Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Josefa Baxy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem, sídlem Laubova 1729/8, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2024 č. j. 3 Tdo 911/2024-940, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2024 č. j. 11 To 166/2024-896 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 12. dubna 2024 č. j. 1 T 146/2023-847, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Rakovníku jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení. Okresní soud v Rakovníku napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se měl stěžovatel dopustit zjednodušeně řečeno tím, že od ledna 2019 do října 2021 jako jednatel společnosti s ručením omezeným úmyslně neodvedl za zaměstnance této společnosti daň z příjmu, pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na veřejné zdravotní pojištění v celkové výši přesahující 630 000 Kč. Zaměstnancům přitom byly příslušné částky z výplat strhávány a daná obchodní společnost měla na tyto odvody dostatek finančních prostředků. Za to okresní soud uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let, a trest zákazu činnosti - výkonu funkce statutárního orgánu obchodní korporace - v trvání tří let.
2. Krajský soud v Praze napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele a dalších oprávněných osob. Podle krajského soudu učinil okresní soud správná skutková zjištění a věc přiléhavě právně posoudil.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. Shledal, že učiněná skutková zjištění odpovídají provedeným důkazům a nejsou s nimi ve zjevném (extrémním) rozporu. Správným shledal i závěr, že stěžovatel se přečinu dopustil, a to přinejmenším v úmyslu nepřímém.
Argumentace stěžovatele
4. Podle stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho základní právo nebýt zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, právo na soudní ochranu a zásada presumpce neviny podle čl. 8 odst. 2 věty druhé, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
5. Zaprvé stěžovatel namítá, že rozsudek okresního soudu je nepřezkoumatelný a že krajský soud měl povinnost jej zrušit a věc vrátit k novému projednání.
6. Zadruhé podle stěžovatele trestní soudy pochybily tím, že jako nadbytečné zamítly provedení jím navržených důkazů. Stěžovatel jimi chtěl prokázat, že ačkoliv měl formálně postavení jednatele, obchodní společnost ve skutečnosti řídila osoba zaměstnaná na pozici dispečera za součinnosti další osoby pracující jako účetní. Tyto osoby byly vyslechnuty jako svědci, a protože mohou být samy ohroženy trestním stíháním, nelze jejich výpovědi považovat za objektivní a nezaujaté.
7. Zatřetí stěžovatel považuje za nepřezkoumatelný znalecký posudek znalkyně z oboru ekonomika, odvětví mzdy, účetní evidence, daně a odvody. Podle stěžovatele znalkyně nevysvětlila dostatečně, z čeho učinila závěr o dostatku finančních prostředků v hotovostní pokladně, při výslechu překračovala závěry z posudku, uváděla, že tyto prostředky nemusely do pokladny doputovat, a nedostatečně zjišťovala, jak s nimi bylo naloženo. Podle stěžovatele bylo nutné znalecký posudek doplnit.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze tehdy, zjistí-li v řízení o ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To v posuzované věci neshledal.
9. Z práva na soudní ochranu plyne trestním soudům povinnost svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů, trestní soudy tedy nejsou povinny dávat podrobnou odpověď na každou námitku (nález ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 968/18, bod 35 a tam citovaná judikatura). Ústavní soud přitom napadená rozhodnutí posuzuje jako jeden celek. Podstatné tudíž je, zda v napadených rozhodnutích jako celku jsou argumenty stěžovatele vypořádány způsobem odpovídajícím jejich závažnosti. V posuzované věci trestní soudy dostatečně odpověděly na námitky, které stěžovatel opakuje i v ústavní stížnosti.
10. Předně trestní soudy adekvátně reagovaly na argumentaci stěžovatele, že obchodní společnost reálně neřídil on, ale jiné osoby. Vyložily, že stěžovatel o nehrazení odvodů za zaměstnance ze strany společnosti věděl, neboť o tom jednal již v březnu a dubnu 2019 s příslušným orgánem Finanční správy a České správy sociálního zabezpečení, a že jako jediný společník a jednatel dané obchodní společnosti byl povinen zajistit, že tato společnost odvody hradit bude (body 47 a 48 usnesení Nejvyššího soudu). Tyto závěry trestních soudů nevybočují z ústavních mezí a samy o sobě by byly dostatečnou odpovědí na tuto argumentaci stěžovatele.
11. Nadto trestní soudy dospěly k závěru, že stěžovatel se na řízení společnosti aktivně podílel - jak již bylo uvedeno, jednal s příslušným orgánem Finanční správy a České správy sociálního zabezpečení o splátkovém kalendáři pro společnost (bod 47 usnesení Nejvyššího soudu), ale například také jako jediný jednatel jménem společnosti podepisoval veškeré smlouvy, jak sám uvedl (bod 2 usnesení okresního soudu). Tyto skutkové závěry se tedy neopírají jen o výpovědi dvou svědků, jejichž věrohodnost stěžovatel zpochybňuje, ale i o záznamy (zprávy) z jednání stěžovatele u příslušných orgánů a o jeho vlastní vyjádření v trestním řízení. Za této situace by byl výslech stěžovatelem navržených svědků k otázce, nakolik stěžovatel reálně řídil obchodní společnost, nadbytečný, jak uzavřely trestní soudy. Nadto tyto důkazy ani neměly relevantní souvislost s předmětem řízení. Nadbytečnost důkazu i absence relevantní souvislosti s předmětem řízení jsou podle ustálené judikatury ústavně souladné důvody, pro které lze zamítnout důkazní návrh obviněného (nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo např. nález ze dne 28. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 1026/21, bod 29). Neprovedením stěžovatelem navržených důkazů tak nebyla porušena jeho základní práva.
12. Rovněž s námitkami proti znaleckému posudku se trestní soudy dostatečně vypořádaly. Vysvětlily, že peníze zaúčtované do pokladny společnosti byly vybrány z jejího bankovního účtu, a musely tedy reálně existovat a mohly být využity na hrazení odvodů za zaměstnance (bod 34 usnesení Nejvyššího soudu).
13. Opodstatněná není ani stěžovatelova podrobněji nerozvedená námitka, že bylo porušeno jeho základní právo nebýt "zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku" (čl. 8 odst. 2 věta druhá Listiny). Citované ustanovení, zakotvující zákaz vězení pro dlužníky, nedopadá na posuzovanou věc již proto, že stěžovatel nebyl souzen za porušení smluvních závazků, nýbrž za neplnění zákonných povinností. Ostatně proto již dříve Ústavní soud zamítl návrh na zrušení předchozí právní úpravy daného trestného činu (nález ze dne 13. 12. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 21/2000, týkající se trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 a 147a trestního zákona).
14. Ústavní soud z těchto důvodů odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu