Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Marhouna, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2024 č. j. 22 Cdo 1074/2024-422, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 2023 č. j. 19 Co 924/2023-380 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. května 2023 č. j. 23 C 303/2021-352, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Ladislava Kocourka a Jany Kocourkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatel se žalobou domáhal, aby vedlejší účastníci řízení (žalovaní) vyklidili a předali část pozemku v žalobě blíže specifikovaného (dále jen "pozemek"), jakož i toho, aby společná hranice mezi sousedními pozemky byla uvedena do souladu s geometrickým plánem. Sporná část pozemku o rozměru 17 m2 byla podle stěžovatele připlocena v roce 1985 k pozemku právního předchůdce vedlejších účastníků řízení bez právního důvodu.
3. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") v pořadí druhým stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil (výrok I), změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Ve shodě s okresním soudem založil své rozhodnutí na závěru, že vedlejší účastníci řízení vlastnické právo ke sporné části pozemku nabyli podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), na základě mimořádného vydržení ke dni 1. 1. 2019. Držba jejich (domnělého) vlastnického práva se započtením držby jejich právního předchůdce přesáhla 20 let (trvala celkem 33 let). Krajský soud uvedl, že existence dobré víry o domnělém titulu k nabytí vlastnictví se u mimořádného vydržení nevyžaduje, držba nemusí být řádná, pravá ani poctivá, postačuje absence nepoctivého úmyslu držitele. Skutečnosti tvrzené stěžovatelem, že se právní předchůdce vedlejších účastníků řízení zmocnil držby svévolně a potajmu, naznačující možný nepoctivý úmysl, nebyly v řízení prokázány. Subjektivní aspekt držby vedlejších účastníků řízení a jejich předchůdce vycházel z přesvědčení o závaznosti ústní dohody z roku 1985 se stěžovatelem o směně pozemků. Krajský soud dále uvedl, že žaloba má výrazně šikanózní charakter.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Stěžovatel dovolací otázku týkající se mimořádného vydržení, u níž se měl krajský soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, založil na jiném skutkovém stavu, než z jakého vycházel krajský soud (a to takového, že ústní dohoda o směně nebyla uzavřena). Nad rámec uvedeného se Nejvyšší soud vyslovil i k institutu mimořádného vydržení. Úvahu krajského soudu, že vedlejší účastníci řízení nabyli vlastnické právo ke sporné části pozemku na základě mimořádného vydržení, nepovažoval za zjevně nepřiměřenou. Dalšími čistě akademickými námitkami stěžovatele se Nejvyšší soud nezabýval.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel předně nesouhlasí se závěrem, že byla uzavřena ústní dohoda o směně. Podle stěžovatele nešlo o směnu věci, neboť stěžovatel za převod vlastnického práva ke sporné části pozemku neobdržel žádné protiplnění, nýbrž o ujednání, které odpovídá výprose. U vedlejších účastníků řízení absentovala vůle držet část pozemku jako vlastní a nemohli tedy vlastnické právo vydržet, a to ani prostřednictvím mimořádného vydržení podle § 1095 obč. zák. Za nesprávný považuje postup Nejvyššího soudu, který stěžovatelovu otázku týkající se mimořádného vydržení označil jako nezpůsobilou k založení přípustnosti dovolání, neboť měla vycházet z jiných skutkových zjištění.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se závěry obecných soudů o tom, že vedlejší účastníci řízení splnili podmínky mimořádného vydržení podle § 1095 obč. zák. Podstatou argumentace je hodnocení skutkových závěrů učiněných v tomto ohledu.
10. Obecné soudy vyšly z toho, že skutečnosti tvrzené stěžovatelem svědčící o možném nepoctivém úmyslu vedlejších účastníků řízení, resp. jejich právního předchůdce, nebyly v řízení prokázány. Z judikatury i literatury se podává, že při mimořádném vydržení podle § 1095 obč. zák. se požadavek poctivé držby nahrazuje požadavkem absence nepoctivého úmyslu. Postačí "držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma", přičemž jde o kritérium obdobné dobré víře "v nejméně přísném pojetí". Nepoctivý úmysl musí prokázat ten, kdo mimořádné vydržení popírá, a to důkazem okolností, z nichž by rozumná osoba v postavení jednajícího dospěla k závěru, že působí bezpráví. Tyto faktory jsou pak kompenzovány mj. dvojnásobnou délkou vydržecí doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021).
11. Smyslem a účelem institutu mimořádného vydržení je poskytnout ochranu faktickému stavu, jehož základ je pochybný nebo sporný, kdy domnělé vlastnictví trvá značně dlouhou dobu. Tvrdí-li stěžovatel, že nebyla uzavřena žádná smlouva, která by se týkala sporné části daného pozemku, resp. že šlo nejvýše o výprosu, čímž se snaží poukázat na nepoctivý úmysl vedlejších účastníků řízení bránící mimořádnému vydržení, přehlíží, že případná neexistence právního titulu a dokonce ani vědomost o jeho neexistenci nejsou překážkou mimořádného vydržení, právo držby pouze nelze vykonávat ve zlém úmyslu. Vzhledem k tomu, že nepoctivý úmysl vedlejších účastníků řízení, resp. jejich právního předchůdce, nebyl v řízení prokázán (v tomto směru tížilo břemeno tvrzení a důkazní břemeno stěžovatele), mohli vedlejší účastníci řízení nabýt vlastnictví sporné části pozemku mimořádným vydržením, jelikož jejich držba spolu s držbou jejich právního předchůdce trvala přes 30 let. Obecné soudy se zabývaly i dalšími aspekty, které by mohly mít případný vliv na mimořádné vydržení [např. ztráta dobré víry vedlejších účastníků řízení (bod 54 rozsudku okresního soudu), charakter a dopad újmy způsobené stěžovateli a vedlejším účastníkům řízení (bod 56 rozsudku okresního soudu)], přičemž ani v těchto úvahách nespatřuje Ústavní soud jakékoliv pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní roviny.
12. Žádné pochybení neshledává Ústavní soud ani v postupu Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. K tomu Ústavní soud v obecné rovině připomíná, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19 (N 182/96 SbNU 300)]. V posuzované věci Ústavní soud žádné porušení záruk řádného procesu neshledal.
13. Ústavní soud uzavírá, že závěry obecných soudů považuje za odpovídající zákonné úpravě, ustálené judikatuře, a tedy i za ústavně souladné. Odůvodnění jejich závěrů je racionální, dostačující a přesvědčivé a nevybočující z nároků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu