IV. ÚS 992/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo vlastnit majetek a právo na ochranu tohoto majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zastavil řízení o dovolání stěžovatelky podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek z dovolání ve lhůtě stanovené okresním soudem (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") potvrdil usnesení okresního soudu (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění krajský soud uvedl, že podle obsahu spisu okresní soud v souladu se zákonem vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku a současně ji poučil o následcích jeho nezaplacení ve stanovené lhůtě. Stěžovatelka ve stanovené lhůtě poplatek nezaplatila. Proto okresní soud nepochybil, pokud řízení o dovolání podle § 9 odst. 1 věty druhé zákona o soudních poplatcích zastavil. Dále krajský soud odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2865/15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz) s tím, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedochází, je-li výzva k zaplacení soudního poplatku zasílána pouze právnímu zástupci stěžovatele, nikoliv současně samotnému stěžovateli. Zaplacení soudního poplatku není úkonem, který musí účastník řízení vykonat osobně. Při placení soudního poplatku bezhotovostním převodem je z hlediska včasnosti splnění poplatkové povinnosti rozhodný den, kdy je částka soudního poplatku skutečně připsána na účet soudu.

4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelka v něm neformulovala žádnou právní otázku, která by mohla jeho přípustnost založit. V odůvodnění usnesení Nejvyšší soud odkázal mimo jiné na judikaturu Ústavního soudu (např. na usnesení ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1335/18), podle níž povinnost soudu vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání zpoplatněného úkonu. Pokud tak neučiní, a dokonce ani v dodatečné (náhradní) lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem účastníkovi pasivity. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku není třeba doručovat též účastníkovi, je-li výzva k zaplacení soudního poplatku doručena jeho zástupci s procesní plnou mocí. Ani od těchto závěrů rozhodovací praxe není podle Nejvyššího soudu důvod se v dané věci odchylovat.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka tvrdí, že poplatek za dovolání prostřednictvím svého advokáta uhradila včas, neboť ten zadával potřebný pokyn k uhrazení poplatku do svého internetového bankovnictví ještě v poslední den lhůty, tedy 30. 12. 2022. Není pak chybou stěžovatelky, že soudní poplatek se prodlevou způsobenou Českou národní bankou dostal na účet soudu až 2. 1. 2023. Setrvává na názoru, že výzva k zaplacení soudního poplatku měla být doručena přímo jí a nikoli jejímu právnímu zástupci. Stěžovatelka odkazuje na § 1957 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož plní-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím poskytovatele platebních služeb, je dluh splněn připsáním peněžité částky na účet poskytovatele platebních služeb věřitele. Dluh je tedy splněn připsáním částky na účet poskytovatele platebních služeb věřitele a nikoliv až připsáním na účet, který je vedený přímo na věřitele. Přístup (výklad) preferovaný soudy k úhradě soudního poplatku je přísnější, než postup pro placení daní, k čemuž však není žádný důvod. Podle daňových předpisů se úrok z prodlení v daňových věcech počítá až od pátého pracovního dne následujícího po dni splatnosti daňové povinnosti. Při hrazení soudních poplatků však obdobná ochranná lhůta neexistuje. Stěžovatelce rovněž nelze vytýkat, že soudní poplatek uhradila až k výzvě soudu, neboť podmínky k hrazení soudních poplatků, včetně dostupnosti transakčních údajů, jsou značně nepřehledné, a proto vyčkání až na výzvu soudu je nejrozumnějším přístupem k dané povinnosti. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 2025/19 (N 71/99 SbNU 383) nelze řízení zastavit pro pozdní zaplacení soudního poplatku, pokud byly kolky k zaplacení poplatku dány ve lhůtě stanovené soudem alespoň k poštovní přepravě. Stěžovatelka dále připomíná, že sám právní zástupce nemá povinnost za účastníka řízení hradit eventuální soudní poplatek spojený s podáním opravného prostředku. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka shrnuje, že její přístup k soudu byl neústavně omezen kombinací tří opatření, a to tím, že výzva k úhradě soudního poplatku byla doručena jen jejímu advokátovi, že stanovení okamžiku zaplacení poplatku je navázáno až na připsání platby na účet příjemce a absencí jakékoliv ochranné lhůty pro zpracování platby poskytovateli bankovních služeb.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.

8. Ústavní soud předně uvádí, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Jednotlivě, ani ve svém celku, však tyto požadavky nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění [srov. nález ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319)]. Uplatnění řady práv je podmíněno zaplacením příslušného poplatku, což je též součástí stanoveného postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny [srov. nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 9/15 (N 138/86 SbNU 333; 338/2017 Sb.), bod 40.].

9. Povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou vedení soudního řízení, a je proto na poplatníkovi, aby dodržel lhůty stanovené soudem v přiměřené délce a povinnost zaplatit soudní poplatek řádně, tedy i včas, splnil [srov. usnesení ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 438/18]. Základním východiskem je přitom okolnost, že poplatková povinnost zásadně vzniká již podáním návrhu soudu (srov. § 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) a jeho uhrazení teprve k výzvě soudu je sice možnost zákonem aprobovaná, nikoliv však předpokládaná jako prvotní.

10. Ústavní soud též opakovaně konstatoval, že platná úprava obsažená v § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (ve znění zákona č. 296/2017 Sb.) je ústavně přijatelná: zastavení řízení v případě marného uplynutí soudcovské lhůty v délce alespoň 15 dnů není ani nepřiměřené k možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již o lhůtu náhradní, není-li povinnost zaplatit soudní poplatek splněna společně s podáním návrhu [srov. § 4 odst. 1 písm. a) a c) zákona o soudních poplatcích].

11. K námitce stěžovatelky, že příkaz k úhradě k úhradě poplatku byl zadán v poslední den lhůty splatnosti určené soudem, a přesto soud řízení o dovolání zastavil pro opožděnou úhradu poplatku, Ústavní soud dodává, že poplatníkům (tedy i stěžovatelce) nic nebrání, aby svou poplatkovou povinnost splnili již při podání návrhu. Pokud tak neučiní, a to dokonce ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, která sama je již do jisté míry beneficiem (srov. usnesení ze dne 12. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 2593/19), je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jejich pasivity (např. usnesení ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 841/19).

12. Při posuzování včasnosti zaplacení soudního poplatku judikatura Ústavního soudu konzistentně aprobuje závěr obecných soudů, že za datum úhrady soudního poplatku je při bezhotovostní platbě považován den, kdy došlo k jeho připsání na účet soudu, a nikoli den, kdy dal plátce peněžnímu ústavu pokyn k provedení platby, resp. že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu, neboť tímto okamžikem se dostane do faktické dispozice soudu (např. usnesení ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2865/15). Ústavní soud neshledal důvod, proč by měl v tomto řízení tento právní názor jakkoliv přehodnocovat.

13. Obecné soudy ústavně souladným způsobem vyřešily také otázku doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku. Zaplacení soudního poplatku je úkonem, který nemusí vykonat přímo účastník řízení osobně, a proto postačí, je-li výzva k zaplacení soudního poplatku doručena jen jeho právnímu zástupci, jsou-li pro právní zastoupení splněny všechny zákonné podmínky.

14. Podle Ústavního soudu není případný odkaz stěžovatelky na § 1957 občanského zákoníku, neboť toto ustanovení se týká plnění dluhu. Ústavní soud upozorňuje na to, že je zcela na úvaze zákonodárce, jak jednotlivé parametry splatnosti upraví. Není samo o sobě nežádoucí, je-li okamžik splatnosti dluhu hrazeného platebním převodem pro účely občanskoprávních vztahů určen jinak než okamžik splatnosti soudního poplatku. Právě uvedené lze vztáhnout i na stěžovatelčinu argumentaci, jíž se dovolává daňových předpisů, podle nichž se po určité době po splatnosti daňovým dlužníkům nepočítá úrok z prodlení.

15. Ústavní soud respektuje, že pro stěžovatelku bylo jednodušší uhradit soudní poplatek až k výzvě soudu, neboť v ní jsou přesně stanoveny transakční údaje o poplatkové povinnosti; ostatně soud v takové výzvě musí účastníkům řízení stanovit i přiměřenou lhůtu, jejíž spodní hranice je zákonem omezena. Tato lhůta podle Ústavního soudu sama o sobě nepředstavuje ústavněprávní diskrepanci. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že k opožděné úhradě soudního poplatku došlo ve skutečnosti tím, že byla ve vztahu ke svému právnímu zástupci málo kontaktní. Povinnost stěžovatelky uhradit soudní poplatek včas nekoliduje ani s odkazovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 2025/19. Naopak Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 9/20 (N 65/105 SbNU 198; 193/2021 Sb.) - právě i s ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2025/19 - akceptoval, že soudní poplatek lze hradit různými způsoby, které se liší také tím, jak je chápán okamžik úhrady poplatku. Lze tedy shrnout, že ani kombinace okolností, že výzva k úhradě soudního byla doručena jen právnímu zástupci stěžovatelky (což je v souladu s právní úpravou a Ústavní soud nevidí důvod, proč se od ní a jejího výkladu odchylovat), že splnění poplatkové povinnosti se váže až na připsání platby na účet soudu a že právní úprava v zákoně o soudních poplatcích nestanoví žádné další zmírnění například ve srovnání s daňovými předpisy, nepředstavuje důvod pro kasaci napadených rozhodnutí.

16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu