IV. ÚS 920/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy. V ústavní stížnosti požádal o odložení právní moci a vykonatelnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že na návrh první vedlejší účastnice pověřil Okresní soud ve Znojmě soudního exekutora provedením exekuce k uspokojení její peněžité pohledávky, a to prodejem zástavy, a to specifikovaných nemovitých věcí. V návaznosti na to soudní exekutor napadeným usnesením udělil příklep druhé vedlejší účastnici na dražené nemovité věci za nejvyšší podání ve výši 4 920 000 Kč (I. výrok), stanovil lhůtu k zaplacení nejvyššího podání (II. výrok), uložil stěžovateli povinnost vydražené nemovité věci vyklidit (III. výrok), rozhodl o vrácení jistoty dražitelům, kterým nebyl udělen příklep (IV. výrok) a poučil o možnosti učinit předražek (V. výrok).

3. K odvolání stěžovatele krajský soud potvrdil usnesení soudního exekutora (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). K námitce stěžovatele o údajně nesprávném určení ceny dražených nemovitých věcí krajský soud uvedl, že tuto námitku stěžovatel vznesl opožděně, neboť nevyužil svého práva a neuplatnil odvolání proti postupu soudního exekutora při určení výsledné ceny, byť o tom soudní exekutor rozhodl samostatným usnesením. Důvodná podle krajského soudu nebyla ani stěžovatelova námitka, že soudní exekutor prováděl dražbu, přestože stěžovatel podal návrh na zastavení exekuce. V této souvislosti krajský soud vysvětlil, že exekutor nepochybil, neboť se - vzhledem ke stavu řízení - nedalo racionálně očekávat, že by podaný návrh na zastavení exekuce byl podán důvodně.

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl s odůvodněním, že usnesení krajského soudu bylo v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a stěžovatel neformuloval žádnou otázku, která by měla být řešena jinak. Nejvyšší soud poznamenal, že dražby ve věci stěžovatele byly vykonány přes podaný návrh na zastavení exekuce (respektive i přes odvolání proti rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce), nicméně v posléze dokončeném přezkumu se (byť dodatečně) ukázalo, že návrh stěžovatele na zastavení exekuce nebyl podán důvodně. Z toho je podle Nejvyššího soudu podstatné, že udělením příklepu soudní exekutor nezasáhl do majetkových práv stěžovatele. K dalším stěžovatelem v dovolání formulovaným otázkám Nejvyšší soud poznamenal, že v dovolacím přezkumu se může věnovat jen otázkám právním a nemůže se zabývat stěžovatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním, neboť nejde o způsobilý dovolací důvod.

Argumentace stěžovatele

5. Nejvyšší soud podle stěžovatele posoudil jím podané dovolání ryze formalisticky, v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu. Krajský soud ani Nejvyšší soud se důsledně nevypořádaly s klíčovými námitkami o nesprávném ocenění dražených nemovitých věcí. Stěžovatel měl totiž k dispozici znalecké posudky, z nichž vyplynulo, že dražené nemovité věci mají násobně větší hodnotu než tu, ze které se při jejich dražbě vycházelo. Exekutor měl za tohoto stavu povinnost volit takový způsob provádění exekuce, který by nebyl zjevně nepřiměřený k vymáhané pohledávce (stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že proti němu byla vedena exekuce pro částku 193 799,68 EUR s příslušenstvím). Uvedená pochybení se pak projevila i v tom, že dražební vyhláška obsahovala výroky, které byly zjevně v rozporu s faktickým stavem věci, a stěžovatel opětovně odkazuje na nepřiměřeně nízké ocenění dražených věcí. Za tohoto stavu měly soudy nechat vypracovat vlastní znalecký posudek k jejich hodnotě. Dále stěžovatel namítá, že soudní exekutor pokračoval v konání dražebního jednání, byť věděl, že postup první vedlejší účastnice je stižen vadami (stěžovatel tvrdí, že její postup byl v rozporu se s ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů). Navíc byl nárok vymáhán na základě exekučního titulu - notářského zápisu, který byl podle stěžovatele absolutně neplatným právním aktem. Ani s touto skutečností se obecné soudy nevypořádaly, a proto odůvodnění jejich rozhodnutí nelze považovat za úplná a přesvědčivá.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Žádné takové vady Ústavní soud v dané věci nezjistil.

8. V ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě jen opakuje argumenty, s nimiž se obecné soudy již vypořádaly; to nejen v řízení, z něhož vzešla nyní napadená rozhodnutí, ale - a to zejména - již v předchozích fázích řízení ve věci stěžovatele. Už proto neobstojí stěžovatelova obsáhlá polemika o tom, že obecné soudy vycházely z nesprávného ocenění dražených nemovitých věcí, přičemž stěžovatel zpochybňuje závěry vypracovaného znaleckého posudku. K tomu Ústavní soud připomíná konstatování krajského soudu, že stěžovatel se proti eventuální nesprávnosti v ocenění znaleckým posudkem mohl bránit, přesto tak neučinil. Dále v této souvislosti krajský soud vysvětlil strukturu a posloupnost exekučního řízení s tím, že takový druh námitky nemůže stěžovatel doplňovat libovolně. Přísně vzato to znamená, že pokud stěžovatel uvedenou námitku o nedostatcích v ocenění dražených nemovitostí řádně neuplatnil v řízení před obecnými soudy, je tato námitka v užším slova smyslu s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti nepřípustná.

9. Ani stěžovatelovo tvrzení, že obecné soudy zcela přehlédly pochybení, kterých se měla dopustit první vedlejší účastnice při uzavírání úvěrové smlouvy se stěžovatelem, a proto mělo dojít k porušení zákona o spotřebitelském úvěru, není opodstatněná. Ústavní soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2024 sp. zn. 21 Cdo 3140/2023, v jehož odůvodnění se Nejvyšší soud obdobnou námitkou stěžovatele zabýval a upozornil jej, že úvěr, jenž stěžovatele patrně dovedl až do exekučního řízení, mu byl poskytnut při podnikatelské činnosti, a proto se nemůže dovolávat ochrany podle zákona o spotřebitelském úvěru. Nejvyšší soud se navíc věnoval i otázce, zda první vedlejší účastnice přiměřeně zkoumala úvěruschopnost stěžovatele, a to i z pohledu judikatury Ústavního soudu. V návaznosti na to Nejvyšší soud připomněl, že první vedlejší účastnice zkoumala nejen majetkové poměry samotného stěžovatele, ale rovněž osob jemu blízkých. K tomu dále Nejvyšší soud poznamenal, že tedy první vedlejší účastnice se úvěruschopností stěžovatele zabývala, přitom tuto její činnost nelze poměřovat se situací, kdy by úvěr poskytovala spotřebiteli. Byl-li dražen majetek v řádech milionů korun, nelze takový postup podle Ústavního soudu považovat za nepřiměřený, uvádí-li stěžovatel, že první vedlejší účastnice proti němu měla pohledávku ve výši takřka 200 000 EUR.

10. V odkazovaném usnesení sp. zn. 21 Cdo 3140/2023 se Nejvyšší soud rovněž zabýval tím, zda ve věci stěžovatele byl použit neplatný exekuční titul, a vysvětlil, že tomu tak není. Ústavní soud pro stručnost na jeho rozhodnutí odkazuje. V souladu se shora uvedeným nemůže obstát ani tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud posoudil jím podané dovolání příliš formalisticky. Nejvyšší soud se naopak podle Ústavního soudu zabýval těmi námitkami, které měly vztah k napadenému usnesení krajského soudu, který při jejich vypořádávání zjevně navazoval na předchozí rozhodnutí ve stěžovatelově věci. Tímto způsobem je nutno poměřovat i odůvodnění nyní napadeného usnesení Nejvyššího soudu.

11. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za této situace Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení krajského soudu podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné, a rozhodl o ústavní stížnosti bez zbytečného odkladu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu