají zavinění na zastavení řízení pouze jedné ze stran sporu, proto v dané věci nebyl prostor pro jejich použití.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel trvá na tom, že mu měly být přiznány náklady řízení. Tvrdí, že zastavení řízení zavinil výlučně vedlejší účastník, a proto nebyly splněny podmínky pro postup podle § 146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Městský soud vyšel ze skutečností, které neměly oporu v soudním spisu, a nezohlednil argumentaci stěžovatele v odvolání. Žaloba vedlejšího účastníka zjevně nemohla být úspěšná, neboť podle ustálené judikatury nebylo možné v dané věci chybějící projev vůle nahradit soudním rozhodnutím. Městský soud se rovněž nevypořádal s otázkou, zda byl vedlejší účastník k podání žaloby vůbec aktivně legitimován, pokud nebyl smluvní stranou prohlášení a po uzavření prohlášení mělo bytové spoluvlastnictví zaniknout. Podle stěžovatele nebyl případný ani odkaz na nález ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 133/24. Konečně stěžovatel uvádí, že pokud by znal předem názor soudů na otázku nákladů, se zpětvzetím žaloby by nesouhlasil a vyčkal na rozhodnutí soudu ve věci samé. Nejistota ohledně nákladového výroku při zastavení řízení znemožňuje stranám sporu dosáhnout smírného řešení.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokát, nemusí být zastoupen jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637)]. Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, zejména jde-li o náklady v bagatelní výši, ledaže věc provází takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil [stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34].
9. Předmětem sporu je částka nákladů řízení vyčíslená stěžovatelem ve výši 45 984 Kč, kterou lze označit za bagatelní (srov. usnesení ze dne 17. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 556/24). Stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že intenzita tvrzeného zásahu dosahuje ústavněprávní úrovně - například z hlediska jeho majetkových poměrů. Je třeba zdůraznit, že (prostá) nezákonnost rozhodnutí nezakládá bez dalšího neústavnost. I kdyby městský soud rozhodl nezákonně, není úkolem Ústavního soudu, aby odstraňoval jakékoli nezákonné rozhodnutí, bez ohledu na jeho význam.
10. Ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu