IV. ÚS 934/25

Odůvodnění

Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. Listiny základních práva a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval ústavností řízení a rozhodnutí o předání stěžovatele k trestnímu stíhání do Polské republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu.

3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodl na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Krajským soudem ve Varšavě dne 15. 10. 2015 pod sp. zn. VIII Kop 143/15 o předání stěžovatele podle § 205 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "ZMJS"), do Polské republiky, a to k trestnímu stíhání pro specifikované trestné činy (výrok I.). Krajský soud rozhodl o vzetí stěžovatele do předávací vazby (výrok II.). Krajský soud předání stěžovatele podmínil podle § 203 odst. 6 ZMJS přijetím ujištění Krajského soudu ve Varšavě, že stěžovateli bude umožněn výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody v České republice, bude-li mu takový druh trestu nebo ochranného opatření uložen a po vynesení rozsudku nevysloví souhlas s výkonem trestu nebo ochranného opatření v Polské republice.

4. K instanční stížnosti stěžovatele ve věci rozhodoval Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), který ji napadeným rozhodnutím zamítl jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Vrchní soud uvedl, že krajský soud odpovídajícím způsobem zohlednil zejména ujištění poskytnuté polským justičním orgánem, které v reakci na (krajským soudem) doplněné dokazování označil za dostatečné. Dle vrchního soudu se krajský soud též vyčerpávajícím způsobem vypořádal s podstatnými obligatorními a fakultativními důvody nepředání ve smyslu § 205 odst. 2 a 3 ZMJS, které v případě stěžovatele neshledal.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel má za to, že soudy napadenými rozhodnutími porušily závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. Zejména upozorňuje na to, že má ve výlučné péči nezletilého syna, přičemž v Polské republice není nikdo, kdo by se o něj postaral. Soudům vytýká, že ohledně nezletilého neprováděly žádné dokazování a rozhodly o předání, aniž by se zabývaly dopadem na syna. Dále namítá, že mu v Polské republice nebude garantován spravedlivý proces, a to jak z důvodů osobních, souvisejících s politickou činností jeho otce, tak z důvodů systémových - uvádí, že Polská republika není právním státem. Stěžovatel dále upozorňuje, že doposud nebylo ukončeno jeho azylové řízení, resp. namítá vykonstruovanost evropského zatýkacího rozkazu.

6. Stěžovatel navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 zákona o Ústavním soudu.

Splnění procesních předpokladů řízení

7. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

Vlastní posouzení

8. Ústavní soud se s největším možným urychlením zabýval návrhem stěžovatele na odklad vykonatelnosti. Podmínky pro odklad vykonatelnosti však neshledal, přičemž se zabýval především stěžovatelem namítaným zásahem do rodinného života, resp. tvrzeným nerespektováním nejlepšího zájmu jeho nezletilého syna.

9. Řízení o předání podle ZMJS má povahu řízení o trestněprávní sankci. Obecně platí, že trestněprávní sankce, ač primárně směřuje vůči osobě trestně stíhané, resp. osobě, o jejíž předání jde, má zpravidla negativní dopad rovněž na další osoby blízké dané osobě. Předání osoby do cizího státu pak, obdobně jako sankce trestněprávní povahy, uložená osobě trestně stíhané, zejména pokud jde o omezení osobní svobody, zpravidla představuje rovněž zprostředkovaný zásah (různé intenzity) do soukromí a rodinného života příslušníků rodin těchto osob, zvláště pak nezletilých dětí (přiměřeně srov. usnesení ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 526/16). Takový zásah je však vzhledem k okolnostem nyní posuzovaného případu přípustný.

10. Ústavní soud dále upřesňuje, že extradiční řízení je možné z hlediska zohlednění nejlepšího zájmu dítěte a dopadů na dítě zařadit do (třetí) kategorie řízení, jež otevírá širší prostor pro převážení jiným konkurujícím zájmem, neboť se zde nestřetává jen zájem dítěte na jedné straně a jiný zájem na straně druhé, ale zájem dítěte je jen jedním, byť nepochybně významným, z vícera zájmů různých dalších subjektů, mezi kterými je třeba vyvažovat a které mohou být stejně významné či dokonce významnější (srov. nález ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 950/19, bod 53). Velmi výstižně se k otázce posuzování nejlepšího zájmu dítěte vyjádřil Nejvyšší správní soud, a to v souvislosti s řízením o správním vyhoštění rodiče (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2020 č. j. 5 Azs 220/2019-33, bod 23). Jeho závěry jsou plně přenositelné i na stěžovatelovu věc.

11. Ústavní soud ověřil, že nejlepší zájem dítěte, stěžovatelova syna, byl v nyní posuzované věci zohledněn a zajištěn způsobem, který je v kontextu řízení o předání na základě evropského zatýkacího rozkazu dostačující. Byť lze obecným soudům vytknout, že se úvahy, v rámci kterých posuzovaly zajištění nejlepšího zájmu dítěte, nepromítly do odůvodnění napadených rozhodnutí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 950/19, bod 55), pro Ústavní soud je podstatné, že se soudy postavením stěžovatelova syna zabývaly. Jak vyplývá z vyžádaného protokolu o veřejném zasedání, konaném u krajského soudu dne 13. 2. 2025, stěžovatel k dotazu předsedkyně senátu požádal o vyrozumění svého otce. Dále ve vztahu ke svému synovi uvedl, že je doma se stěžovatelovou přítelkyní, přičemž upřesnil, že není třeba kontaktovat OSPOD, neboť za synem přijede stěžovatelův otec. Z protokolu o veřejném zasedání dále vyplývá, že stěžovateli bylo umožněno kontaktovat otce, a to právě s cílem zajistit péči o dítě (srov. protokol, s. 6). V nyní posuzovaném případě je - stručně řečeno - podstatné, že o stěžovatelova syna bylo po veřejném zasedání, po jehož skončení byl stěžovatel vzat do předávací vazby, postaráno, což je z hlediska zajištění ochrany jeho nejlepšího zájmu v kontextu řízení o předání adekvátní.

12. Ústavní soud nepřehlédl, že napadená rozhodnutí jsou v pořadí druhými rozhodnutími o předání stěžovatele. Původní rozhodnutí krajského soudu o nepředání stěžovatele z důvodu předvídaného § 205 odst. 2 písm. a) ZMJS vrchní soud k instanční stížnosti stěžovatele zrušil a krajskému soudu přikázal, aby ověřil podmínky poskytování ujištění polskými justičními orgány (srov. usnesení krajského soudu, bod 8). Krajský soud následně vytýkaný nedostatek napravil, doplnil dokazování, přičemž se detailně zabýval podmínkami aplikace uvedeného zákonného ustanovení (srov. tamtéž, body 42 až 67). Závěry, k nimž krajský soud dospěl, aproboval rovněž vrchní soud (srov. výše, bod 6 usnesení vrchního soudu). Tyto závěry jsou z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelné.

13. Soudy věnovaly dostatečnou pozornost též namítaným systémovým nedostatkům v oblasti nezávislosti soudnictví. Ústavní soud připomíná, že Soudní dvůr Evropské unie (dále jen "SDEU") ve své judikatuře vyložil podmínky, za kterých je možné nevyhovět evropskému zatýkacímu rozkazu a nepředat vyžádanou osobu, je-li namítáno, že ve státě, kam má být předána, nebude mít kvůli systémovým nedostatkům v nezávislosti soudní moci zajištěno právo na spravedlivý proces. Dle SDEU je třeba v těchto případech provést dvoustupňový test. V první fázi je třeba na základě objektivních, spolehlivých, přesných a řádně aktualizovaných údajů o fungování soudního systému ve státě, kam má být osoba předána, posoudit existenci skutečného nebezpečí, že z důvodu systémových či celoplošných nedostatků v tomto státě dojde k porušení základního práva na spravedlivý proces v souvislosti s nedostatkem nezávislosti soudů (srov. rozsudek velkého senátu SDEU ve věci C-216/18, bod 61). Shledá-li soud rozhodující o předání, že toto nebezpečí hrozí, ve druhé fázi musí konkrétním a přesným způsobem posoudit, zda za okolností jím posuzované věci existují závažné a prokazatelné důvody se domnívat, že vyžádaná osoba bude po předání vystavena tomuto nebezpečí. Jen je-li splněna i tato podmínka, je třeba se zdržet provádění příslušného zatýkacího rozkazu a není možné dotčenou osobu předat (tamtéž, bod 68). Posouzení druhého kroku se děje s ohledem na konkrétní obavy vyjádřené dotčenou osobou a s ohledem na informace, které případně poskytla (tamtéž, bod 75). Tyto principy a dvoustupňový test byly potvrzeny i rozsudkem velkého senátu SDEU ze dne 17. 12. 2020 ve spojených věcech C-354/20 a C-412/20, na nějž ostatně odkazuje i krajský soud (srov. bod 31). Krajský soud v napadeném rozhodnutí dostatečně vyložil, proč v současnosti ve vztahu k Polské republice není dána již první podmínka pro založení důvodu nepředání v důsledku systémových nedostatků v oblasti nezávislosti soudnictví (srov. tamtéž, bod 33). Tyto závěry považuje Ústavní soud za přesvědčivé, stejně jako závěry, jež se týkají namítaného nedostatečného zajištění spravedlivého procesu v důsledku konfliktu členů stěžovatelovy rodiny s některými (bývalými) politickými představiteli (srov. tamtéž, bod 36).

14. Krajský soud stěžovateli rovněž vysvětlil, proč jeho předání nebrání ani okolnost doposud neukončeného řízení o udělení mezinárodní ochrany (srov. tamtéž, body 10, 22 a 23). Soudy respektovaly i povinnost ověřit, že se evropský zatýkací rozkaz zakládá na vnitrostátním soudním rozhodnutí či zatýkacím rozkazu (srov. nález ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 213/21; srov. usnesení krajského soudu, bod 11). Konečně, namítá-li stěžovatel, že je jeho trestní stíhání v Polské republice vykonstruované a založené na falešných obviněních, Ústavní soud připomíná, že evropský zatýkací rozkaz je institut založený na vysokém stupni vzájemné důvěry, s čímž souvisí, že orgány dožádaného státu neposuzují důvodnost trestního stíhání nebo vyšetřování ve vyžadujícím členském státě.

15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud samostatně o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí nerozhodoval, protože rozhodl o ústavní stížnosti neprodleně po jejím podání. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí návrh na odklad vykonatelnosti osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej již není třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu